ECLI:CZ:US:1999:1.US.201.98
sp. zn. I. ÚS 201/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele S., družstvo, zastoupeného JUDr. V. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 1998, čj. 15 Ca 160/97 - 15, a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 10. 1996, čj. PÚR 5365/96/Ch, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatele ze dne 27. 4. 1998 napadá rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 1998, čj. 15 Ca 160/97 - 15, a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového řadu ze dne 15. 10. 1996, čj. PÚR 5365/96/Ch, požaduje jejich zrušení, neboť je toho názoru, že obě uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že oběma rozhodnutími byl porušen zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení §11 odst. 1 písm. c), když na vydaných pozemkových parcelách se nachází stavby, které brání jejich zemědělskému využití. Vesměs opakuje argumenty, které uplatnil v odvolání do rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu, se kterými se Krajský soud v Liberci náležitě vyrovnal. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou jen polemikou s právními závěry jak správního orgánu, tak i krajského soudu.
Ústavní soud je nucen konstatovat, tak jak to učinil v mnoha dřívějších svých rozhodnutích, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že tento článek chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.
Jestliže čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak je soudce při rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), je při výkonu své funkce nezávislý (čl. 82 Ústavy ČR). Postupoval-li obecný soud v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních principů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou především záležitostí obecných soudů. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Z obsahu spisu Okresního úřadu v Liberci, referátu okresního pozemkového úřadu, čj. PÚR 5365/96/Ch, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 15. 10. 1996 vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel, správní orgán určil, že J. Č. je vlastníkem parcel č. 1029/18 o výměře 525 m2 , č. 1029/11 o výměře 2171 m2 , č. 1024/19 o výměře 416 m2 a č. 1024/24 o výměře 828 m2 nacházejících se v katastrálním území F. (R. I.) a naopak, že není vlastníkem dalších parcel v rozhodnutí vyjmenovaných v témže katastrálním území. Zaujal stanovisko, že J. Č. je oprávněnou osobou podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel. Dospěl k závěru, že na parcelách č. 1024/19 a č. 1029/18 byly po jejich přechodu do vlastnictví státu postaveny montované skladovací haly, jež nejsou stavbami movitými, dočasnými, drobnými ani jednoduchými, že však obě lze zemědělsky využívat ke skladování pícnin, hnojiv, nářadí, strojů apod. a dále, že parcely č. 1024/24 a č. 1029/11 jsou manipulačními prostorami kolem hal. Vydání těchto čtyř pozemků oprávněné osobě dle názoru správního orgánu nebrání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona o půdě.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který potvrdil svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu v části napadené stěžovatelem, tj. ve výroku, že J. Č. je vlastníkem parcel č. 1029/18, 1029/11, 1024/19 a 1024/24 v katastrálním území F. (R. I.), nyní F. u Liberce, neshledal námitku stěžovatele, že vydání sporných pozemků brání jejich zastavění, za opodstatněnou. Dospěl k závěru, že posouzení správním orgánem není v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, ve znění novel, neboť ze zákona nevyplývá jednoznačně, že by za zemědělské využití pozemků mohlo být považováno pouze využití k pěstování zemědělských plodin nebo k provozování zemědělské prvovýroby. Proto předmětné pozemky lze v zemědělské restituci vydat. Pokud jde o parcely č. 1029/11 a č. 1024/24, jde o plochy sloužící k přístupu a manipulaci u staveb na zastavěných parcelách, jež jsou oprávněné osobě vydávány. Jsou-li vydávány pozemky pod stavbami, musí logicky stejný osud sledovat i vedlejší pozemky, které přímo zastavěny nejsou.
Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů krajského soudu. Námitkami proti rozhodnutí správního orgánu, které stěžovatel uplatnil v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že odvolacím soudem bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že by krajským soudem a správním orgánem při rozhodování ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel, nebyly respektovány zásady týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady obsažené v čl. 11 citované Listiny, ani zásady obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavnímu soudu nezbylo než stížnost stěžovatele považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu