ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.9.98
sp. zn. Pl. ÚS 9/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v řízení o návrhu MUDr. B., zastoupené JUDr. J.A., na zrušení ustanovení §46 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20.6.1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve které navrhovatel s odvoláním na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 77/97, ze dne 16.4.1997, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal ve správním soudnictví přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů. Dne 25.4.1996 podal navrhovatel prostřednictvím daňového poradce dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za III. a IV. čtvrtletí 1995, kterými snížil svou daňovou povinnost. Důvodem jeho postupu byla změna pohledu na stomatologické služby poskytované navrhovatelem v ordinaci v D., občanům, které nejsou podle jeho názoru určeny pro spotřebu nebo použití v tuzemsku a jsou proto vývozem služeb ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Správce daně dodatečnými platebními výměry, čj. 4961/1996 a čj. 4962/1996, oba ze dne 18.9.1996, však vyměřil za III. a IV. čtvrtletí 1995 dali z přidané hodnoty v nezměněné výši se zdůvodněním, že se nejedná o poskytování služeb do zahraniční dle výše uvedeného ustanovení.
O odvoláních proti těmto rozhodnutím F.ú. rozhodlo FŘ tak, že je zamítlo rozhodnutími čj. 4845/96-3 a čj. 6241/96-3, obě ze dni 13.12.1996. V odůvodnění uvedlo, že ke spotřebě a použití stomatologických služeb dochází při vlastním ošetření chrupu a dále, že zahraniční pacienti odjíždějící s opravenými chrupem si neodvážejí žádnou službu, kterou by mohli použít nebo spotřebovat v zahraničí. Proti pravomocnému rozhodnutí finančního ředitelství podal navrhovatel dne 14 2.1997 správní žalobu, jíž se domáhal, aby soud rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích však žalobu rozsudkem, sp. zn. 10 Ca 77/97, ze dne 16.4.1997, zamítl. Navrhovatel se domnívá, že tímto rozsudkem mu byla uložena daňová povinnost mimo rámec zákona a bylo tak porušeno jeho ústavně zaručené základní právo platit daně pouze na základě zákona. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o datli z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, protože podle jeho názoru jde o ustanovení natolik neurčité, že v řadě případů vede k závažným aplikačním potížím, příp. je zcela neaplikovatelné. Odporuje tak podle názoru stěžovatele principu právního státu, vyjádřenému v čl. I Ústavy ČR, neboť působí vážné interpretační problémy a vyvolává u většího počtu daňových poplatníků právní nejistotu o jejich daňových povinnostech.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 4. 1998, sp. zn. IV.ÚS 218/97, bylo podle 5 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušeno do dobu rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení §46 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení navrhovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Protiústavnost ke zrušení navrženého ustanovení zákona spatřuje navrhovatel ve vážných interpretačních a aplikačních potížích, spojených s tímto právním ustanovením, způsobujících u plátců daně právní nejistotu v daňových povinnostech.
Namítané interpretační a aplikační problémy však navrhovatel nespojuje se správcem daně (příslušnými územními finančními orgány), resp. soudy interpretujícími a aplikujícími toto právní ustanovení ve správním soudnictví, ale argumentuje odlišným výkladem právního ustanovení na straně plátců daně. Ústavní soud tedy neshledává za meritum návrhu tvrzenou neurčitost právního pravidla vedoucí k závažným interpretačním a aplikačním potížím, příp. až k jeho neaplikovatelnosti, ale nesouhlas s právním výkladem tohoto ustanovení prováděným finančními orgány, resp. soudy. Samotný nesouhlas s výkladem napadeného ustanovení podávaného aplikujícími orgány může být sice za splnění zákonných podmínek důvodem pro podání ústavní stížnosti, (v řízení, o které je pak třeba ústavnost takového výkladu posoudit), nemůže však být důvodem pro zrušení zákonného ustanovení. Ústavní soud také neshledal, že by napadené ustanovení bylo natolik neurčité, že by nemohlo vést k jeho neaplikovatelnosti, v níž má podle názoru stěžovatele spočívat i jeho protiústavnost, a proto návrh na zrušení předmětného ustanovení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj