Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.10.1999, sp. zn. I. ÚS 119/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 138/16 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.119.98

sp. zn. I. ÚS 119/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 133/97, ze dne 16. 1. 1998, rozhodnutí Policie ČR - Správa Východočeského kraje, č. j. PVC-179/Spr-97, ze dne 14. 5. 1997, a rozhodnutí Policie ČR - Okresní ředitelství Rychnov nad Kněžnou, č. j. ORRK-655/ZBR-97, ze dne 26. 3. 1997, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel ve svém návrhu napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 133/97, ze dne 16. 1. 1998. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba na přezkoumání správního rozhodnutí ve věci vydání zbrojního průkazu podle zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel požádal Policii ČR - Okresní ředitelství Rychnov nad Kněžnou o vydání zbrojního průkazu pro skupinu "C". Žádost byla rozhodnutím, č. j. ORRK-655/ZBR-97, ze dne 26. 3. 1997, zamítnuta. Důvodem zamítavého rozhodnutí byla skutečnost, že od doby, kdy byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově pro úmyslný trestný čin podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, neuplynula ještě doba 10 let a stěžovatel tak nesplnil podmínku bezúhonnosti jako podmínku vydání zbrojního průkazu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas odvolání, které odvolací orgán Policie ČR - Správa Východočeského kraje rozhodnutím, č. j. PVC-179/Spr-97, ze dne 14. 5. 1997, zamítl a potvrdil správnost prvostupňového rozhodnutí. Proto podal stěžovatel dne 19. 6. 1997 podle §247 odst. 2 občanského soudního řádu žalobu na přezkoumání správního rozhodnutí u Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud o žalobě rozhodl dne 16. 1. 1998 rozsudkem, sp. zn. 31 Ca 133/97, tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nesplňuje pro vydání zbrojního průkazu sk. "C" podmínku bezúhonnosti podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o střelných zbraních"). Ústavní stížnost, směřující proti všem výše uvedeným rozhodnutím, stěžovatel odůvodnil tím, že byl sice rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 16. 9. 1993 uznán vinným trestným činem krádeže, ale od potrestání bylo podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upuštěno. Podle odst. 2 téhož ustanovení se potom hledí na pachatele jako by nebyl nikdy potrestán. Stěžovatel nebyl kromě již výše citovaného rozsudku nikdy v minulosti trestně stíhán ani projednáván pro spáchání přestupku. Vede řádný život a zbrojní průkaz potřebuje získat jako člen mysliveckého sdružení. Podle názoru stěžovatele se ustanovení §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, podle kterého se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle trestního zákona, nedá aplikovat na jeho případ, neboť v jeho případě došlo k upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Zákon o střelných zbraních v §44 odst. 2 taxativně hovoří, že při posouzení bezúhonnosti žadatele o vydání zbrojního průkazu se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle trestního zákona. U stěžovatele však nedošlo k zahlazení odsouzení, ale k upuštění od potrestání a o tomto pojmu trestního práva již výše uvedené ustanovení nehovoří a nelze je ani jednostranným výkladem práva aplikovat na takový případ. Stěžovatel zastává právní názor, že jestliže je bezúhonný z trestněprávního hlediska i pracovněprávního hlediska, měla by se jeho bezúhonnost posuzovat stejně i vzhledem k podmínce pro vydání zbrojního průkazu. Stěžovatel se domnívá, že soud svým rozhodnutím porušil čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. O podané správní žalobě rozhodoval soud za účasti stěžovatelova právního zástupce i žalovaného správního orgánu. Umožnil mu přednes i vyjádření ke stanovisku žalovaného. Ochranu tvrzenému právu na držení střelné zbraně mu však poskytnout nemohl, neboť pro to neshledal zákonné podmínky. Soud posuzoval spornou bezúhonnost stěžovatele nikoliv podle ustanovení trestního zákona, ale podle speciální právní úpravy podle §44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. Policie České republiky - Správa Východočeského kraje k ústavní stížnosti uvedla, že v průběhu správního řízení bylo z opisu rejstříku trestů zjištěno, že žadatel A. S. byl rozsudkem ze dne 16. 9. 1993 uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona bylo od potrestání upuštěno. Z dikce ustanovení §24 odst. 2 trestního zákona "upustil-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen" pak vyplývá, že nadále zůstává v platnosti výrok o vině. Odvolací orgán se zabýval i otázkou stanovení lhůty 10 let, jak je uvedeno v §44 cit. zákona a dospěl k závěru, že v daném případě lze za počátek běhu této lhůty považovat fakt uznání vinným. Z těchto důvodů navrhuje Policie ČR - Správa Východočeského kraje ústavní stížnost zamítnout. Podobně se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil také prvostupňový správní orgán - Policie ČR, Okresní ředitelství Rychnov nad Kněžnou. II. Po přezkoumání všech formálních náležitostí ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že nic nebrání projednání věci samé. Z obsahu jak správního, tak soudního spisu potom dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou, a to zejména z níže uvedených důvodů. Podmínky pro nabývání vlastnictví ke střelným zbraním, registraci, nošení a používání střelných zbraní upravuje zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění zákona č. 13/1998 Sb. (dále jen "zákon o střelných zbraních"). Jednou ze základních podmínek pro získání zbrojního průkazu je bezúhonnost a spolehlivost žadatele o zbrojní průkaz, vyjádřená v §40 odst. 1 písm. e) a §44 zákona o střelných zbraních. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci vycházela z ustanovení §44 odst. 1 písm. d) ve spojení s §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Stěžovateli byla jeho žádost o vydání zbrojního průkazu zamítnuta s odvoláním na skutečnost, že v minulosti byl uznán vinným trestným činem, který byl spáchán úmyslně a neuplynulo alespoň deset let od pravomocného odsouzení nebo ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento trest uložen. Bezúhonnost stěžovatele pak správní orgány i soud posuzovaly podle ustanovení §44 odst. 2 cit. zákona, podle něhož se nepřihlíží ani k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona. Nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 16/98 Ústavní soud zamítl návrh na zrušení ustanovení §44 odst. 1 písm. d) a odst. 2 téhož paragrafu zákona o střelných zbraních s tím, že je dostatečně konkrétní právě stanovením všech jednoznačně vymezených podmínek, za kterých lze střelnou zbraň získat. Z hlediska bezúhonnosti je to právě doba vymezená ustanovením §44 odst. 1 písm. a) až d) cit. zákona. Tato doba je stanovena přesně a určitě a platí také za přesně stanovených podmínek pro všechny subjekty stejně. V již zmiňovaném nálezu Ústavní soud vyslovil, že ustanovení §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních není protiústavní, ale pouze odstraňující případné pochybnosti především procesního charakteru. Jde o zákonnou úpravu, která je speciálním vymezením pojmu bezúhonnosti. Při posuzování podstaty ústavní stížnosti je tedy především nutné zkoumat, zda orgány veřejné moci, které ve věci rozhodovaly, nevybočily při aplikaci tohoto ustanovení z ústavních mezí a v důsledku toho neporušily některé ze stěžovatelových základních práv. Základním argumentem stěžovatele je fakt, že správní orgány i soud aplikovaly na jeho případ ustanovení §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, které však podle jeho přesvědčení aplikovat neměly a nemohly. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 trestního zákona, současně však soud upustil od potrestání podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Podle odstavce 2 téhož ustanovení trestního zákona upustil-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Jde o zákonnou fikci, jejíž účinky jsou stejné jako účinky spojené se zahlazením odsouzení výrokem soudu podle §70 trestního zákona a nastávají okamžikem nabytí právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání. Instituce zahlazení odsouzení podle §69 trestního zákona umožňuje pachateli trestného činu, aby při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším životě. Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Jde tedy o stejné účinky, jako u upuštění od potrestání, u kterého však nastávají přímo ze zákona. Ustanovení §44 odst. 1 zákona o střelných zbraních vymezuje bezúhonnost jasně a přesně a zcela evidentně z jeho konstrukce vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti je to, že se na žadatele případně hledí, jako by nebyl odsouzen, bez právního významu. Podle názoru Ústavního soudu je však nutné v zájmu zachování rovných práv ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod používat při vymezení pojmu zahlazení odsouzení, tak jak je používán v §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, extenzivního výkladu. Skutečnosti, na jejichž základě mohou nastat účinky zahlazení, které jsou ve své podstatě stejné - tj. na pachatele se hledí, jako by odsouzen nebyl, jsou trojího druhu. Je to jednak rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzení pachatele zahlazuje (§69, 70 a 87 trestního zákona a §363-365 trestního řádu). Dále jde o zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebo o udělení individuální milosti, kdy může jít o akt samotného zahlazení odsouzení nebo o prominutí trestu nebo jeho zbytku s výslovně uvedeným účinkem, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Konečně pak může jít o právní fikci, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, která vzniká přímo ze zákona v souvislosti s některými druhy trestů nebo v případech upuštění od potrestání. Ustanovení §44 odst. 1 zákona o střelných zbraních vymezuje bezúhonnost žadatele o vydání zbrojního průkazu způsobem zcela speciálním a evidentně z jeho konstrukce vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti, jako jedné z podmínek pro vydání zbrojního průkazu, je bezvýznamné to, že se na žadatele případně hledí tak, jako by trestán nebyl. Zákon taxativně vymezuje, kdo se za bezúhonného nepovažuje, a to způsobem poměrně přísným, avšak zcela jasným. Zákon tedy stanoví pro držení střelné zbraně kritéria přísnější, než jaká zná zákon pro zahlazení odsouzení. Výslovné ustanovení §44 odst. 2 pak je spíše již nadbytečné. Poznámku pod čarou, která odkazuje jen na některá ustanovení trestního zákona a trestního řádu, totiž nelze považovat za pravidlo s normativním obsahem, a proto, s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o vydání zbrojního průkazu, musí být při posuzování bezúhonnosti žadatele odhlédnuto od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku domněnky neodsouzení, ať již jejich účinky nastávají přímo ze zákona, nebo až pravomocným rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutí prezidenta republiky. Opačný výklad by naopak vedl právě k porušení rovnosti mezi jednotlivými žadateli o vydání zbrojního průkazu, což by byla z hlediska ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod praxe nepřijatelná. Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti a zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny), jež ostatně také využil. Nedošlo ani k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť jak správní orgány, tak soud při svém rozhodování postupovaly v souladu se zákonem. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 13. října 1999