Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.01.1999, sp. zn. I. ÚS 2/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 1/13 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.2.97

sp. zn. I. ÚS 2/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. S., O. Š., V. S. a P. K., všech zastoupených JUDr. S. R., advokátkou proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 20 Co 292/96-101, ze dne 30. 9. 1996, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků Obnovy Praha, státního podniku v likvidaci, zastoupeného JUDr. Z. F., advokátem a Obce hlavní město Praha, zastoupené JUDr. M. N., advokátkou a L. I., s. r. o., zastoupené JUDr. M. M., advokátem a Fondu národního majetku ČR, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 9. 1996, sp. zn. 20 Co 292/96, kterým byl potvrzen ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 29. 2. 1996, sp. zn. 22 C 107/95. Citovanými rozhodnutími obecných soudů došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelů, jíž se domáhali na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vydání nemovitosti, zapsané pod parcelním číslem 445/2, o výměře 206 metrů čtverečních, s provozní stavbou na katastrálním území Praha 8 - Karlín. Obecné soudy vzaly za prokázané, že dle zákona č. 87/1991 Sb. navrhovatel Eugen Stein v zastoupení ostatních navrhovatelů vyzval v té době povinnou osobu, totiž podnik Obnova Prahy, dne 27. 9. 1991 k vydání nemovitosti. Protože povinná osoba výzvě nevyhověla, měla oprávněná osoba podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnit svůj nárok u soudu ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Navrhovatelé však v této lhůtě u soudu svůj nárok neuplatnili, takže dle stanoviska Městského soudu v Praze došlo k prekluzi nároku. Vydáním zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelům otevřela znovu možnost domáhat se vydání nemovitosti, neboť splňovali podmínku oprávněné osoby dle nového znění §3 odst. 2 a odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tato novela nabyla účinnosti dne 1. 7. 1994. Dle článku II. zákona č. 116/1994 Sb. nároky takto vzniklé mohly oprávněné osoby uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona. Odstavec druhý čl. II. však vyloučil vydání věci, která byla po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt a nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Své nároky na vydání nemovitosti stěžovatelé u soudu řádně a ve lhůtě znovu uplatnili. Obecné soudy však shodně zjistily, že vydání věci brání ustanovení čl. II. zákona č. 116/1994 Sb., protože v době před účinností tohoto zákona, a to 25. 2. 1993, přijalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozhodnutí, č. j. 421/091/93, o privatizaci předmětné nemovitosti. Na základě tohoto rozhodnutí byl pak schválen privatizační projekt č. 5893 rozhodnutím ministra Skalického z téhož dne. Podle §3 odst. 2 zákona o převodu majetku státu na jiné osoby č. 92/1991 Sb. (privatizačního zákona) lze privatizovat i majetek, na který může vzniknout nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to v případě, že nároky fyzických osob podle zvláštních předpisů, nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Protože tato podmínka byla v době privatizace předmětné nemovitosti, t. j. v roce 1993, splněna, nebránilo tehdy nic privatizaci sporného majetku. Na základě těchto zjištění dospěly oba obecné soudy k závěru, že vydání nemovitosti jednoznačně brání ustanovení II. zák. č. 116/1994 Sb., neboť před účinností tohoto zákona došlo jak k rozhodnutí o privatizaci tak i ke schválení privatizačního projektu a v důsledku toho oba soudy návrh stěžovatelů zamítly. Na toto své stanovisko také opětovně ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti poukázaly. Ve stejném smyslu se písemně vyjádřili i všichni vedlejší účastníci. Za tohoto stavu se obrátili stěžovatelé na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena jejich základní práva, zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a Ústavou ČR. Podle názoru stěžovatelů byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž postupem obecného soudu byl rovněž porušen čl. 90 Ústavy. Podle navrhovatelů neposkytly obecné soudy zákonem stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatelů, neboť nadměrnou ochranou privatizovaného majetku přiznaly vlastnickému právu určité kategorie vlastníků vyšší stupeň ochrany. Současně s ústavní stížností navrhli navrhovatelé i zrušení části ustanovení čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., konkrétně slova "nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci". Protože spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení právního předpisu dle §74 zákona o Ústavním soudu, I. senát Ústavního soudu řízení přerušil a postoupil návrh na zrušení uvedené části právního předpisu plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 1/98 rozhodlo tak, že návrh na zrušení právního předpisu zamítlo. Tento zamítavý výrok nálezu Ústavního soudu byl odůvodněn zejména tím, že důsledky, které by navržená změna zákona přinesla, by destabilizovaly právní poměry a vyvolaly stav právní nejistoty v nově konstituovaných vlastnických vztazích, vzniklých v souladu se zákonem, tj. v procesu privatizace. Nové škody a křivdy tímto opatřením vzniklé by převažovaly nad užitkem z tohoto opatření. Poukázáno bylo i na účel rehabilitací, který spočívá nikoli v odstranění, nýbrž ve zmírnění křivd. Podle platné právní úpravy nedochází k absolutnímu zániku restitučního nároku, nýbrž pouze k nemožnosti v určitých případech věc vydat, a to při zachování nároku na náhradu finanční. V bližším se odkazuje na odůvodnění plenárního rozhodnutí. II. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve tvrzení navrhovatelů, že k porušení jejich základních práv došlo v důsledku toho, že obecné soudy aplikovaly ustanovení čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., které vylučuje možnost naturální restituce tam, kde bylo přijato rozhodnutí o privatizaci nebo byl schválen privatizační projekt. Tomuto ustanovení vytýkali stěžovatelé neústavnost. V tomto směru, jak bylo již uvedeno, učinil Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, závěr v tom smyslu, že návrh na zrušení části čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., a to konkrétně slov "nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci", zamítl. Při posuzování vlastní ústavní stížnosti vychází proto Ústavní soud ze závěrů, k nimž dospělo plénum při posuzování návrhu na zrušení části právního předpisu. Obecné soudy správně aplikovaly zákon č. 116/1994 Sb. na restituční věc navrhovatelů, když dospěly k závěru, že restituentům nelze nemovitost vydat, protože tomu brání skutečnost, že před účinností zákona bylo ohledně sporné nemovitosti jak přijato privatizační rozhodnutí, tak byl i schválen privatizační projekt. Ústavní soud při tom shledal, že obecné soudy rozhodovaly o sporné nemovitosti, aniž by vznikla pochybnost o její identitě, jak namítali stěžovatelé. Doplnění označení této nemovitosti o další identifikaci na základě katastru nemovitostí je pouze jejím dalším upřesněním a nemůže proto být důvodem ke zpochybnění soudních rozsudků. Ústavní soud nadto zjistil, že dle záznamu Katastrálního úřadu Praha-město dnem 19. 5. 1994, tedy ještě před účinností zákona č. 116/1994 Sb., byl učiněn u sporné nemovitosti vklad ve prospěch nového vlastníka, společnosti Land International, že tedy došlo k přechodu vlastnictví na jinou osobu než stát. Tato podmínka, jež brání rovněž vydání věci dle čl. II. odst. 2 cit. zákona, však nebyla stěžovateli napadena, takže Ústavní soud ponechává tuto okolnost stranou. Tím, že obecné soudy zamítly žalobu na vydání nemovitosti navrhovatelům, nedošlo k absolutnímu zániku restitučního nároku a v důsledku nemožnosti věc vydat, se tento nárok zachoval v podobě nároku na finanční náhradu. Tato skutečnost svědčí i o tom, že byl sledován účel rehabilitací, který spočívá ve zmírnění křivd, ke kterým v minulosti došlo. Z obsahu citovaného nálezu pléna Ústavního soudu je rovněž nutné poukázat i na to, že nedošlo k přiznání vyššího stupně ochrany vlastnickému právu určité kategorie vlastníků, jak se mylně domnívají stěžovatelé. Naopak, stejný zřetel byl brán jak na zájmy restituentů, tak i na zájmy nových vlastníků, kteří zcela legálně nabyli svého vlastnického práva v procesu privatizace. S poukazem na skutečnosti shora uvedené, je Ústavní soud názoru, že v případě této ústavní stížnosti nedošlo ze strany obecných soudů k porušení základních práv stěžovatelů zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Ze všech výše uvedených důvodů proto nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost zamítnout (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 12. ledna 1999