Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 17.02.1998, sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 [ stanovisko pléna / ČERMÁK / výz-1 ],paralelní citace: ST 6/10 SbNU 254 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:Pl.US:st.6.98.1
Průtahy v soudním řízení: správní a jurisdikční složka justice
Právní větaJe-li podle článku 2 Ústavy ČR státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle článku 81 Ústavy ČR soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci „bez zbytečných průtahů“ odpovídá povinnost právě obecných soudů naplňovat tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu, aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku.
ECLI:CZ:US:1998:Pl.US-st.6.98.1
sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98Stanovisko plénaPlénum Ústavního soudu České republiky ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová rozhodlo dne 17. února 1998 podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu České republiky odchylného od právního názoru Ústavního soudu České republiky vysloveného v nálezu, sp. zn. III. ÚS 218/97, takto:Je-li podle článku 2Ústavy ČR státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle článku 81Ústavy ČR soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci „bez zbytečných průtahů“ odpovídá povinnost právě obecných soudů naplňovat tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu, aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku.Odůvodnění:Čtvrtý senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti společnosti Schmitz – Anhänger Fahrzeugbau Gesellschaft mbH and Co. Altenberge, Altenberge 48341, SRN, proti nečinnosti soudu a průtahům v soudním řízení ve věci sp. zn. 24 Cm 183/96 Krajského obchodního soudu v Brně, dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997 ve věci sp. zn. III. ÚS 218/97. Citovaným nálezem zamítl Ústavní soud ústavní stížnost nadace Klub právní podpory se sídlem v Praze proti postupu Okresního soudu v Mělníku, totiž jeho nečinnosti, s odůvodněním, že pojem stát, citovaný v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, nelze vztáhnout k vlastní jurisdikční složce soudní moci, ale výlučně na tu její část, jíž náleží, jako části výkonné moci veřejné, správa soudů, a která je od vlastní jurisdikce přísně oddělena a do jejíž výlučné pravomoci spadá povinnost rozdílení soudu napadlé agendy, stejně tak jako povinnost dbát na řádné a dostatečné personální obsazení jednotlivých soudů. Orgánem, jemuž tedy svědčí posléze zmíněná povinnost, nejsou tedy obecné soudy jako jurisdikční část soudní moci, ale Ministerstvo spravedlnosti, a proto povinnost plynoucí z citované právní věty míří nikoli vůči obecným soudům jako takovým, ale vůči němu. O zbytečné průtahy ve smyslu porušení ústavních zásad spravedlivého procesu, jak se v uvedeném nálezu dále konstatuje, půjde zpravidla jen tehdy, jestliže tyto průtahy in concreto vzniknou špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný funkcionář soudu, nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně.Plénum Ústavního soudu České republiky, jemuž byla tato otázka předložena čtvrtým senátem k posouzení podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má rovněž za to, že je-li podle článku 2Ústavy ČR státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle článku 81Ústavy ČR soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci „bez zbytečných průtahů“odpovídá povinnost právě obecných soudů naplňovat tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu, aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku. Jakkoli tedy nedostatečný stav soudců nebo existence obecných nedostatků správní povahy mohou často být příčinou průtahů v řízení, nemůže být úkolem Ústavního soudu „rozplétat“ velmi problematické a komplikované předivo toho, zda průtahy v soudním řízení jdou na vrub nedostatečnému personálnímu obsazení nebo naopak kupř. liknavosti soudce, předivo problematické tím více, že oba tyto momenty se často prolínají a že často jen zřídka lze dospět k nepochybnému závěru o výlučné prezenci toho či onoho momentu. Tím méně lze proto takový nepochybný úsudek předpokládat na straně účastníků řízení v situaci, kdy neplnění kritéria „přiměřené lhůty“ je sice na první pohled zcela evidentní, naproti tomu problematickým se jeví existence a podíl zmíněné správní či jurisdikční složky. Může-li se tedy ve smyslu článku 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a podle článku 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod má právo na projednání věci „bez zbytečných průtahů“, potom podle názoru Ústavního soudu nemůže mu nic bránit v tom, aby v případě existence takových průtahů, vymykajících se již z rámce „přiměřené lhůty“, domáhal se uspokojení svých ústavně zaručených práv ve vztahu k obecným soudům. Výklad adjektiva „zbytečných“ tak, že je nezbytné vycházet z reálných možností, jimiž obecné soudy disponují, neznamená podle názoru Ústavního soudu nic jiného, než buď „postavit účastníka před hotovou věc“ nebo ho odkázat na to, aby svou ústavní stížnost směřoval proti Ministerstvu spravedlnosti, což lze považovat za cestu, která je z mnoha, a to také z již uvedených důvodů, sotva přijatelná a také schůdná. Navíc, i kdyby takový postup bylo možno připustit, nebylo by možno vyloučit nežádoucí hypertrofii správní složky soudní moci na úkor jurisdikční, neboť Ministerstvu spravedlnosti by se tím mohlo otevírati pole pro zásahy do jurisdikční činnosti, i když jen zdánlivě v souvislosti se zmíněnými průtahy v řízení. Podle názoru Ústavního soudu je naopak na jurisdikční složce soudní moci, aby si ve vztahu ke správní složce vytvoření podmínek pro řádné plnění jejích úkolů adekvátním způsobem vynucovala.V Brně dne 17. února 1998
Odlišné stanoviskosoudců JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ke stanovisku pléna Ústavního soudu ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 218/97.Odlišné stanovisko se zakládá na následujících důvodech:Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána soudy bez zbytečných průtahů.Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 70/97 Ústavní soud konstatoval, že průtahy v řízení jsou dány i tehdy, když nespočívají v subjektivních, nýbrž v objektivních okolnostech, stojících na straně soudu a ovlivňujících jeho procesní aktivitu. V této souvislosti odkázal na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 (ÚS 2, 39), dle něhož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době.Pokud Ústavní soud nečiní rozdíl mezi průtahy spočívajícími v subjektivních a v objektivních okolnostech (nebo jinak spočívajícími na straně soudní nebo správní složky soustavy obecných soudů), právní konsekvencí ze zjištění průtahů v řízení je výrok ve smyslu §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož obsahem je zákaz pokračování v průtazích řízení (resp. jemu ekvivalentní příkaz řádně pokračovat v řízení).V případě, jestliže jsou průtahy bez jakýchkoli pochybností způsobené okolnostmi nespočívajícími v zavinění ze strany soudu (resp. soudců), nýbrž jejich pracovním přetížením, nedostatečným vybavením atd., a v případě, když soudu a soudcům z pohledu jejich profesionální odpovědnosti a profesní etiky nelze nic vytknout, příkaz pokračovat v řízení v konkrétní věci představuje narušení dvou principů. Tím prvním je princip rovnosti: rozhodnutím Ústavního soudu dochází totiž k porušení obecného pravidla vyřizování věcí před dotčeným soudem. Druhým je pak Ústavním soudem opakovaně zdůrazňovaný princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, dle kterého je v případě dosažení ochrany ústavnosti Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační), případně jiná opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (III. ÚS 148/97, III. ÚS 205/97).Řádný výkon spravedlnosti svěřený ústavně obecným soudům je podmíněn jejich dostatečným vybavením, ať již personálně nebo věcně; jurisdikční složka soudní moci se na svém technickém vybavení ničím nepodílí a k takové činnosti není ani uzpůsobena již proto, že její výlučnou povinností - pod ústavní odpovědností - je právě a jen výkon spravedlnosti ve vlastním slova smyslu. Tak jako soudce obecného soudu nemůže být volán k odpovědnosti, kupř. za nedostatek papíru nebo vůbec za vybavení soudní kanceláře, stejně tak není a nemůže být odpověden za průtahy spojené s postupným zpracováním napadlé agendy, pokud k takovémuto zpracování dochází odpovědně a s přiměřeným vynaložením lidských sil; řečeno jinými slovy, pojem „přiměřené lhůty“ (při rozhodování věci), odhlédnuto od toho, že je již z povahy věci pojmem krajně relativním, je zcela zřetelně i obsahově podmíněn řádnou funkcí správy soudu (správní složky soudní moci), včetně její starosti o dostatečné personální obsazení soudu.Na rozdíl od většinového stanoviska nemáme za to, že by při posuzování tvrzených zbytečných průtahů v rozhodování věci šlo o „velmi problematické a komplikované předivo“, vylučující nepochybný závěr „o výlučné prezenci tohoto či onoho momentu“ (podílu jurisdikční či správní složky), neboť způsob postupného zpracování „nedodělků“ z napadlé agendy a běžné agendy vůbec je dostatečně zřejmý jak z rozvrhu práce toho kterého soudu, tak také z měsíčních výkazů práce, z nichž pracovní zatížení jednotlivých soudců (senátů) lze bez větších potíží seznat a případně, je-li toho třeba – ve vztahu ke „zbytečným průtahům“ – posoudit.Argumentace pojatá do odůvodnění většinového stanoviska, zejména pokud odkazuje soudce obecných soudů k tomu, „aby si ve vztahu ke správní složce vytvoření podmínek pro řádné plnění jejich úkolů adekvátním způsobem vynucovali“, jednak tyto skutečnosti vpředu zmíněné ponechává stranou, jednak, a to zejména, zcela přehlíží, že jurisdikční složka soudní moci vůči správě soudů (v jakémkoli organizačním stupni) nedisponuje nijakými nástroji, jimiž by si mohla „adekvátním způsobem“ cokoli vynucovat; většinové stanovisko ocitá se tak zcela mimo rámec současné právní úpravy organizace (a odpovědnosti) obecných soudů.Rozlišování důvodů v průtazích řízení na důvody subjektivní (spočívající v oblasti soudní složky justice) a objektivní (spočívající v oblasti správní složky justice) umožňuje i adekvátnější vyjádření obsahu nálezu Ústavního soudu. V případě konstatování důvodů subjektivních je namístě výrok dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V případě důvodů objektivních je namístě pouze akademický výrok, jenž toliko konstatuje, že postupem soudu v řízení bylo porušeno základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takovýto výrok lze opřít o ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož Ústavní soud může ústavní stížnosti zčásti vyhovět (tj. v dané věci vyslovit, které ústavně zaručené právo nebo svoboda bylo porušeno) a zčásti ji zamítnout (tj. v části navrhující vyslovit příkaz neprodleně pokračovat v řízení). Alternativou k akademickému výroku může být zařazení těchto právních závěrů do odůvodnění zamítavého nálezu.Evropský soud pro lidská práva, aplikujíce ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod, rozlišuje mezi důvody zapříčiněnými postupem státu a důvody zapříčiněnými postupem účastníků řízení (Zimmermann a Stein, z r. 1983, Guincho, z r.1984, Erkner a Hofauer, z r.1987). K důvodům zapříčiněným postupem státu řadí Soud i povinnost státu umožnit soudům, aby jednaly v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že je vybaví řádnými prostředky, jakož i tím, že stát bude organizovat právní systém takovým způsobem, aby soudy mohly garantovat právo každého na obdržení konečného rozhodnutí v přiměřené lhůtě (Moreira, z r.1988, Vocurato, z r. 1991). Jelikož Evropský soud pro lidská práva nedisponuje pravomocí přikazovat soudům Vysokých smluvních stran pokračovat neprodleně v řízení, nýbrž toliko pravomocí vyslovit porušení Úmluvy a přiznat zadostiučinění, není tudíž v jeho možnostech stanovit rozdílné právní důsledky při porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaviněného postupem soudu nebo zapříčiněného správní složkou justice.Právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny a §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, směřuje proti státu jako takovému (čili nikoli pouze proti soudní, resp. správní složce justice). V českém právním řádu v návaznosti na čl. 38 odst. 2 Listiny by mohlo být proto založeno jak výrokem dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tak i výrokem akademickým dle §82 odst. 1 uvedeného zákona.V obou možných typech rozhodnutí (tj. jak dle §82 odst. 3 písm. b), tak dle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, by tedy Ústavní soud vyslovil porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a oba by tvořily právní základ pro uplatnění práva, plynoucího z odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.V Brně dne 17. února 1998