ECLI:CZ:US:1999:1.US.147.99
sp. zn. I. ÚS 147/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelů J. C., a T. Ch., obou zastoupených advokátem JUDr. A. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 5. 1998, sp. zn. 12 C 195/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 11 Co 455/98, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu 1+2 v ulici P. č. 413, aby tříměsíční výpovědní lhůta začala běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a aby odpůrce (J. K.) byl povinen byt vyklidit a vyklizený jej předat majiteli do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty.
Obvodní soud vycházel z ustanovení §711 odst. 1 písm. d) a h) občanského zákoníku. Podle §711 odst. 1 písm. d) tohoto předpisu pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku má pronajímatel totéž právo, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů anebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas. V souzené věci však obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat, že odpůrce byt neužívá nebo jej užívá jen občas, neboť v době, kdy soud rozhodoval, sami stěžovatelé sdělili, že se odpůrce v bytě zdržuje a že nemá ani dluh na nájmu. Rovněž ze svědeckých výpovědí prý nevyplynulo, že se odpůrce v bytě nezdržoval nebo že se tam zdržoval bez vážných důvodů jen občas. Podle ustanovení §154 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a v té době byl nájem zaplacen a odpůrce se v bytě zdržoval. Proto Obvodní soud pro Prahu 8 podaný návrh zamítl.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci samé potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že nalézací soud pochybil, pokud dovodil, že pro posouzení důvodnosti uplatněných výpovědních důvodů je rozhodný stav v době rozhodování soudu. Rozhodný je prý stav v době podání výpovědi, který musí "vykazovat" po skutkové stránce to, na čem je výpověď založena. Tomu také musí odpovídat skutková tvrzení uvedená v žalobě.
Odvolací soud však zároveň dospěl k závěru, že v souzené věci zákonný výpovědní důvod dán nebyl, byť je pravda, že odpůrce byl od června 1997 do poloviny listopadu 1997 v Kanadě, takže v té době se v předmětném bytě skutečně nezdržoval. Nicméně krátkodobý pobyt v zahraničí je prý třeba považovat za vážný důvod neužívání bytu, který znamená přechodný stav, jenž nemůže založit použití sankce zákona, jakou představuje §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. Oproti tomu výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku prý odpůrce svým jednáním naplnil, protože dluh na nájemném a službách spojených s užíváním bytu vznikl za dobu přesahující 3 měsíce a odpůrce tak hrubě porušil své povinnosti. Odvolací soud vzal nicméně v úvahu skutečnost, že odpůrce před svým odjezdem pověřil svého přítele J. L., aby nájemné platil jeho jménem a nebylo tedy jeho vinou, že jmenovaný začal nájemné platit až v červenci 1997. Proto Městský soud aplikoval ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť by prý výkon práva stěžovatelů, jež uplatnili výpovědí, byl v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvedli, že pro rozsudek je rozhodující stav v době podání žaloby a skutečnost, že odpůrce dlužné nájemné zaplatil, proto nemůže být důvodem jejího zamítnutí. Odpůrce jednal v rozporu s dobrými mravy, když řádně a včas neuhradil nájem a se stěžovateli o této otázce ani nejednal. Stěžovatelé se domnívají, že nájemce (odpůrce) nese odpovědnost za platbu nájemného i v době, kdy byl mimo republiku, neboť tuto platbu byl povinen zajistit (např. trvalým příkazem k úhradě nebo prostřednictvím svojí snoubenky A. M., která se v předmětném bytě v jeho nepřítomnosti vyskytovala). Ohledně údajné platby nájemného prostřednictvím J. L. prý existovaly značné rozpory, neboť odpůrce tvrdil, že L. příslušné obnosy zasílal z Kanady, zatímco paní L. (nikoliv sám J. L.) prohlásila, že byli odpůrci zavázáni z minulosti a proto se s ním dohodli, že nájem budou platit ze svého. Navíc prý byl byt zcela opuštěn a proto byla odpojena elektřina, odebrán elektroměr, zastaven přívod plynu a
odebrán plynoměr. Odpůrce se údajně v bytě nevyskytoval ještě delší dobu, než do poloviny listopadu 1997, neboť mu nebylo možno doručit korespondenci, určenou do vlastních rukou, a to ještě dne 13. 12. 1997.
Stěžovatelé namítají, že byli jednáním odpůrce poškozeni a rozhodnutí soudů v této věci by mohlo znamenat "nebezpečný precedens, pokud někdo nebude platit nájem a úhrady za plnění spojené s užíváním bytu a pak bude tvrdit, že tím pověřil někoho jiného." Ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku prý obecným soudům umožňuje "popřít všechna ostatní ustanovení občanského zákoníku i jiných právních předpisů". Výklad pojmu "dobré mravy" v souzené věci údajně směřoval k tomu, že stěžovatelé, kteří při podání žaloby splnili ustanovení §711 občanského zákoníku, byli jednáním odpůrce poškozeni, neboť "vzhledem k propastnému rozdílu mezi zanedbatelnou výší nájemného a výdaji spojenými s údržbou a provozem nemovitosti, kde se předmětný byt nachází, stěžovatelé čekají a kalkulují každou jednotlivou platbu nájemného". Obecné soudy poskytly nájemníkovi (odpůrci) "mimořádný ohled", který však nebyl na místě, neboť odpůrce "jednal v rozporu s dobrými mravy a tedy nevyžadoval ohledy".
Proto se stěžovatelé domnívají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva, a to "právo na ústnost řízení před soudem, právo vlastnit majetek" a dále čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé proto navrhli, aby byly oba rozsudky obecných soudů (uvedené v záhlaví) zrušeny a aby bylo zrušeno ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 8 a Městský soud v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 8 uvedl, že nemá, co by k souzené věci dodal.
Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a současně odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal. Použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku je prý věcí úvahy soudu v konkrétním případě, přičemž posouzení otázky, zda výkon práva je v souladu s dobrými mravy "znamená úvahu o tom, zda ochranu práva soud oprávněnému subjektu odepře či nikoliv, tedy zamítnutí žaloby v tom případě, kdy dojde k závěru, že výkon práva není v souladu s dobrými mravy". V souzené věci žalovaný naplnil pouze výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, avšak opožděnost platby nájemného sám přímo nezavinil, protože placením pověřil druhou osobu. Za těchto okolností prý výkon práva stěžovatelů dobrým mravům ve smyslu citovaného ustanovení neodpovídá. Proto prý ústavně garantovaná práva stěžovatelů napadeným rozsudkem porušena nebyla.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Ústavnímu soudu tedy zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování, prováděného před obecnými soudy, a to ani potud, pokud se s ním Ústavní soud nebude ztotožňovat. Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takovéto rozhodnutí za protiústavní (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Podstatou souzené věci je interpretace pojmu "dobré mravy" podle citovaného ustanovení občanského zákoníku a jeho aplikace na daný případ. K této otázce již Ústavní soud judikoval, že "dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C. H. Beck, 1998, str. 383).
Ústavní soud shledal, že těžiště ústavní stížnosti spočívá toliko v tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy chybně vyhodnotily jednotlivé provedené důkazy (údajný rozpor ohledně platby nájemného J. L., skutečná doba, kdy se odpůrce v předmětné bytě nezdržoval) a že odpůrce jednal v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil nic jiného, než s čím se již poměrně podrobně zabývaly v předchozím řízení obecné soudy a Ústavní soud - z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání - neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Jen pro úplnost lze dodat, že z přípisu L. L. nelze dovodit, že nájem za odpůrce měli platit "ze svého", neboť L. L. v něm výslovně uvedla, že "J. (tj. odpůrce) peníze na úhradu nájemného posílal pravidelně" (č.l. 19). Jestliže tedy stěžovatelé - kteří byli v řízení před obecnými soudy právně zastoupeni - viděli v jednotlivých skutkových zjištěních rozpory, mohli navrhnout provedení dalších důkazů (např. výslech J. L.), což však neučinili (srov. též §120 odst. 1, 3, 2. věta o.s.ř.).
Pokud stěžovatelé zpochybňují aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ, nezbývá než odkázat na výše citovaný judikát Ústavního soudu, podle něhož takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům a "není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod".
K namítanému porušení základního práva na ústnost řízení před soudem Ústavní soud konstatuje, že za toto porušení nelze v obecné rovině považovat pouze skutečnost, že (jak tvrdí stěžovatelé) "odvolací soud vzal za prokázané tvrzení pouze na základě listinných důkazů". Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy totiž vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů a rozhodnutí o rozsahu dokazování proto spadá do výlučné kompetence obecného soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 127/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C. H. Beck, 1997, str. 21). V souzené věci je podstatné, že oba procesní soudy řádně nařídily ústní jednání, jež se u obecného soudu pro Prahu 8 konalo třikrát, k jednání byli předvoláni účastníci i jejich právní zástupci, byly při něm prováděny i důkazy vypovědí svědků a účastníci (a právní zástupci) měli možnost při ústním jednání intervenovat. I tato námitka stěžovatelů je tedy neakceptovatelná.
K té části návrhu, v níž se stěžovatelé domáhají zrušení ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svoji ustálenou judikaturu, podle níž návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, podaný spolu s ústavní stížností, musí sdílet její osud, je-li odmítnuta (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. Beck, 1996, str. 351 a násl.).
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 8. 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu