ECLI:CZ:US:1999:1.US.213.98
sp. zn. I. ÚS 213/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů K.P., a I. H., obou zastoupených JUDr. I. P., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 6. 1998, sp. zn. 4 C 655/91, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svůj petit návrhu ústavní stížnosti formulovali takto:
Zrušuje se usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 6. 1998, čj. 4 C 655/91 - 74. Ústavní soud ukládá Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, aby doručil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1993, sp. zn. 8 Co 577/92, zakladatelům obchodní společnosti Zverimex - CS, spol. s r. o., která byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného nyní Krajským obchodním soudem v Praze do oddílu C, vložka 2192, dne 24. 5. 1991 a později z obchodního rejstříku vymazána v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 1992, sp. zn. 7 Cmz 14/92. Charakterizovali tak současně obsah svého podání.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě v napadeném usnesení ze dne 22. 6. 1998 však věc posoudil odlišně:
Ve věci sp. zn. 4 C 655/91 podal žalobce K. P. návrh, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1993 byl doručen Zverimexu, obchodnímu podniku Českého svazu chovatelů, v likvidaci, když v roce 1996 bylo zjištěno, že žalovaný subjekt - Zverimex - CS, spol. s r. o.,- byl zpětně ke dni 5. 10. 1992 vymazán z obchodního rejstříku a majetek, který je předmětem sporu, byl ve vlastnictví právě tohoto subjektu. Ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 4 C 655/91 soud zjistil, že jednání u Krajského soudu v Hradci Králové se dne 12. 3. 1993 účastnil právní zástupce tehdy žalovaného subjektu a jemu byl také doručen rozsudek vyhlášený dne 17. 3. 1993. V právní moci je od 23. 8. 1993. Podle přesvědčení soudu skutečnost, že žalovaný subjekt byl se zpětným datem vymazán z obchodního rejstříku a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nemůže být důvodem doručování rozsudku jinému subjektu, o němž se tvrdí, že je právním nástupcem žalovaného. To, že v řízení jako účastník řízení vystupoval ten, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení, zakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nikoliv doručování rozsudku jinému subjektu.
Stěžovatelé tedy svou ústavní stížností ze dne 30. 4. 1998 napadli jednání, resp. nečinnost Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Domnívají se, že jelikož Krajský soud v Hradci Králové doručil své rozhodnutí (z března 1993) o odvolání ve věci restituční žaloby "nesprávnému subjektu", tak toto rozhodnutí nenabylo právní moci. Stěžovatelé vyzvali v březnu r. 1998 Okresní soud v Havlíčkově Brodě, aby rozsudek řádně doručil, ten odpověděl přípisem, že věc dalšímu subjektu doručovat nebude. Stěžovatelé se domnívají, že uvedenou nečinností bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 6. 1998 pak stěžovatelé předložili usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele K. P. na doručení rozsudku Zverimexu, obchodnímu podniku čs. chovatelů, v likvidaci, a opakovali návrh, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Hradci Králové doručit rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zakladatelům obchodní společnosti Zverimex - CS, spol. s r. o. Navrhují také zrušení usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele K. P. Žádnou další, zejména ústavněprávní, argumentaci v doplnění ústavní stížnosti nepředkládají.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh nevystihuje smysl a účel ústavní stížnosti a opomíjí zcela skutečnost, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně chráněných práv stěžovatelů, což ostatně ústavní stížnost ani nespecifikuje, ale dospěl k závěru, že ústavní stížnost svým předmětem i uvedenými důvody se jeví jako zjevně neopodstatněná.
Podstata celého případu spočívá patrně v tom, zda Zverimex - CS, spol. s r. o., byla vůbec platně založena, i když po jistou dobu byla v podnikovém, resp. obchodním rejstříku zapsána. Z podkladů vyplývá, že neplatná už byla zřejmě sama společenská smlouva, na základě které "vznikla", a v důsledku toho nedošlo platně ani k založení obchodní společnosti a ta zjevně vůbec neexistovala, dokonce ani po dobu, kdy byla v podnikovém rejstříku zapsána. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR má účinky ex tunc, zápis do rejstříku nemůže ani na čas zhojit vady společenské smlouvy. Restituční spor byl tedy veden proti neexistující osobě, takže celé řízení bylo vlastně právně irelevantní. Zverimex - CS, spol. s r. o., nemohla dát plnou moc ani advokátovi a nebyla vůbec procesně způsobilá. Ani analogické použití §64 obchodního zákoníku podle názoru Ústavního soudu nepřichází v úvahu. Dále je třeba ještě uvést, že osoby uvedené v ústavní stížnosti jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem jimi zjevně nejsou, protože nebyly účastníky soudního řízení. To vše ovšem byly otázky, které měly být vyřešeny dříve a mělo být prokázáno porušení ústavně zaručených práv než se stěžovatelé rozhodli obrátit se na Ústavní soud.
Nejzávažnějším nedostatkem se však jeví úvaha stěžovatelů ohledně možnosti dovolání. Ústavní soud, jako již v řadě svých rozhodnutí, vyšel z toho, že dovolání má charakter posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pokud je zjevně přípustné. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění platném již od l. 1. 1992) je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Ústavní soud proto dovodil, že v daném případě je nutno ústavní stížnost odmítnout též jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, tj. nepodal dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu.
S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům musel senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu