ECLI:CZ:US:1999:1.US.208.99
sp. zn. I. ÚS 208/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené advokátkou JUDr. Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 1999 , sp. zn. 24 Co 136/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 24 Co 136/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 1. 1998, č. j. 10 C 114/97-38. Uvedenými usneseními obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci platebního rozkazu vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. Ro 1849/96.
Z odůvodnění citovaných usnesení obecných soudů vyplývá, že bylo stěžovatelce platebním rozkazem uloženo uhradit Statku K., s. p., částku ve výši 697 592 Kč s 16% úroky od 15. 11. 1996 do zaplacení spolu s náklady řízení. Proti platebnímu rozkazu nepodala stěžovatelka odpor a tento nabyl právní moci dne 22. 2. 1997.
Obecné soudy věc posoudily tak, že s odkazem na listinné důkazy i výpověď stěžovatelky veškeré skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které stěžovatelka ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uplatnila, byly stěžovatelce známy již v době vydání platebního rozkazu, tj. k 11. 12. 1996, a taktéž i k datu jeho doručení, tj. k 6. 2. 1997. Soudy věc uzavřely s tím, že stěžovatelka neprokázala žádné další skutečnosti svědčící o tom, že tyto skutečnosti stěžovatelka nemohla v původním řízení použít, či že by existovaly další důkazy, které nemohly být v původním řízení provedeny. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že v uvedené věci nebyly splněny podmínky ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), a proto návrh stěžovatelky zamítly.
Stěžovatelka má ve své ústavní stížnosti za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv a svobod tak, jak jsou uvedeny v čl. 3 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejprve musel po procesní stránce zabývat otázkou, zda stěžovatelka před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nutno na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou v případě, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelka nepodala proti citovanému platebnímu rozkazu odpor, musí snášet veškeré právní důsledky z toho plynoucí. Znamená to, že nepodáním odporu proti platebnímu rozkazu nevyčerpala všechny zákonné prostředky, které měla k dispozici. V uvedené právní věci je zapotřebí postupovat ve smyslu zákonných podmínek ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Podle citovaného ustanovení by bylo možno návrhem na obnovu řízení úspěšně napadnout toliko takový pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, pokud by tu existovaly skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které stěžovatelka bez své viny nemohla použít v původním řízení a lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka nevyužila svého práva podat odpor a z listinných důkazů je patrné, že žádné nové skutečnosti, které by nastaly jak do uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, tak i po uplynutí této lhůty, stěžovatelka neuplatnila. Vzhledem ke skutečnosti, že po procesní stránce stěžovatelka nevyhověla požadovaným zákonným podmínkám, Ústavní soud se již nezabýval hmotněprávní problematikou uvedené věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud neshledal nijakých pochybení v rozhodnutích obecných soudů a stejně tak neshledal nijakých porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je nepřípustný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. srpna 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu