Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.01.1999, sp. zn. I. ÚS 209/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 2/13 SbNU 7 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.209.98

sp. zn. I. ÚS 209/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupené JUDr. I. R., advokátem, proti postupu Okresního soudu v Teplicích v právní věci vedené pod sp. zn. 12 C 227/94, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a Okresnímu soudu v Teplicích se ukládá, aby v právní věci vedené pod sp. zn. 12 C 227/94 neprodleně jednal. Odůvodnění: I. Navrhovatelka V. Š. podala dne 5. 5. 1998 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na nečinnost Okresního soudu v Teplicích v řízení o žalobě navrhovatelky o zaplacení 47 764 Kč, částky, kterou měl žalovaný, totiž Nemocnice s poliklinikou v Teplicích - z titulu náhrady ztráty na výdělku způsobené nemocí z povolání - uhradit. Navrhovatelka podala ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jedná se tedy o ústavní stížnost podanou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno ústavně zaručené základní právo. V ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že dne 23. 6. 1994 podala u Okresního soudu v Teplicích žalobu na Nemocnici s poliklinikou v Teplicích o zaplacení částky 47 764 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že soud po dlouhou dobu nečinil ve věci žádné úkony, snažila se sama i prostřednictvím svého právního zástupce řešení sporu urgovat. Dne 27. 2. 1997 zaslala soudu doplnění žaloby. Když i poté zůstal okresní soud nečinný, požádala navrhovatelka o pomoc předsedu okresního soudu, který jí dopisem ze dne 26. 5. 1997 přislíbil, že ve věci bude nařízeno jednání na den 22. 7. 1997. Tohoto dne se však k jednání nedostavil žalovaný. Okresní soud nařídil na tomto jednání právnímu zástupci navrhovatelky doplnit návrh ve lhůtě tří měsíců o další důkazy, což právní zástupce učinil ve lhůtě kratší, a to dne 16. 8. 1997. Okresní soud však zůstal ve věci dále nečinný, takže navrhovatelka požádala o nápravu předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem dopisem ze dne 24. 11. 1997. Odpověď obdržela dne 11. 12. 1997. V ní místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem uznal opodstatněnost stížnosti. Stěžovatelka dále uvedla, že i žalovaný v předmětném sporu zůstává nečinný, nepodává soudu žádná stanoviska, na jednání se nedostavil a na osobní návrhy navrhovatelky reaguje pouze neprůkazným způsobem. V závěru své ústavní stížnosti navrhovatelka poukázala na své sociální postavení a z něho plynoucí existenční potíže, neboť z důvodu nemoci z povolání nemá možnost si zajistit jakékoliv zaměstnání. Svůj spor označila za naléhavý, neboť v současné době je již vdova a je odkázána jen sama na sebe. Dle názoru navrhovatelky Okresní soud v Teplicích jí svým postupem znemožňuje domoci se soudního projednání své žaloby, čímž došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, protože orgán veřejné moci svojí nečinností zasahuje do ústavně zaručeného práva, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ze spisu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 12 C 227/94, Ústavní soud zjistil, že žaloba navrhovatelky byla okresnímu soudu doručena dne 27. 6. 1994, dne 8. 8. 1994 si soud vyžádal vyjádření žalovaného, které mu bylo doručeno dne 14. 9. 1994. Dle "úředního záznamu" v soudním spise z 1. 11. 1994, který podepsala JUDr. Eva Tilleová, místopředsedkyně okresního soudu, byl senát 12 C od 1. 11. 1994 do 31. 3. 1995 "uzavřen". Jako důvod tohoto nezvyklého opatření je uvedeno převedení soudkyně na trestní úsek. Dále bylo zjištěno, že dne 28. 2. 1997 zaslala navrhovatelka soudu doplnění žaloby a důkazů. Poté dne 29. 5. 1997 bylo nařízeno jednání ve věci na den 22. 7. 1997. K tomuto jednání se nedostavil žalovaný, přičemž ze spisu není zřejmé, z jakého důvodu. Doručení není ve spise vykázáno. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění dalších důkazů navrhovatelkou ve lhůtě dvou měsíců. Navrhovatelka byla téhož dne soudem vyslechnuta k věci. Ve spisu je pokyn odložit spis na dva měsíce, tj. do 22. 9. 1997. Navrhovatelka doplnila důkazy přípisem ze dne 20. 8. 1997. Dle dalšího záznamu ve spise byl na pokyn Krajského soudu v Ústí nad Labem spis předložen tomuto soudu dne 4. 12. 1997 a byl vrácen až dne 3. 3. 1998. Nakonec 30. 5. 1998 byla vyžádána zpráva z úřadu práce a bylo nařízeno jednání ve věci na den 15. 9. 1998. Toto jednání se neuskutečnilo, neboť spis byl vyžádán Ústavním soudem k řízení o ústavní stížnosti. Z listinných důkazů předložených navrhovatelkou bylo zjištěno, že přípisem ze dne 26. 5. 1997 předseda okresního soudu navrhovatelce sdělil, že jednání ve věci je nařízeno na 22. 7. 1997. Dále z přípisu místopředsedy krajského soudu ze dne 11. 12. 1997 je zřejmé, že odpověděl na dopis navrhovatelky ze dne 20. 11. 1997, jímž si stěžovala na průtahy v řízení. Místopředseda krajského soudu uznal důvodnost stížnosti navrhovatelky, omluvil se jí a přislíbil, že budou přijata opatření k nápravě. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Teplicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že k průtahům v řízení došlo pouze v důsledku přetíženosti civilního senátu. Nemocnice s Poliklinikou v Teplicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že okresnímu soudu poslala písemné vyjádření ve věci dne 14. 9. 1994. K jednání dne 22. 7.1997 se však její zástupce nedostavil, protože předvolán byl dle doručenky ve spise pouze advokát navrhovatelky. II. Po přezkoumání všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jak vyplývá ze spisu, sp. zn. 12 C 227/94, v předmětné věci skutečně došlo k ničím neodůvodněným značným průtahům. Jedná se zejména o období od 14. 9. 1994, kdy bylo soudu zasláno vyjádření žalovaného, do 21. 5. 1997, kdy bylo nařízeno jednání ve věci, a to zjevně až na základě urgence u předsedy okresního soudu. Dále soud zřejmě opomněl předvolat k jednání na den 22. 7. 1997 žalovaného, a aniž by se snažil tento zbytečný průtah napravit, odročil jednání na neurčito a spis založil na dva měsíce. Přitom ve věci neučinil žádný další úkon až do 30. 5. 1998, kdy nařídil po čtyřech letech od podání žaloby druhé jednání ve věci. K tomu je nutno navíc uvést, že spis ležel z neznámého důvodu od prosince 1997 do března 1998 na krajském soudě, i když místopředseda krajského soudu navrhovatelce odpověděl na její stížnost již dne 4. 12. 1997. V dané věci bylo zcela nepochybně prokázáno, že Okresní soud v Teplicích způsobil velmi značné průtahy v řízení, neboť v průběhu více než dva a půl roku nebyl ve věci učiněn žádný úkon a k nařízení jednání došlo nepochybně až na základě urgence u předsedy soudu. Dle názoru Ústavního soudu nelze v demokratickém právním státě připustit takovýto postup soudů, neboť tím dochází k výraznému oslabení právní jistoty občanů a jejich důvěry v ochranu jejich základních ústavních práv ze strany orgánů státní moci. Průtahy, k nimž došlo v předmětné věci, nelze ničím omluvit ani zdůvodnit, v žádném případě tedy nelze akceptovat odůvodnění soudu, že příčinou průtahů je přetíženost senátu. Je třeba zdůraznit, že na občany nelze v žádném případě přenášet technicko organizační problémy státních orgánů, zejména má-li to za následek porušení jejich základních ústavních práv. I když je zřejmé, že okresní soud si byl vědom průtahů v řízení, předsedkyně senátu okresního soudu ani poté, co byla na průtahy ve věci předsedou soudu upozorněna, nezačala ve věci intenzívně jednat, ale v podstatě pokračovala v dalších průtazích. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud v Teplicích nečinností v řízení o žalobě o náhradu škody navrhovatelky zasáhl do ústavního práva navrhovatelky na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně porušil základní právo navrhovatelky na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby ve věci neprodleně jednal. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 12. ledna 1999