ECLI:CZ:US:1999:1.US.148.98
sp. zn. I. ÚS 148/98
Usnesení
I.ÚS 148/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti postupu Všeobecné zdravotní pojištovňy, ústřední pojišťovny, Praha 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 1.4.1998 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst.1 písm.a) zák.č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na vydání předběžného opatření ve smyslu §80 odst.1 cit. zákona. Ve svém podání tvrdí, že postupem Všeobecné zdravotní pojišťovny se sídlem K. 8, Praha 2 ( dále jen " VZP" ), který měl charakter "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu shora cit. ustanovení zák. o Ústavním soudu, došlo k porušeni základních lidských práv a svobod stěžovatele, konkrétně čl.3 odst.1, čl. 10 odst.1 a čl.31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ke skutkovým okolnostem případu navrhovatel uvádí, že je pojištěncem VZP a v současné době žije v Domově důchodců v Praze 10, S. ul. 8. S ohledem na zdravotní stav mu byly ošetřujícím lékařem předepsány absorpční prostředky pro inkontinentní, tzv. " plenkové kalhotky".
I . Ú S 148/98
Po předložení lékařského předpisu mu však lékárny, na něž se obrátil, odmítly tyto zdravotní pomůcky vydat s odůvodněním, že VZP odmítá tyto pomůcky osobám žijícím v ústavech sociální péče proplácet.
Stěžovatel se tedy obrátil se stížností přímo na VZP, která jeho právnimu zástupci sdělila, ze její výkladové stanovisko k danému problému je takové, že shora uvedené pomůcky nemohou být stěžovateli hrazeny s ohledem na znění §73 odst.6 písm. f) zák. č. 100/1988 Sb., nebot podle jejího názoru se jedná o zdravotní prostředky " prioritně hrazené z prostředků tohoto zákona".
S tímto stanoviskem stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že na danou problematiku nelze vztáhnout znění zákona o sociálním zabezpečení, ale zák. č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Z citovaného zákona pak konkrétně z ust. §11 odst. 2 písm.d) podle názoru stěžovatele vyplývá, že má právo na zdravotní péči bez přímé úhrady, jíž je ve smyslu §13 odst.2 písm.e) zák. č. 48/1997 Sb. i poskytování prostředků pro inkontinentní pacienty. V daném případě přichází v úvahu pouze omezení co do množství (jen 150 ks) a v ceně ( nepřesahující částku 1.400,-Kč měsíčně ).
Další podmínka, tj. že uvedené prostředky se nehradí pouze pacientům v ústavní péči, podle stěžovatele rovněž nevystihuje jeho případ, nebot' podle §23 uvedeného zákona jde o péči v nemocnicích a odborných léčebných ústavech, které ovšem obvykle nezahrnují obyvatele ústavů sociální péče, těm je ve smyslu §22 zák. č. 48/1997 Sb. poskytována tzv." ambulantní zdravotní péče".
Porušení práv a svobod již výše zmiňovaných spatřuje navrhovatel v postupu VZP, která ze zákona disponuje pravomocemi v oblasti zabezpečení práva na bezplatnou zdravotní péči a je tedy odpovědná za rovné zacházení s občany stejného postižení , při zachování zákonného nároku, bez vytváření neodůvodněných rozdílů. V daném případě VZP postupuje jako orgán veřejné moci rozhodující o nárocích občanů na bezplatnou zdravotní péči a bez důvodu diskriminuje jednu skupinu obyvatel ( v domácí péči) od skupiny druhé ( v ústavech sociální péče).
I.ÚS 148/98
Článek 12 odst.1, 2 Listiny na projednávanou věc nedopadá, jde asi o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhl. 129/1976 Sb.), který hovoří o porušení práva každého na dosažení nejvyšší možné úrovně fyzického a duševního zdraví a podmínek, které mají zajistit všem lékařskou péči v případě nemoci. K této otázce se rovněž pojí i problém práva občana na zachování lidské důstojnosti takto postižených občanů.
Navrhovatel se domnívá, že stížnost je přípustná, když ve smyslu §75 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla podána v roční lhůtě, která počala běžet po doručení zamítavé odpovědi VZP na stížnost stěžovatele, tj. dnem 25.9.1997 a dále dovozuje, že VZP zde vystupuje jako orgán veřejné moci, nebot' autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech dotčených subjektů, což dokládá zněním §42 odst.3 zák. č. 48/1997 Sb. a dalších ust. cit.zákona.
Stěžovatel závěrem svého podání navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, v němž by VZP zakázal pokračovat v porušování práv stěžovatele, spočívajících v odmítání úhrady pomůcek pro inkontinenci podle §15 odst. 6 a podle přílohy 3, oddílu C, položky 11 zák. č. 48/1997 Sb..
Podle rozvrhu práce ÚS bylo shora uvedené podání přiděleno k projednání I. senátu - soudci zpravodaji JUDr. Vojenu Güttlerovi.
Dne 9.4.1998 požádal JUDr. Vojen Güttler o vyloučení z projednávané věci pro podjatost ve smyslu ust. §36 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb.
Usnesením ÚS ze dne 21.4.1998, sp.zn. I.ÚS 148/98, byl JUDr. Vojen Güttler vyloučen z projednávání a rozhodování ve shora označené věci.
Rozhodnutím předsedy ÚS JUDr. Zdeňka Kesslera ze dne 6.5.1998, sp.zn. I. ÚS 148/98, byla ve smyslu §40 odst.3 zák. č. 182/1993 Sb. předmětná stížnost přidělena soudci zpravodaji JUDr. Antonínu Procházkovi.
I.ÚS 148/98
Dne 10.6.1998 obdržel soudce zpravodaj doplnění podání ve kterém stěžovatel uvedl, že spolu s ostatními 34 obyvateli domova důchodců ve kterém žije, podal v této věci k příslušnému soudu návrhy na vydání platebních rozkazů, avšak dosud nebylo ani v jedné věci pravomocně rozhodnuto,. i když v mezidobí již zemřelo 8 žalobců.
S ohledem na délku řízení před obecnými soudy se navrhovatel domnívá, že jemu i stejně postiženým občanům je fakticky odebráno právo na soudní ochranu a využití zákonné ochrany proti postupu VZP.
Závěrem navrhovatel doplnil petit ústavní stížnosti v tom smyslu, že postupem VZP bylo porušeno jeho právo podle čl. 10 odst.3 čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z připojených listinných dokladů vyplývá, že předmětem ústavní stížnosti je nejednotný výklad a s tím spojená aplikace příslušných právních norem (jako je zák. č. 48/1997 Sb., včetně příloh, zák. č.100/1988 Sb. a předpisů je doplňujících).
Účastník řízení - VZP v dané věci zastává názor, že zdravotní pomůcky pro inkontinentní pacienty, resp. pacienty bydlící v domovech důchodců, nemohou být hrazeny z prostředků VZP (veřejného zdravotního pojištění), neboť" takovýto výklad by odporoval ust.§73 odst.6 písm. f) zák. č. 100/1988 Sb. a shora již cit. zák. č. 48/1997 Sb. Náhledu stěžovatele na danou problematiku navíc odporuje i znění ust. §§17, 46 zák. č. 48/1997 Sb., které umožňuje hradit zdravotním pojišťovnám zdravotní péči jejich pojištěncům prostřednictvím pouze těch zařízení, se kterými uzavřely smlouvu. Takovými zařízeními však nejsou ústavy sociální péče ( domovy důchodců).
Vzhledem k tomu, že rozsah a podmínky, za nichž má být poskytována zdravotní péče v domovech důchodců, upravuje zák. č. 100/1988 Sb., má účastník řízení zato, že sporné absorpční prostředky mají být poskytovány z prostředků sociální péče.
I . Ú S 148/98
Navíc je pak nutno přihlédnout i k tomu, že pro zmírnění potíží inkontinentních pacientů jsou k dispozici i jiné pomůcky, nejen stěžovatelem požadované "plenkové kalhotky".
Zcela rozdílné výkladové stanovisko však zastává Ministerstvo práce a sociálních věcí, které považuje za rozhodující právní úpravu provedenou v již zmiňovaném ust. zák. č. 48/1997 Sb., které zakotvuje povinnost uhradit takto postiženým občanům žijícím v ústavech sociální péče prostředky zdravotní techniky právě zdravotním pojišťovnám.
Senát Ústavního soudu se nejdříve zabýval zjištěním, zda podaná ústavní stížnost splňuje formální i věcné náležitosti podání a je tedy přípustná.
Stěžovatel podal ústavní stížnost ve smyslu ust. §72 odst.1 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tvrdí, že " jiným zásahem orgánu veřejné moci", za který označil sdělení VZP ze dne 24.9.1997 " o výsledku prošetření stížnosti na odmítnutí úhrady prostředků zdravotní techniky", dochází k porušování jeho základních práv a svobod podle čl. 10 Ústavy .
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že "jiný zásah orgánu veřejné moci" stěžovatel chápe tak, že označuje VZP ve vztahu k pojištěncům za orgán veřejné moci z těchto důvodů:
1. VZP rozhoduje o právech a oprávněných zájmech občanů ve věcech zdravotní péče ( §42 odst. 3 zák. č. 48/1997 Sb.)
2. mezi zdravotní pojišťovnou a pojištěncem je zákonné nerovné postavení 3. údajně ust. §53 cit. zákona přiznává VZP pravomoci státního orgánu.
Záleží na individuálním zvážení toho kterého případu, kdy lze určité jednání či nečinnost označit za" zásah orgánu veřejné moci", neboť tento pojem lze vymezit jen velmi obecně a vágně, i když ne ve všech případech lze toto označení ztotožnit zejména obsahově s označením,, státní moc".
VZP byla zřízena zák. č.551/1991 Sb., jako právnická osoba, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a na svou odpovědnost, nicméně z jejich
I.ÚS 148/98
pravomocí a rozsahu působnosti vyplývá, že stát na ni přenesl v daném resortu jen část svých pravomocí, jejichž výkon patří do oblasti státní správy.
Rozsah této " profesní státní správy " je však poměrně úzce vymezen v ust. §53 zák č. 551/1991 Sb. Právě v případě tohoto ustanovení lze říci, že VZP v mezích cit. paragrafu odst. 1 působí jako orgán veřejné moci při zachování obou zákonných podmínek, tj, že jde o rozhodování o právech a povinnostech konkrétních subjektů a dále, že jde o rozhodování v oblasti veřejné správy.
Ust. §17 odst.1 zák. č. 551/1991 Sb. sice uvádí, že se na řízení pojišt'oven podílí i stát prostřednictvím svých zástupců v orgánech Pojišt'ovny, což ovšem neznamená, že z tohoto titulu lze chápat jakékoliv jednání VZP ve vztahu k pojištěnci jako postup orgánu veřejné moci, nebot' obecně vzato zde nejde o vztah vrchnostenský, vyjadřující nadřízenost a podřízenost dvou subjektů.
Rozhodování VZP o úhradě za inkontinentní pomůcky však nepatři do této kategorie a VZP proto v této oblasti působnosti není orgánem veřejné moci. Sdělení VZP ze dne 24.9.1997, zn.329/97/ÚŘ-OOP/Ha/Šp, nelze ve smyslu shora řečeného vztáhnout pod pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" tak, jak to předpokládá ust. §72 odst.1 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb.
Navrhovatel odůvodňuje přípustnost svého podání ve vztahu k ust. §75 odst.2 i tím, že jeho návrh podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, když dosavadní rozhodovací činnost obecných soudů je natolik zdlouhavá, že fakticky zamezuje takto postiženým občanům staršího věku domoci se svého práva u soudu. Tato argumentace však neobstojí, když takový výklad by v obecném měřítku znamenal porušení zásady rovnosti mezi občany v možnosti podat ústavní stížnost.
Z připojených listinných dokladů je navíc zřejmé, že navrhovatel podal proti VZP ve věci zaplacení uvedených zdravotních pomůcek žalobu k příslušnému soudu a podáním ústavní stížnosti se spíše snažil pojistit si své postavení účastníka nepravomocně skončeného řízení zajištěním stanoviska k této právní problematice. Zaujímání stanovisek k výkladům sporných právních otázek však ve smyslu §28 zák .č. 335/1991 Sb. spíše přísluší Nejvyššímu soudu ČR, než Ústavnímu soudu.
I . Ú S 148/98
Ústavní soud tedy konstatoval, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná, když stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( §75 odst.1 zák. č.182/1993 Sb.) a navíc se v dané právní věci nejedná "o jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., se kterým zákon o Ústavním soudu spojuje možnost vydání předběžného opatření ( §80 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb.).
Senát Ústavního soudu podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Předseda senátu ÚS
V Brně dne 15. února 1999