Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.01.1999, sp. zn. I. ÚS 15/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 7/13 SbNU 45 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.15.98

sp. zn. I. ÚS 15/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 1999 v senátě ve věci návrhu stěžovatelů P. H., F. N., L. J., J. N., všech zastoupených JUDr. Z. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1997, čj. 16 Ca 127/97 - 21, a proti rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti, za vedlejší účasti 1) ZD B., v likvidaci, 2) Obce T., 3) SR, s. p., 4) ČR, a. s., 5) Státní meliorační správy, územního pracoviště Uherské Hradiště, 6) Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Uherské Hradiště, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11.1997, čj. 16 Ca 127/97 - 21, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ 2027/92/RII, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé napadli včas podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ 2027/92/RII a navrhli jejich zrušení. Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, že P. H., F. N., L. J., a J. N. nejsou vlastníky nemovitostí bývalého zbytkového statku čp. 143 a čp. 164 s přilehlými pozemky, zapsaných před jejich odnětím čs. státem ve vložce č. 2245 pozemkové knihy pro obec a katastrální území Topolná, v katastru nemovitostí vedených na LV č. 1, 2, 103 a 1350 s odůvodněním, že nebylo možno uznat oprávněnost restitučního nároku podle zákona č. 243/1992 Sb., ani podle zákona č. 229/1991 Sb. §6 odst. 1 písm. r), neboť rozsudkem bývalého Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948 byl F. N. uznán vinným 1) zločinem proti státu podle §3 odst. 1 retribučního dekretu a 2) zločinem udavačství podle §11 retribučního dekretu a odsouzen. Tento rozsudek nebyl ani v rámci soudní rehabilitace zrušen. Proti tomuto rozhodnutí podali opravný prostředek stěžovatelé, kteří se domáhali zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení s poukazem na to, že podle jejich názoru majetek původního vlastníka přešel na stát v důsledku perzekuce. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání stěžovatelů dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Ztotožnil se se závěrem správního orgánu, že nemovitosti původního vlastníka F. N. st. přešly na stát na podkladě výměru ministerstva zemědělství ze dne 6. 4.1948 ke dni 23. 6.1945, a tedy podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Skutečnost, že dne 17. 6.1948 vydalo ministerstvo zemědělství rozhodnutí, podle něhož se zbytkový statek přejímal státem podle zákona č. 142/1947 Sb. "pro případ, že by konfiskace nebyla právoplatně provedena", nemá podle soudu na posouzení věci vliv a s námitkou stěžovatelů, že je z tohoto důvodu třeba uplatněný nárok posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., soud nesouhlasil. Restituční nárok je třeba podle něj posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění. Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svém rozhodnutí zejména přiklonil k tomu, že soud v rámci přezkumného řízení může posoudit rozhodující skutečnosti jinak, ale je-li v době rozhodování soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin nebo správní delikt spáchán a výrokem o tom, kdo tento trestný čin nebo správní delikt spáchal (§135 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na to, že výrok trestního rozsudku Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 11.1948 se týkal trestného činu spáchaného proti československému státu, nelze jinak, než dospět k závěru, že původní vlastník nesplňuje zákonem stanovenou podmínku neprovinění se proti čs. státu. Konstatoval proto, že nebylo soudem ani přihlíženo k námitkám stěžovatelů, které se domáhají uznání restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na uvedené skutečnosti rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti, doplněné na výzvu Ústavního soudu, odvolávají na to, že napadeným rozsudkem byli zkráceni na svých právech vyplývajících z Listiny základních práv a svobod, zejména v čl. 11 a čl. 38. Popisují zevrubně veškeré události, které vedly k zabavení majetku jejich otce a k jeho odsouzení. Jejich argumentace se soustřeďuje na tyto pro ně rozhodující body: - soud se nezabýval otázkou, zda šlo či nešlo o akt perzekuce, jak jej má na mysli ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, - soud opomenul vyvodit důsledky ze skutečnosti, že rozsudky Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 2.1948 a Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti byly krajským soudem v rozsudku ze dne 4.11. 1948 prohlášeny za "bezúčinné" a současně byl otec stěžovatelů přes předchozí zproštění odsouzen k trestu těžkého žaláře, - soud nevzal na vědomí, že výše zmíněný rozsudek krajského soudu ze dne 4. 11. 1948 se opíral o retribuční dekret z roku 1945 č. 16/1945 Sb., jehož platnost skončila dnem 4. 5.1947 a byla obnovena zákonem č. 33/1948 Sb., který vnesl do právního řádu formy politické perzekuce a třídní msty, které sloužily k likvidaci potenciálních nepřátel nového komunistického režimu, - soud nezjistil, kdy byl otec stěžovatelů skutečně zbaven svého majetku a kdy vlastnické právo přešlo na čs. stát, - k porušení základních práv došlo i tím, že správní orgán i soud v napadeném rozsudku použily v řízení o restituci zákon č. 243/1992 Sb., ač zjištěné skutečnosti nebránily tomu, aby bylo použito příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelé v souvislosti se svým právním názorem, jak je výše v posledním odstavci uveden, podotýkají, že jde o restituci majetkových práv, kterých byl původní vlastník zbaven na podkladě právního, resp. protiprávního aktu - konfiskačního výměru, kterým bylo rozhodnuto s odvoláním na dekret č. 12/1945 Sb., a přitom bylo zcela zřejmé, že k této konfiskaci došlo v době po 25. 2.1948, po konečném nástupu komunistického režimu, a že vlastnická práva byla takto odňata československému státnímu občanovi z důvodu politické perzekuce vůči vlastníkům jakýchkoliv majetků ze strany nového režimu. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla pak pouhou formální záminkou, jak toho cíle dosáhnout. S přihlédnutím k tomu, že návrh ústavní stížnosti byl podán včas a že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající v porušení výše zmíněných článků Listiny základních práv a svobod, si Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti a Státního okresního archivu v Uherském Hradišti. Dále si vyžádal stanoviska k ústavní stížnosti od Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení a také stanoviska od vedlejších účastníků řízení. Ve svém podání ze dne 2. 7.1998 se předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyjádřila k předložené ústavní stížnosti s tím, že je obsahově shodná s podaným opravným prostředkem. Trvá na svém stanovisku, že restituční nárok je třeba posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb. v platném znění, a konstatuje, že nebylo třeba zjišťovat a zabývat se neúplným šetřením ohledně státního občanství účastníka F. N., když nebylo prokázáno, že se neprovinil proti čs. státu. Soud se ztotožnil s názorem správního orgánu a jeho rozhodnutí potvrdil. Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti v podání ze dne 19. 11. 1998 konstatoval, že žádné další šetření v předmětné záležitosti neprováděl, odvolal se na kompletní spisový materiál, který předložil Ústavnímu soudu a zejména na své vyjádření, které dal Krajskému soudu v Ústí na Labem. Vedlejší účastníci se vyjádřili takto: S. R., s. p., přípisem ze dne 23.11.1998 sdělila, že již žádné pozemky v katastrálním území T. nevlastní; byly předány Pozemkovému fondu České republiky. Obecní úřad T. dopisem ze dne 23.11.1998 návrh stěžovatelů podpořil. Státní meliorační správa, územní pracoviště Uherské Hradiště, sdělila dne 20.11.1998, že spravuje pozemky parc. č. 3276/1, 3276/2 a 3275 - ostatní vodní plocha, které tvoří část koryta potoka Buravy. Pozemky, na kterých se koryta toků nacházejí, se staly státním majetkem ke dni 1. 4.1975, zákon č. 138/1973 Sb., a tato koncepce nebyla dotčena ani novelou tohoto zákona č. 14/1998 Sb. Č. R, a. s. v dopise ze dne 14.12.1998 sdělily, že nemohou k věci zaujmout jakékoliv stanovisko, protože na předmětném pozemku jsou pod povrchem uloženy podzemní sítě a upozorňují, že takový pozemek nelze vydat; pokud by stěžovatelům bylo vyhověno, musela by být oprávněným osobám poskytnuta odpovídající náhrada. ZD B., v likvidaci, ve svém podání ze dne 8. 12.1998 navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, protože rozhodnutí jak Okresního úřadu v Uherském Hradišti, tak Krajského soudu v Ústí nad Labem, pokládá za rozhodnutí, která jsou v souladu se zákonem. Pozemkový fond České republiky se k věci nevyjádřil. Ústavní soud z podání stran a vyžádaných spisů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zjistil, že nárok na vydání nemovitostí byl uplatněn podle zákona č. 229/1991 Sb. u Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti podáním ze dne 17. 4.1992 s prezentačním razítkem 2027/21. 4.1992. V něm bylo konstatováno, že nemovitosti, které jsou v podání uvedeny, přešly na čs. stát na základě rozhodnutí čj. 7257/48-IX/R-12 ze dne 17. 6. 1948, vydaného ministerstvem zemědělství. Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti ve svém rozhodnutí ze dne 2. 3.1994, čj. OPÚ 2027/92/RII, však neuznal restituční nárok stěžovatelů ani podle zákona č. 229/1991 Sb., ani podle zákona č. 243/1992 Sb., a vyšel z toho, že rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948 byl F. N., otec stěžovatelů, uznán vinným podle §3 odst. 1 a §11 retribučního dekretu č. 12/1945 Sb. a odsouzen. Tento rozsudek nebyl ani v rámci soudní rehabilitace zrušen. Jeho zemědělský majetek proto propadl konfiskaci dnem účinnosti dekretu, tj. dnem 23. 6.1945. Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 11. 4.1996, čj. 16 Ca 201/94, sice rozhodnutí tohoto správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, avšak především proto, že mezitím bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 13.12.1995 zrušeno ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve slovech "trvale žijící na území České republiky" a pozemkový úřad aplikoval toto ustanovení jako jediný důvod svého negativního rozhodnutí. Jinak vyšel krajský soud z právního názoru, že uplatněné nároky je třeba zkoumat z hlediska ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. a souhlasil se správním orgánem, že nemovitosti přešly na stát ke dni 23. 6.1945 podle výměru ministerstva zemědělství ze dne 6. 4.1948. V závěru však konstatoval, že pokud by správní orgán dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky restituce podle zákona č. 243/1992 Sb., musel by se s ohledem na závažné námitky stěžovatelů zabývat posouzením, zda lze tento zákon v tomto případě vůbec uplatňovat a zda výměr ministerstva zemědělství ze dne 6. 4.1948 nebyl pouze prostředkem zakrývajícím úmysl postihnout pod záminkou konfiskace původního vlastníka jako osobu příslušející k určité sociální a majetkové skupině, tedy zda nebyl aktem politické perzekuce. V takovém případě krajský soud upozornil, že by bylo nutno uplatněné nároky posoudit podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel a byl by naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) tohoto zákona. Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti vydal ve věci nové rozhodnutí dne 14.10.1996, čj. OPÚ 2027/92/RII, kde znovu neuznal restituční nároky stěžovatelů a konstatoval, že nejsou vlastníky nemovitostí bývalého zbytkového statku čp. 143 a čp. 164 s přilehlými pozemky, zapsaných před jejich odnětím čs. státem ve vložce č. 2245 pozemkové knihy pro obec a katastrální území Topolná v katastru nemovitostí, vedených na LV č. 1, 2, 103 a 1350. Učinil tak, jak uvádí, na základě §6 odst. 1 písm. b) resp. r) zákona o půdě z důvodu nesplnění zákonných podmínek pro restituci zemědělského majetku, stanovených v zákoně č. 229/1991 Sb. a v zákoně č. 243/1992 Sb. V tomto svém druhém rozhodnutí již pozemkový úřad připouští, že případ je třeba posuzovat podle jednoho z právě uvedených zákonů, ale sám dospěl k závěru, že pozemkový úřad nemůže přehlédnout pravomocné rozhodnutí o provinění stěžovatele proti čs. státu a namísto vázanosti takovým rozhodnutím posuzovat případ podle restitučního titulu "politická perzekuce". Takovou perzekucí se však pozemkový úřad blíže vůbec nezabýval a její existenci nezjišťoval, ač podnětů k tomu byl dostatek i v návrhu na přezkoumání jeho předchozího rozhodnutí ze dne 2. 3.1994 (čj. OPÚ 2027/92/RII). Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení svým rozsudkem ze dne 19.11.1997, sp. zn. 16 Ca 127/97 - 21, uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14.10.1996 potvrdil. Postavil se na stanovisko, že případ je třeba řešit podle zákona č. 243/1992 Sb. a dospěl k závěru, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen podle §11 retribučního zákona a rozsudek Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948, čj. 86/48 - 104, nebyl zrušen ani v rámci soudní rehabilitace. Generální prokurátor sice podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, ale z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7.1994, čj. Tr 37/92 - 192, vyplynulo, že tato stížnost byla zamítnuta. Ani krajský soud se neodhodlal zabývat se blíže politickou perzekucí stěžovatele, i když řešení této otázky bylo zásadní pro posouzení případu. Rozhodl se vzít za podklad svého rozhodnutí rozsudek Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948, tedy z doby, která podle zákona č. 198/1993 Sb. již spadá do období, které nelze pokládat za demokratické v tomto státě. Nevzal zřetel na to, že restituce se spravuje speciálními zákony a opomenul svou povinnost zabývat se i namítanou politickou perzekucí stěžovatele. Tím porušil svou povinnost vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR, tj. poskytovat ochranu právům, jakož i čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje občanu tzv. spravedlivý proces. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel, resp. otec stěžovatelů, byl rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 24. 5.1946, čj. 417208/46-IX-A-ZZ, označen za zrádce a nepřítele národa podle §3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti jej uznal vinným podle §11 retribučního zákona (dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) rozsudkem ze dne 15. 8.1946, čj. LS 302/46 - 62. Uvedené rozhodnutí ministerstva zemědělství však bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem dne 22. 4.1947 pod čj. 411-46-5. Uvedený rozsudek Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti byl zrušen usnesením Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 7.1947, čj. Ls 302/46 - 74, jímž byla povolena obnova řízení a rozsudkem téhož krajského soudu čj. Tk XII 46/48 - 88 byl otec stěžovatelů dne 3. 2.1948 osvobozen. Teprve po změně politického režimu v únoru 1948 ministerstvo zemědělství výměrem ze dne 6. 4.1948, čj. 36844/48 - IX/Z11, znovu rozhodlo, že proti stěžovateli bude uplatněn režim §3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V listopadu r. 1948 pak Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti znovu rozhodl dne 4. 11. 1948, čj. LS 86/48, tentokrát v nepřítomnosti otce stěžovatelů, že výše uvedené rozsudky ze dne 3. 2.1948 a ze dne 15. 8.1946 se prohlašují za "bezúčinné" a odsoudil jej k trestu těžkého žaláře na 10 let. O tento rozsudek se tedy krajský soud rozhodl opřít své rozhodnutí v tomto restitučním případě, projednávaném nyní před Ústavním soudem. Ústavní soud při projednávání tohoto návrhu ústavní stížnosti vycházel z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci, pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti v tomto smyslu své námitky a Ústavní soud se proto zabýval napadeným rozhodnutím a řízením mu předcházejícím. Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21.12.1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Totéž platí i pro ostatní restituční zákony, které jako leges speciales mají své výrazné postavení i úkoly v čs. právním řádu. Navíc pak v rámci soudních restitučních řízení vstoupilo do řízení mnoho občanů, kteří pro časovou omezenost mnohdy postrádali základní informace a poučení a kdy tato jejich nepoučenost byla využívána proti jejich zákonným zájmům a tím i proti zamýšlenému účelu restituce. V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda majetek, konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., resp. č. 12/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období od 25. 2.1948 do 1. 1.1990, jestliže uvedené dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. působily ex lege, tj. dnem 9. 7. 1945, resp. 23. 6.1945. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel ze skutečnosti, že v období od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 jde o období nesvobody, v němž docházelo ke zneužití dekretů komunistickým režimem při vydávání správních aktů. Vycházel současně z nutnosti respektovat vůli zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu restitučních zákonů, kterým je zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody. Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci podle dekretů prezidenta republiky docházelo již jejich vyhlášením, podpořil ve svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími. Tedy včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, zejména ve smyslu restitučního důvodu podle §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., nebo §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Rozsudek krajského soudu, napadený ústavní stížností, odporuje shora uvedenému, neposuzuje restituční předpis, na jehož základě byl uplatněn restituční nárok jako lex specialis - jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v období od 25. 2.1948 do 1. 1. 1990 - a současně nebere v úvahu ani ustanovení §2 zákona č. 198/1993 Sb. Důsledkem toho pak bylo, že soud přistoupil na formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl, jakoby šlo o konfiskaci podle citovaného dekretu, a nikoliv o perzekuci, jak o její existenci sám alternativně uvažoval, o čemž byla již řeč výše. Je-li povinností soudů rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nelze se spokojit s formálním hodnocením důkazů, tj. omezením se na zjištění aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto zejména po únoru 1948 mohly být, a jak situace v tomto případě ukazuje, také byly pouze formou neboli prostředkem k politické perzekuci. A tu brát v úvahu je povinen každý soud zabývající se restitucí, protože její existence je jedním z důležitých důvodů restituce a vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., které je obsahově shodné i s příslušným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., je nutno za všech okolností zkoumat, zda tento činitel konkrétní právní situaci ovlivňoval či neovlivňoval. Napadené rozhodnutí se tak stalo nejen nepřezkoumatelným ve smyslu §157 odst. 2 a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale dostalo se do rozporu i s čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s §6, §120 a §153 odst. 1 o. s. ř. poskytovat ochranu právům a dále i s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo stanoveným způsobem, tedy v souladu s o. s. ř., domáhat se svého práva. Konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí i možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud sice konstatoval, že v rámci přezkumného řízení je možno posoudit rozhodující skutečnosti jinak,, ale opřel se o ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. s tím, že je vázán rozhodnutím Mimořádného lidového soudu ze dne 4.11.1948 o tom, že byl spáchán trestný čin. Tím se soud vyhnul řešení otázek, zda dotčená osoba byla či nebyla postižena politickou perzekucí, zejména když se domáhala restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. a ve spisech jak soudu, tak pozemkového úřadu, bylo dostatek podkladů, že k takové perzekuci docházelo již od roku 1945. Řešení této prioritní otázky zanedbal, třebaže právě o ní nikdo jiný než soud rozhodnout nemohl. Svým rozhodnutím o tom, že přijímá za základ uvedené rozhodnutí lidového soudu, dospěl k tomu, že případ bude posuzován podle zákona č. 243/1992 Sb. Opomenul, že soudu byl předložen k posouzení případ nikoliv trestní, ale restituční, a že měl povinnost se v prvé řadě vypořádat s tím, zda dotčená osoba může být oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a následně se zabývat souvislými otázkami, tj. případným použitím zákona č. 243/1992 Sb., zejména když v té době nebyla dokončena soudní rehabilitace dotčené osoby. Soud mohl v průběhu řízení zjistit stanovisko generálního prokuratury ČR ze dne 2. 9.1992, která ve stížnosti pro porušení zákona shledala, že výrok o vině zločinem proti státu podle §3 odst. 1 retribučního zákona - dekretu č. 16/1945 Sb., ze dne 19. 6.1945, nemá v provedených důkazech naprosto žádnou oporu. Ani zamítnutí této stížnosti pro porušení zákona Vrchním soudem, které samo o sobě není přesvědčivé, nemělo soud odradit od přezkoumání politické perzekuce a případně i o ní pozitivně rozhodnout, když podle ustálené judikatury obecných soudů bylo možno k vydání majetku v restituci přistoupit již tehdy, když k rozhodování o splnění podmínek konfiskací došlo až po 25. 2.1948, tedy v rozhodném období. Tyto podmínky byly posuzovány rozdílně před a po tomto datu a pokud se tak stalo, nelze mít za to, že šlo o něco jiného než o politickou perzekuci ve smyslu restitučních předpisů. Rozhodnutí po uvedeném datu měla takový charakter, protože se formálně zaštítila dekrety prezidenta republiky v době, kdy jejich použití po 25. 2.1948 bylo mocenským nástrojem politického boje proti osobám, které nebyly z jakéhokoliv důvodu po chuti novému režimu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11.1997, čj. 16 Ca 127/97 - 21, jakož i rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ-2027/92 - RII, zrušit, aby mohl být případ znovu projednán podle zákona č. 229/1991 Sb. s použitím závěrů tohoto nálezu (§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. ledna 1999