Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 11.03.1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 [ nález / JANŮ / výz-2 ],paralelní citace: N 37/10 SbNU 239 [ 88/1998 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.41.97
Rozhodování pozemkového úřadu o náhradě při zřizování věcného břemene
Právní větaPřestože §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat také o náhradě za omezení vlastnického práva, může se dotčený vlastník domáhat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné, z hlediska ústavní jistoty, toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly.
ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.41.97
sp. zn. Pl. ÚS 41/97NálezPlénum Ústavního soududne 11. března 1998 rozhodlo ve věcinávrhu Krajského soudu v Ústí nad Labem na zrušení ust. §9 odst.5 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půděa jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů,podaného podle §64 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., takto:Návrh se zamítá.Odůvodnění:Dne 18.11. 1997 obdržel Ústavní soud návrh Krajského souduv Ústí n. Labem na zrušení ustanovení §9 odst. 5 zák. č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinémuzemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen"zákon o půdě"). Návrh vychází z opravného prostředku oprávněnýchosob proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřaduv Chomutově, vedeného u navrhovatele pod sp. zn. 15 Ca 459/97.Oprávněné osoby podaly opravný prostředek do části rozhodnutípozemkového úřadu, kterou bylo dle ustanovení §9 odst. 5 zákonao půdě zřízeno na vydávaných pozemcích věcné břemeno. Námitkaspočívá v tom, že došlo ke zřízení věcného břemene bez stanovenínáhrady a oprávněným osobám tak vznikne značná újma. Oprávněnéosoby považují rozhodnutí pozemkového úřadu v této části zanezákonné.Protože krajský soud v řízení o opravném prostředku dospělk závěru, že ustanovení, o které by měly pozemkové úřady přizřizování věcných břemen opírat svá rozhodnutí, je v rozporus čl.11 odst.4Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina") rozhodl o přerušení řízení podle §109 odst.1 písm.b), §250l odst.2 a §246cobčanského soudního řádu a současněrozhodl podle čl.95 odst.2Ústavy o předložení věci Ústavnímusoudu s návrhem podle ustanovení §64 odst.4 zák.č. 182/1993 Sb.na zrušení ustanovení §9 odst.5 zákona o půdě.V podaném návrhu krajský soud uvádí, že v zákoně o půděabsenci ustanovení o pravomoci pozemkových úřadů stanovit náhraduza zřízené věcné břemeno, nelze vykládat tak, že by pozemkovýúřad nebyl oprávněn rozhodnout o zřízení věcného břemene vůbec,neboť jeho pravomoc k tomu je výslovně stanovena v ustanovení §9 odst.5 zákona o půdě.Zřízení věcného břemene znamená zásah do vlastnického práva,takže podle názoru navrhovatele lze dovodit z ustanovení §128odst.2 občanského zákoníku, že za takto vzniklé omezení náležívlastníkovi náhrada. Proto se zabýval otázkou, zda již zesamotného ustanovení §128 odst.2občanského zákoníku nelzedovodit pravomoc pozemkových úřadů rozhodnout také o náhradě zazřízení věcného břemene. Dospěl však k názoru, že dle současnéúpravy věcného břemene v ustanovení §9 odst. 5 zákona o půděnejsou pozemkové úřady oprávněny rozhodovat v případě pozitivníhovýroku o zřízení věcného břemene i o náhradě za takové zatíženípozemku. Pro podporu tohoto názoru odkazuje na ustanovení §108odst.2 písm. d) a §111 zákona č. 50/1976 Sb., o územnímplánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějšíchpředpisů, z nichž lze nejen dovodit, že tato ustanovení umožňují,aby správním rozhodnutím byly vytvořeny podmínky pro nezbytnýpřístup k pozemkům a stavbě omezením vlastnického právarozhodnutím stavebního úřadu o zřízení věcného břemene, ale téžzakotvují pravomoc správního orgánu k rozhodování o stanovenínáhrady za jeho zřízení. V opačném případě, připustil-li by senázor, že pravomoc pozemkových úřadů rozhodovat o náhradě přiuplatnění §9 odst. 5 zákona o půdě se může opírat o znění §128odst.2 občanského zákoníku, ztratilo by citované ustanovenístavebního zákona své opodstatnění. Navrhovatel tuto úvahuuzavírá zjištěním, že pro potřeby náhrad za věcná břemena nelzepoužít ustanovení §128 odst.2občanského zákoníku, ale že jevždy nutné stanovit správním orgánům speciální úpravou v zákoněi pravomoc k rozhodování o náhradě za takto omezené vlastnicképrávo. Nepovažuje proto současnou právní úpravu §9 odst. 5zákona o půdě, postrádající úpravu náhrady, za stav ústavněkonformní, neboť odporuje čl. 11 odst. 4Listiny. Navrhuje protozrušení celého §9 odst. 5 zákona o půdě, když s ohledem nastylistickou úpravu tohoto odstavce nelze zrušit pouze tu část,která se týká zřízení věcného břemene.S návrhem byly Ústavnímu soudu postoupeny spisy Krajskéhosoudu v Ústí n. Labem, a to sp. zn. 15 Ca 459/97 a sp. zn. 15 Ca761/95.Na výzvu Ústavního soudu zaslala své vyjádření Poslaneckásněmovna Parlamentu České republiky, a to přípisem ze dne 18.prosince 1997, č.j. 6061/97 Sp. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČRse ve svém vyjádření odvolává na všeobecnou část důvodové zprávy,ve které je uvedeno, že zákon o půdě obnovil právo vlastníků půdynakládat s ní v souladu se základními právy vyplývajícími z tehdyplatné Ústavy a občanského zákoníku. K samotnému návrhu Krajskéhosoudu v Ústí n. Labem uvádí, že i když není v §9 odst. 5 zákonao půdě povinnost pozemkového úřadu rozhodnout o náhradě výslovněstanovena, je třeba přihlédnout k čl. 11 odst.4Listiny jakosoučásti ústavního pořádku České republiky a tomu přizpůsobitrozhodování pozemkového úřadu v konkrétním případě. Domnívá se,že ústavně konformní řešení nespočívá ve zrušení ustanovení §9odst. 5 zákona o půdě, nýbrž v odklonu od nepřiměřeněrestriktivní interpretace, které se při vydání rozhodnutío zřízení věcného břemene dopustil příslušný okresní úřad, kdyžsoučasně nerozhodl o náhradě za jeho zřízení. V případě, že byustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě bylo zrušeno, vypadl byz tohoto zákona institut věcného břemene a pozemkový úřad by přivydání nemovitosti nemohl přihlížet k ochraně životního prostředínebo k důležitým zájmům jiných vlastníků.K analogii se stavebním zákonem Poslanecká sněmovna ve svémvyjádření uvádí, že je spíše nutno hledat ve stavebním řádupodobnosti zřízení věcného břemene podle §66 odst. 2 stavebníhozákona. Toto ustanovení rovněž neupravuje a výslovně neuvádístanovení náhrady za zřízení věcného břemene ani nestanovípovinnost příslušného úřadu o náhradě rozhodnout. Za tohoto stavuvěci, uzavírá se ve vyjádření Poslanecké sněmovny, nelze nežvyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, žepřijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Jepotom na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhemposoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušnérozhodnutí.Zákon o půdě byl schválen potřebnou většinou poslancůFederálního shromáždění dne 21. května 1991, byl podepsánpříslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.Ústavní soud si rovněž vyžádal stanovisko k návrhu odMinisterstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu.Ve svém vyjádření ze dne 9.12. 1997, č.j. 2549/97-3152,Ústřední pozemkový úřad po zvážení všech okolností týkajících seproblematiky zřizování věcných břemen správním orgánem a rovněžs přihlédnutím k dosavadním zkušenostem považuje návrh krajskéhosoudu na zrušení §9 odst. 5 zákona o půdě za důvodný. Nutnopřisvědčit, že stanovením věcného břemene dochází k omezenívlastnického práva oprávněných osob a v některých případechk dosti značnému. Toto omezení by v souladu s občanským zákoníkemmělo být kompenzováno odpovídající náhradou.Samo ustanovení §9 odst.5 zákona o půdě, jak je dáleuvedeno ve vyjádření Ústředního pozemkového úřadu, způsobujev praxi problémy, a to zejména interpretací tam použitých pojmů.Není např. jasné, jakými kritérii vážit "nezbytnost" zřízenívěcného břemene a jak významově uchopit použité slovo "může".Největší komplikace pak pocházejí z případů, kdy příslušnýkrajský soud na základě opravného prostředku zruší výrokpozemkového úřadu o zřízení věcného břemene a vrátí tuto částrozhodnutí pozemkovému úřadu k novému projednání. Přitom výrok,kterým se pozemky vydávají do vlastnictví oprávněných osobponechá v platnosti. Ústřední pozemkový úřad je toho názoru, ževěcné břemeno je možno zřídit pouze v řízení podle §9 odst. 2nebo odst. 4 zákona o půdě v souvislosti s vydáváním dotčenýchpozemků do vlastnictví oprávněných osob. Nové a samostatnérozhodnutí o zřízení věcného břemene je považováno za odporujícízákonu o půdě. Možnost zřízení věcného břemene se totiž vztahujepouze k převáděnému pozemku a nikoli k pozemku již převedenému dovlastnictví oprávněných osob. Pokud by byl uplatněn opačný názora věcné břemeno by bylo zřizováno i dodatečně, uvádí se vevyjádření, došlo by k administrativnímu zásahu do vlastnickýchpráv, který nemá oporu v příslušném zákoně a je v rozporus Listinou.Ze všech výše uvedených důvodů se Ústřední pozemkový úřadpřiklání k názoru krajského soudu na zrušení ustanovení §9 odst.5 zákona o půdě.Návrh krajského soudu na zrušení ustanovení §9 odst. 5zákona o půdě se opírá o ustanovení §64 odst. 4 zák.č. 182/1993Sb. a čl. 95 odst. 2Ústavy, neboť navrhovatel současně dokládá,že toto ustanovení, podle kterého by měl při řešení věci jednat,je v rozporu s čl.11 odst. 4Listiny. Protože návrh byl řádněpodán, je současně dána kompetence Ústavního soudu k jehoprojednání.Napadené ustanovení je jedním z těch, které ve smyslu §151n a ustanovení následujících (zejména §151o odst. 1občanského zákoníku konkretizují možnosti zřizování věcnýchbřemen (§9 odst. 5 zákona o půdě "Pokud je toho nezbytně třeba,může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitostivěcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životníhoprostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků."). Jdeo stanovení orgánu příslušného rozhodnout o zřízení, ev. zrušenívěcného břemene. V souvislosti s rozhodováním o restitučníchnárocích je pozemkový úřad oprávněn zřídit nebo i zrušitk nemovitosti, která je předmětem restituce, věcné břemeno. Zákonv této souvislosti poskytuje pozemkovému úřadu značně širokédiskreční oprávnění, když se poukazuje - pokud jde o vymezenípodmínek zřízení či zrušení věcného břemene - na konstatování, žepozemkový úřad je může zřídit nebo zrušit, jestliže je tohonezbytně třeba. Přitom podle stanoviska občanskoprávního kolegiaNejvyššího soudu nic nebrání tomu, aby pozemkový úřad rozhodlv jednom rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitostii o zřízení (nebo zrušení) věcného břemene na touto dohodouvydávané nemovitosti (R 16/1996). Toto stanovisko nevylučuje anizřízení věcného břemene samostatným rozhodnutím pozemkovéhoúřadu, tedy v podstatě dodatečně. Protože zákon o půdě současněnesvěřuje výslovně pozemkovému úřadu působnost rozhodovato náhradě za omezení vlastnického práva věcným břemenem, vznikajípochyby o ústavnosti této úpravy.Je nesporné, že dosavadní rozhodovací praxe Ústavního souduchápe, v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnictví podle čl.11 Listiny především jako ochranu vlastnického práva jižkonstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, vekterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebodokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.Jde-li o případ, kdy pozemkový úřad rozhoduje v jedinémrozhodnutí o schválení dohody nebo rozhoduje o vlastnictvíoprávněné osoby a současně také o zřízení (nebo zrušení) věcnéhobřemene na restituované nemovitosti, vzniká vlastnické právooprávněné osoby až rozhodnutím pozemkového úřadu, a jeho vznikspadá v jeden okamžik se vznikem věcného břemene. V tomto případěevidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11Listiny, protožev době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnicképrávo oprávněné osobě ještě nesvědčí. Porušit právo na ochranuneexistujícího práva (byť neexistujícího jenom prozatím) jepojmově vyloučeno. Kromě toho je nesporné, že náprava některýchmajetkových křivd podle restitučních předpisů s sebou nese- s ohledem na délku tzv. rozhodného období a množství změnv majetkově právních vztazích - určitá zatížení a problémy, ježmnohdy brání vydání věci, jindy dovolují obnovení vlastnickéhopráva pouze v omezeném rozsahu. Tak je tomu i v případě zřizovánívěcných břemen pozemkovým úřadem při rozhodování o vlastnictvínebo v souvislosti s rozhodováním o schválení dohody o vydánívěci.Dalším problémem může být rozhodování o zřízení nebo zrušenívěcného břemene samostatně, bez souvislosti s rozhodovánímo vlastnictví k věci či o schválení dohody o jejím vydání, velmičasto také tehdy, jestliže k vydání nemovitosti došlo a řízenío konstituování věcného břemene nebylo pravomocně ukončeno.V takovém případě pozemkový úřad rozhoduje za situace, kdy seoprávněná osoba již stala vlastníkem věci a svým rozhodnutímnepochybně omezuje její již konstituované vlastnické právo.Obdobné situace jsou v právním řádu ČR regulovány na vícemístech, tudíž samotné zakotvení možnosti pozemkového úřaduzřídit věcné břemeno v zákoně o půdě není protiústavní. Situace,kdy zákon o půdě současně nestanoví, že pozemkový úřad mározhodovat o náhradě za omezení vlastnického práva věcnýmbřemenem, je řešitelná s využitím čl. 11 odst. 4Listiny. Podletohoto článku lze omezit vlastnické právo pouze za náhradu.Přitom platí zásada, že jednotlivá ustanovení Listiny jsoubezprostředně platným právem a práv v nich obsažených se lzedomáhat přímo s odkazem na její znění. Výjimkou jsou pouzezákladní práva, která Listina vyjmenovává v čl. 41 odst. 1 pomocíodkazů na konkrétní články Listiny. U těchto výjimek jestanoveno, že příslušných práv se lze domáhat pouze v mezíchzákonů, které toto ustanovení provádějí. To "a contrario"znamená, že všech ostatních práv se lze domáhat přímo a zákonnemůže překročit meze, které jsou stanoveny v Listině. Protožeprávo na náhradu za omezení vlastnického práva není uvedeno mezivýjimkami, může se dotčený vlastník dovolávat práva na poskytnutínáhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4Listiny, aniž by bylonezbytně nutno z hlediska ústavní jistoty toto právo konstituovatještě předpisem nižší právní síly.Porovnávání rozdílných předpokladů pro zřízení věcnéhobřemene pozemkovým úřadem podle zákona o půdě na straně jednéa stavebním úřadem podle zák. č. 50/1976 Sb. na straně druhé,jehož se navrhovatelé dovolávají, není případné a konkrétní. Oběprávní úpravy byly přijímány ve zcela jiných historickýchobdobích: Stavební zákon nabyl účinnosti v r. 1976, tj. v době,kdy v českém (československém) právním řádu chyběla na ústavníúrovni zakotvená zásada náhrady za omezení vlastnického práva,byla obsažena jen v občanském zákoníku. Navíc, v tomto obdobínebylo ani možné smluvní zřizování věcných břemen. Zákon o půděbyl schválen již za účinnosti Listiny, která z ústavního pohleduformuluje fundamentální pravidla nejen pro ochranu základníchlidských práv, ale in concreto také pro aplikaci předpisů nižšíprávní síly. Praktické zkušenosti potvrzují, že pozemkové úřadynaopak málo využívají možnosti zřídit věcné břemeno, což následněvede ke sporům mezi vlastníky nemovitostí, přičemž tyto sporyjsou těžko soudně řešitelné vzhledem k zákonné omezenostipodmínek, za kterých má soud možnost věcné břemeno zřídit (soudmůže zřídit věcné břemeno jen za podmínek §135c odst. 3 a 142odst. 3 občanského zákoníku). Zřízení věcného břemenev návaznosti na rozhodování pozemkového úřadu o vlastnictvípozemku je nanejvýš efektivní a umožňuje vzít v úvahu všechnyokolnosti zjištěné v řízení (v jiném řízení by bylo nezbytné tytookolnosti teprve znovu zjišťovat). V tom, že zákon o půdě sámnezaložil kompetenci pozemkových úřadů rozhodovat o náhradě zaomezení vlastnického práva věcným břemenem lze sice spatřovaturčitý, nicméně řešitelný, problém, který nezasahuje do ústavníroviny.Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenéustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě není v rozporu s Listinouzákladních práv a svobod, a proto návrh zamítl.Poučení o opravném prostředku: Proti rozhodnutí Ústavního souduse nelze odvolat.V Brně , dne 11.3. 1998
Odlišné stanoviskosoudce JUDr. Pavla Holländera, podané podle §14 zákona č.182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu ve věci návrhu Krajskéhosoudu v Ústí nad Labem na zrušení ustanovení §9 odst. 5 zákonač. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinémuzemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.Odlišné stanovisko se zakládá na následujících důvodech:I.V průběhu 19. a 20. století se lidská a občanská právaa svobody staly integrální součástí ústav demokratických státůsvěta. Trvalo však ještě dlouhé období, než se prosadila myšlenkao jejich přímé právní závaznosti. J. Pražák na konci 19. stoletíkonstatuje, že tato ustanovení se v ústavních listinách objevilanesprávnou teoretickou konstrukcí. (J. Pražák, Rakouské právoústavní, 2. vyd., III. Praha 1900, s. 48) Ještě v roce 1937 F.Weyr v evropském "sporu", týkajícím se bezprostřední závaznostijednotlivých ustanovení ústavy mezi německou a francouzskouteorií ústavního práva, zastává názor, podle kterého "z hlediskajuristického ... dlužno rozhodně dáti přednost teoriím německým",považujícím "příslušná ustanovení ústavní o občanských právecha svobodách a jich zárukách namnoze toliko za pouhé akademickézásady, za 'monology zákonodárcovy', jež nemají v praxi významunorem závazných pro soudy a úřady správní" (F. Weyr,Československé ústavní právo, Praha 1937, s. 248). Weyrův výkladchápání ústavně zakotvených práv a svobod koresponduje nejens názory tehdejší německé ústavní vědy, nýbrž takés pozitivněprávní úpravou v ústavě Výmarské republiky, "ve kterémnohá základní práva byla zařazena jako pouhé programové věty,jejichž porušení se proto soudně nemohlo postihnout. Právě toposlední je pro praktickou účinnost základních práv rozhodující."(H. D. Jarass/B. Pieroth, Grundgesetz für die BRD. Kommentar, 2.Aufl., München 1992, S. 33) Vývojem po druhé světové válce sedůsledně prosadila francouzská (a nepochybně americká) koncepcebezprostřední závaznosti ústavní úpravy základních práv a svobodpro soudy a správní orgány. Aby odstranil jakoukoli pochybnostv tomto směru, čl. 1 odst. 3 Základního zákona SRN zakotvil:"Následující základní práva zavazují zákonodárství, výkonnou moca soudnictví jako bezprostředně platné právo." Analogickou úpravupřijal i český ústavodárce v čl. 4 a 10 Ústavy, jakož i v čl. 36Listiny základních práv a svobod.II.Řada ústavních norem obsahuje kumulativně nebo alternativněstanovená základní práva a svobody (resp. jim korespondujícípovinnosti). Pokud se takto koncipovaná ústavní norma stávápředmětem podrobnější úpravy obyčejným zákonem (příkladem jevztah čl. 8 odst. 4 Listiny a trestního řádu), otevírá se otázka,zda v situaci, jestliže zákonodárce upraví pouze část kumulativněnebo alternativně koncipovaného základního práva nebo svobody,nutno takovouto úpravu bez dalšího považovat za ústavněkonformní.Posuzování ústavnosti zákonné normy, která stanoví bližšípodmínky uplatnění pouze části kumulativně, resp. alternativně,koncipované ústavní normy, není otázkou bezprostřední závaznostiústavy, nýbrž otázkou určitosti a srozumitelnosti zákonné normy,jež je jedním z komponentů vyloučení libovůle při uplatňováníveřejné moci, a tím i komponentů právního státu.Pokud zákonodárce obyčejným zákonem stanoví bližší podmínkypro uplatnění kumulativně, resp. alternativně, koncipovanéhozákladního práva nebo svobody, je z pohledu požadavku určitostia srozumitelnosti právní úpravy povinen postupovat tak, abynevznikla pochybnost, zda zákonem nedošlo k omezení základníhopráva, resp. svobody.Ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě považuji ve vztahuk čl. 11 odst. 4 Listiny za příklad postupu, kdy zákonodárceuvedenou povinnost nedodržel.V Brně dne 11. března 1998Odlišné stanovisko soudce Antonína ProcházkyNeztotožňuji se s tvrzením, že rozhodovací praxe Ústavníhosoudu poskytuje ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny jenomtehdy, je-li vlastnictví konstituované a existující.Nebudu zde rozebírat otázku vlastnictví v důsledku zrušenýchrozsudků a vedlejších trestů (propadnutí majetku) podle zákona č.119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Také podle zákona o půdě č.229/1991 Sb. zcela jistě není konstitucí vlastnictví teprve jehovydání. Vydání zemědělského vlastnictví předchází správní akt,kterým je určitá osoba prohlašována za vlastníka určitéhomajetku. K vlastnickému určení dochází ještě před vydánímvlastnictví. Chráněn je i právní nárok na vlastnictví, neboť bezuznání tohoto principu by vůbec k restitucím nemohlo dojít. Podtímto zorným úhlem se domnívám, že je nutno přistupovati k řešení otázky zřizování věcného břemene.Jakékoli zřízení věcného břemene je velkým zásahem dovlastnictví, neboť spočívá v omezení vlastníka nemovitosti veprospěch vlastníka nemovitosti jiné.Věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právnípostavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou jakopři ochraně vlastnictví podle §126 odst.1 o.z. Proto i vznikvěcných břemen podle §151o o.z. je obdobný jako u vznikuvlastnictví.Nejvíce je preferován vznik věcných břemen smlouvou, neboťsmlouva jako konsensuální akt v sobě uzavírá vůli oboukontrahentů - vlastníků nemovitostí. Tomu odpovídá i znění §19odst.2 zákona o půdě.Teprve v případě, že se vlastníci nedohodnou, rozhodujepozemkový úřad za podmínek stanovených zákonem. Tímto zákonemnení zákon č. 229/1991 Sb. a třeba jej hledat podle účelu např.v zákoně o lesích, v katastrálním zákoně, v silničním zákoně,v zákoně o myslivosti, rybářství, telekomunikacích, vodách aj.Ve vztahu na projednávané ustanovení §9 odst.5 zákonao půdě příslušným orgánem, jehož rozhodnutím může dojít ke vznikuvěcného břemene, je především soud nebo správní orgán. V oboupřípadech pouze za předpokladu, že je toto jejich oprávněnízaloženo výslovně zákonem.Ve vztahu na výše uvedený obsah a návaznost práva věcnéhobřemene, je ustanovení §9 odst.5 zákona o půdě ve své dikcikontradiktorní. Výraz "pokud je toho nezbytně třeba" je vágnía ponechává na vůli rozhodujícího pozemkového úřadu jeho použití.Zákonem stanovená "možnost" (a nikoli nutnost) zřídit věcnébřemeno potom požadovanou nezbytnost navíc snižuje.Přistoupí-li pozemkový úřad ke zřízení věcného břemene, musínechat pořídit v rámci správního řízení geometrický plán, vložitjej po nabytí právní moci rozhodnutí do katastru nemovitostía zajistit tak nejen jeho účinnost, ale i transparentnost. Tytovšechny úkony, které jsou nezbytné pro zřízení věcného břemene,včetně přesného určení obsahu a přesného určení účastníků, nejsourovněž zajišťovány podle zákona o půdě, nýbrž podle jinýchzákonných předpisů.Nelze proto také souhlasit s námitkou, že zrušením celéhoustanovení §9 odst.5 zákona o půdě by při vydávání nemovitostinemohl pozemkový úřad přihlížet k ochraně životního prostředínebo k důležitým zájmům jiných vlastníků. Ochranu těchto zájmůzajišťuje řada jiných zákonů, jako např. pro ochranu životníhoprostředí, péče o čistotu ovzduší, péče o půdu, péče o přírodua krajinu, péče o zdravé prostředí ve městech a jiných sídlech,včetně mezinárodně právních aspektů péče o životní prostředí.Nelze souhlasit také s tvrzením, že ze strany pozemkovýchúřadů se jedná o nepřiměřeně restriktivní interpretaci ustanovení§9 odst.5 zákona o půdě a že je nutno přihlížet k čl.11 odst.4Listiny jako součásti ústavního pořádku České republiky a tomupřizpůsobovat rozhodování v konkrétním případě. Podpůrně potom,že je nutno přihlížet i k ustanovení §128 odst. 2 o.z.Článek 11 odst.4 Listiny a §128 odst.2 o.z. obsahují projejich uplatnění jako conditio sine qua non nutnost "veřejnéhozájmu". Ustanovení §151n a násl.o věcných břemenech tutopodmínku výslovně neuvádí, a proto je třeba dovodit, zda jenezbytná i pro zřízení tohoto právního institutu v případěrozhodnutí příslušného správního orgánu.Paragraf 128 o.z. ve svém druhém odstavci umožňuje kroměvyvlastnění i omezení vlastnického práva, a to u obou institutůza stejných podmínek. Musí být dán veřejný zájem a poskytnutanáhrada. Bližší úprava je obsažena v předpisech o vyvlastnění,kdy m.j. se může jednat o vytvoření podmínek nezbytných pro řádnéužívání pozemku nebo stavby.Při vytyčování pojmu "veřejný zájem" zákon může upravitčinnost správních orgánů určením přesných skutkových podstat, aleneobejde se bez pružných pojmů, protože by nezvládl rozmanitostživotních poměrů. Veřejný zájem tedy představuje ochranu všechnorem o jednáních, opomenutích a stavech, jejichž zachování podleobecného názoru patří k nezbytným předpokladům lidského soužití.Jeho určení je závislé na čase, místě a okolnostech (viz nálezÚstavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 9/94, kdy byl veřejný zájemkvalifikován ve vztahu na udělování českého státního občanství).Nutno však přitom mít neustále na paměti, že nejde o volnéuvážení správního orgánu, ale o řešení otázky právní.Zákon o půdě ve své preambuli jako jeden z hlavních cílůzákona uvádí obnovení původních vlastnických vztahů k zemědělskéa lesní půdě. Je však pochopitelné, že zemědělské poměry zvláštěv uspořádání pozemků, jejich kultivaci, v rozmístění a výstavbězemědělských zařízení za dobu totality doznal značných změn a žeje proto mnohdy nutné vztah sousedních nebo i jiných pozemků nověupravit. Tak jako celý zákon o půdě, tak i jeho ustanovení §9odst.5 je tedy dáno nezbytností veřejného zájmu.Za takto konstatované souvztažnosti k čl.11 odst.4 Listinyje podle mého názoru ustanovení §9 odst.5 zákona o půděprotiústavní. Je vadná i jeho dikce, která připouští zřízenívěcného břemene popř. i jiných opatření k ochraně životníhoprostředí, nebo důležitých zájmů jiných vlastníků pouze ve stadiupřeváděné nemovitosti, které, jak je správně uvedeno ve vyjádřeníÚstředního pozemkového úřadu, znehodnocuje a vylučuje přezkumnoučinnost soudů. (v případě odvolání se do zřízení věcného břemenenebo i jiných opatření je vydání pozemku již v právní mocia Pozemkovému úřadu nové použití §9 odst.5 zákona o půdě, podlezákona o půdě nepřísluší).Jako protiústavní mělo být zrušeno.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.41.97
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 41/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
88/1998 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 37/10 SbNU 239
Populární název
Rozhodování pozemkového úřadu o náhradě při zřizování věcného břemene
Datum rozhodnutí
11. 3. 1998
Datum vyhlášení
Datum podání
18. 11. 1997
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
SOUD - KS Ústí nad Labem
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Janů Ivana
Napadený akt
zákon; 229/1991; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; §9/5