ECLI:CZ:US:1999:1.US.207.99
sp. zn. I. ÚS 207/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. P., proti nečinnosti Okresního úřadu Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, ve věci sp. zn. Poz 4982/4153/1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 1. 1998, sp. zn. Poz 4982/4153/1998, Okresní úřad Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, rozhodl, že stěžovatel je vlastníkem administrativní budovy č.p. 19 na stavební parcele katastru nemovitostí č. 644, stavební parcely katastru nemovitostí č. 644 o výměře 406 m2, zastavěná plocha, stavební parcely katastru nemovitostí č. 651 o výměře 35 m2, zastavěná plocha, pozemkové parcely katastru nemovitostí č. 103 o výměře 642 m2, ostatní plocha a pozemkové parcely katastru nemovitostí č. 1284/2 o výměře 18 m2, ostatní plocha, to vše v katastrálním území H. (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění rozhodnutí okresní úřad zejména uvedl, že stěžovatel se vydání předmětných nemovitostí domáhal podle ustanovení §11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a protože neexistovala zákonná překážka pro jejich vydání, podanému návrhu vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 6. 1998, č.j. 30 Ca 40/98-34, citované rozhodnutí okresního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku především uvedl, že smyslem ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě bylo rozšířit možnost oprávněných osob uspokojit své restituční nároky. Toto ustanovení však váže možnost pozemkového úřadu pozitivně rozhodnout o vydání pozemku i se stavbou na splnění dvou podmínek. Jednak se musí jednat o stavbu ve vlastnictví státu nebo o stavbu, která je ve vlastnictví nestátní právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, jednak musí mít oprávněná osoba vůči povinné osobě nebo státu nevypořádané restituční nároky na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě nebo na vydání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., a to ve výši nejméně 50 % ceny stavby, která se na pozemku nachází. Krajský soud proto zastává názor, že nestačí toliko tvrzené "právo o existenci pohledávky", nýbrž taková pohledávka musí existovat skutečně, tj. musí být buď povinnou osobou uznána nebo o ní již muselo být rozhodnuto příslušným orgánem.
V daném případě prý tomu tak však nebylo, neboť nároky uplatňované stěžovatelem vůči navrhovateli (Zelenina, s.p.) jsou stále sporné. Za tohoto stavu proto okresní úřad nebyl oprávněn ve věci podle citovaného ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě vůbec rozhodovat, jelikož "rozhodovat o takovém nároku přísluší jedině soudu." I kdyby prý stěžovatel nepodal návrh na vydání rozhodnutí podle citovaného ustanovení zákona o půdě, řešily by se jeho nároky na poskytnutí náhrad za odstraněné stavby, za podstatné znehodnocení stavby atd. podle §14 zákona o půdě. Pokud by přitom povinná osoba popírala právo oprávněné osoby na náhradu byť jen zčásti, nezbylo by oprávněné osobě jiné řešení, než se obrátit se svými nároky na soud, neboť se jedná o právo majetkové povahy. Vždy tedy o sporných nárocích rozhoduje soud a nikoliv pozemkový úřad nebo jiný orgán.
Proto Krajský soud v Hradci Králové napadené rozhodnutí okresního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní úřad totiž údajně navíc nezjistil úplně a spolehlivě skutečný stav věci, neboť bylo namístě nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Tuto povinnost však údajně "odpůrce v dalším řízení mít nebude, neboť mu o výši nároku rozhodovat nepřísluší".
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že Okresní úřad v Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, po obdržení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zůstal zcela nečinný "a ve věci jednat a rozhodovat nehodlá". Tím prý porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "byť tento postup byl vyvolán nezákonným rozsudkem KS v Hradci Králové z 5. 6. 1998, jímž je OPÚ v Ústí nad Orlicí dosud vázán." Stěžovatel poukázal na některé judikáty Ústavního soudu, podle nichž nečinnost soudu je zásahem do práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (sp. zn. I. ÚS 5/96) a dále že pozemkový úřad je povinen podle §11 odst. 7 zákona o půdě rozhodnout, neboť výkon státní správy je hlavním smyslem jeho existence (sp. zn. II. ÚS 186/95).
Stěžovatel se domnívá, že Krajský soud v Hradci Králové tím, že shledal nepříslušnost okresního úřadu rozhodovat v této věci, ve svých důsledcích dal příkaz "k odmítnutí spravedlnosti". Interpretací ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě v tom smyslu, že příslušná pohledávka musí být buď povinnou osobou uznána nebo o ní již muselo být rozhodnuto příslušným orgánem, prý krajský soud - oproti zákonu - stanovil další v zákoně neuvedené podmínky pro to, aby mohlo být podle citovaného ustanovení postupováno.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil Okresnímu úřadu v Ústí nad Orlicí, okresnímu pozemkovému úřadu, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod č.j. Poz 4982/4153/1998-203 Do a aby v této věci jednal a rozhodl.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Okresní úřad Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, a dále Krajský soud v Hradci Králové.
Okresní úřad Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především upozornil na právní názor Ministerstva zemědělství ČR, podle něhož ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě neobsahuje podmínku předchozího pravomocného rozhodnutí soudu o určení výše náhrady povinnou osobou a nepředpokládá nutně dohodu oprávněné a povinné osoby, takže i v těchto případech (tj. když neexistuje rozhodnutí soudu ani dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou) je pozemkový úřad o předmětných nemovitostech oprávněn rozhodovat a takovéto rozhodnutí je přezkoumatelné soudem. Protože však je okresní úřad vázán právním názorem krajského soudu, nemůže ve věci jakkoliv konat a rozhodnout, neboť "se stále jedná jen o oprávněnou osobou tvrzené právo o existenci pohledávky a tato pohledávka zatím neexistuje". Začátkem roku 1999 však prý byl oprávněnou i povinnou osobou telefonicky informován o tom, že mezi nimi probíhají jednání s cílem uznání pohledávky. Na základě těchto jednání byl také požádán o neformální posouzení připravované dohody o narovnání a dohody o vydání věci a nezávazné připomínky k dohodě pozemkový úřad sdělil právnímu zástupci stěžovatele obratem. Pozemkový úřad proto vyčkal obdržení dohody, jež by obsahovala i uznání pohledávky. Brzké uzavření této dohody mu sice bylo oběma smluvními stranami signalizováno, leč dosud k ní nedošlo. Stávající spisový materiál by prý umožňoval okamžité schválení dohody o vydání věci, jejíž přílohou nebo součástí by byly povinnou osobou uznané nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad (pohledávka) a to v souladu se závazným právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové.
Pozemkový úřad uzavřel, že vzhledem k právní složitosti věci nečiní návrh, jak má být ústavní stížnost posouzena.
Krajský soud v Hradci Králové zastává názor, že okresní úřad zřejmě v řízení nepokračuje, neboť očekává dořešení sporné výše nároků soudní cestou. K takovémuto postupu jej však prý krajský soud nezavázal, zvláště když z ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě nevyplývá, že by musel návrhu oprávněné osoby na vydání pozemku i se stavbou vyhovět.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že Okresní úřad v Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, po obdržení citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zůstal zcela nečinný, ve věci nehodlá jednat a rozhodovat a tím se dopouští průtahů v řízení, přičemž prý tento stav byl vyvolán "nezákonným rozsudkem" krajského soudu.
Spornou otázkou je interpretace ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě, podle něhož "je-li na pozemku stavba ve vlastnictví povinné osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve vlastnictví státu a má-li oprávněná osoba vůči povinné osobě nebo státu nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad dle tohoto zákona nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. ve výši nejméně 50 % ceny stavby, může rozhodnout pozemkový úřad na návrh oprávněné osoby o vydání pozemku i se stavbou." Krajský soud v této souvislosti dovodil, že předpokladem rozhodnutí okresního úřadu je existence příslušné pohledávky oprávněné osoby vůči osobě povinné; to znamená, že tato pohledávka musí být povinnou osobou buď uznána nebo o ní již muselo být rozhodnuto příslušným orgánem, kterým však je soud a nikoliv okresní úřad. Nestačí proto pouze tvrzené právo o existenci této pohledávky, nýbrž taková pohledávka musí reálně existovat. V souzené věci je však předmětná pohledávka nadále sporná a pozemkovému úřadu o nich rozhodovat nepřísluší.
Ústavní soud neshledal důvod tento právní názor z ústavně právního pohledu zpochybňovat, neboť je velmi přesvědčivý a koresponduje rovněž s odbornou literaturou.
V souzené věci okresní úřad se svým rozhodnutím skutečně vyčkává na potvrzení existence příslušné pohledávky, a to buď dohodou oprávněné a povinné osoby nebo autoritativním rozhodnutím soudu. Jak vyplývá z příslušného správního spisu (č.l. 99 a 100) a z vyjádření okresního úřadu k ústavní stížnosti, právní zástupce stěžovatele informoval přípisem ze dne 25. 2. 1999 Okresní úřad v Ústí nad Orlicí, že s povinnou osobou hodlá uzavřít "dohodu o určení výše náhrady za znehodnocení budov a dohodu o vydání nemovitostí", přičemž návrh této dohody (k údajným neformálním připomínkám) připojil. Zároveň ze správního spisu vyplývá, že ve věci náhrad za znehodnocení budov, kde účastníky řízení jsou stěžovatel a Zelenina, s.p. v likvidaci, Hradec Králové (tj. povinná osoba), běží řízení před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 124/98 (č.l. 97). To znamená, že v souzené věci probíhají jednání za účelem určení předmětných pohledávek, takže - jak okresní úřad ostatně uvádí ve vyjádření k ústavní stížnosti - po jejich vyřešení bude moci okresní úřad, jednat a rozhodnout. Námitka, že okresní úřad je v této věci nečinný a že z toho důvodu dochází k průtahům v řízení, je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud se stěžovatel na podporu svých tvrzení odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 186/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H. Beck. 1997, str. 89-103), dopouští se omylu, neboť argumentace Ústavního soudu, použitá v citovaném nálezu, na souzenou věc nedopadá. Ústavní soud v něm toliko konstatoval, že zákonodárce nezmocnil pozemkový úřad k libovůli a že tento úřad je povinen ve smyslu §11 odst. 7 zákona o půdě rozhodnout. Přestože se tedy citovaného ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě dotkl, nezabýval se otázkou jeho interpretace v tom smyslu, zda podle něj může pozemkový úřad rozhodovat, aniž by byla existence předmětných nároků potvrzena či nikoliv, což je v souzené věci otázka rozhodující.
V daném případě tedy podstata věci nespočívá v tom, že by se Okresní úřad v Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, choval svévolně, danou věcí se nezabýval a odmítal rozhodnout. Okresní úřad je totiž vázán právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové - který je i z ústavněprávního hlediska akceptovatelný - vzhledem k němu nemůže rozhodnout, dokud nebude mít k dispozici dostatečné podklady ohledně existence předmětné pohledávky. Jinými slovy, podmínky ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě dosud splněny nebyly. Proto v současné právní situaci nelze okresnímu úřadu ukládat, aby - v souladu s petitem ústavní stížnosti - nepokračoval v průtazích ve věci a aby o ní jednal a rozhodl.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu