ECLI:CZ:US:1999:1.US.131.99
sp. zn. I. ÚS 131/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky E. Z., zastoupené JUDr. R. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 1998, čj. 11 Co 78/98 - 117, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 10. 1997, čj. 9 C 356/92 - 90, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, označený jako ústavní stížnost. Navrhuje zrušení rozsudků v záhlaví tohoto usnesení uvedených, neboť v rozhodnutí obou soudů shledává porušení základního práva daného jí Ústavou ČR v čl. 90 a v článcích 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Ve zdůvodnění své stížnosti stěžovatelka vesměs opakuje argumentaci, kterou spolu s dalšími dvěma navrhovatelkami uplatnila v průběhu soudního řízení a se kterou se odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Má za to, že oběma soudy byl její návrh na zaplacení částky Kč 700 000,-- jako náhrady za živý a mrtvý inventář podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. nesprávně právně posouzen, když soudem prvního stupně byl návrh zamítnut a soudem druhého stupně rozsudek okresního soudu potvrzen. Je přesvědčena, že nárok byl uplatněn u všech povinných osob, jakož i u soudu, včas.
Ústavní soud při posuzování návrhu ústavní stížnosti vyšel z toho, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Samotný fakt určitého hodnocení a výkladu zákona obecným soudem nezakládá automaticky porušení ústavněprávních principů, když právě obecné soudy jsou povolány k výkladu a aplikaci zákonů na konkrétní případy.
Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 356/92 Okresního soudu v Lounech Ústavní soud dovodil, že soudy obou stupňů řádně aplikovaly zákon č. 229/1991 Sb., vycházejíce z jeho textu i záměru. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě byl právní nástupce ČSSS n.p., statek C., proti němuž jedině nárok stěžovatelky mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl, není důvodu pochybovat o celkovém výsledku soudního řízení. Odvolání stěžovatelky na čl. 11 Listiny základních práv a svobod není případné, neboť jeho ustanovení chrání vlastnické právo skutečné, a nikoli takové, jehož povaha je sporná. Oba soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v článcích 36 a 39 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nemohl dojít k závěru, že soudní proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, nebo že soudy zákonem stanoveným způsobem neposkytly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR).
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že by obecnými soudy při jejich rozhodování nebyla respektována ústavně chráněná práva stěžovatelky, jak vyplývají z Listiny základních práv a svobod, jakož i Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu