ECLI:CZ:US:1999:1.US.182.99
sp. zn. I. ÚS 182/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stížnosti stěžovatele ing. D. M., zastoupeného JUDr. F. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze 2 ze dne 19. 2. 1999, čj. 28 Ca 10/98 - 3, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora citované usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o jeho "odvolání" proti usnesení téhož soudu ve věci návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky ústavní stížnosti podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že se odmítne návrh, který byl podán po lhůtě stanovené zákonem.
V dané věci jde o situaci, kdy stěžovatel napadá soudní rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o jeho "odvolání" proti usnesení soudu ve věci návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Jak ale správně argumentuje Městský soud v Praze - a ostatně se jedná o věc notoricky známou - proti rozhodnutím v tzv. správním soudnictví, kdy jsou obecnými soudy přezkoumávána (pravomocná) rozhodnutí správních orgánů - není přípustné odvolání (kromě několika vzácných výjimek, o kterou se ovšem nejedná). Jde tedy o řízení jednoinstanční. Eventuální rozhodnutí obecného soudu ve správním soudnictví, o kterém se účastník řízení domnívá, že porušuje jeho ústavní práva, lze pak napadat přímo návrhem u Ústavního soudu.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci, neboť především z důvodu řádného odborného posouzení právních aspektů je zavedeno obligatorní právní zastoupení) mohlo a mělo být zřejmé, že obecný soud nemůže rozhodovat o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Pokud o takovém právním stavu (mylně a neoprávněně) stěžovatel pochyboval a neexistujícího práva využil, měl přesto vedle "odvolání" podat v zákonem stanovené lhůtě i ústavní stížnost (určitou analogii srov. I. ÚS 22/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 311 a násl.). Ústavní stížnost však byla podána až ve lhůtě šedesáti dnů od doručení usnesení Městského soudu v Praze o "odvolání". Původní (prvoinstanční) rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 16. 12. 1998, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 15. 2. 1999, nicméně návrh byl předán k poštovní přepravě dne 8. 4. 1999.
Jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu