Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.10.1999, sp. zn. I. ÚS 219/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 140/16 SbNU 51 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.219.99

sp. zn. I. ÚS 219/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. H. M., zastoupeného advokátkou JUDr. A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 10 To 36/99, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. 4 T 12/98, rozhodl, že se přijímá peněžitá záruka stěžovatele ve výši 500.000 Kč a že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. V odůvodnění usnesení krajský soud zejména uvedl, že na stěžovatele byla podána obžaloba pro trestné činy loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona. "Na základě nařízeného hlavního líčení" prý již byli vyslechnuti všichni obžalovaní v této trestní věci stejně jako svědek-poškozený L. V. T. Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. Nt 208/97, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 7 To 589/97, bylo toto rozhodnutí zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu. Dne 16. 3. 1999, poté, co soud určil výši peněžité záruky, obhájkyně stěžovatele za něj složila peněžitou záruku ve výši 500.000 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že v souzené věci byli v dosud provedeném hlavním líčení vyslechnuti již všichni obžalovaní a svědek-poškozený a že proto vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu není dán. K vazebnímu důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu krajský soud uvedl, že stěžovatel je cizinec, který se na území České republiky zdržuje na základě platného povolení. Je ženatý, jeho manželka je české národnosti, on sám má v ČR stálé bydliště a dosud nebyl soudně trestán. Hrozí mu sice vysoký trest odnětí svobody, nicméně krajský soud - s přihlédnutím k rodinným poměrům stěžovatele a k jeho osobě - dospěl k závěru, že složenou peněžitou záruku je možné přijmout a propustil stěžovatele z vazby na svobodu. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil citované usnesení Krajského soudu v Plzni a rozhodl, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu se zamítá a že se peněžitá záruka nepřijímá. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud zejména uvedl, že dokazování v hlavním líčení nebylo dosud skončeno. Z charakteru žalované trestné činnosti prý lze vyvodit obavu, že by stěžovatel při propuštění na svobodu mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo i na spoluobviněné a jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Již samotný vývoj důkazní situace v průběhu hlavního líčení "zejména s ohledem na postoj poškozeného L. V. T. vzbuzuje v soudu obavu o tom, že k jistému působení na svědky již došlo". Použití ustanovení §73a odst. 1 trestního řádu o peněžité záruce je vázáno na existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) nebo c) trestního řádu a jeho aplikace při současně existujícím vazebním důvodu podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu je prý vyloučena. Proto Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že u stěžovatele přetrvávají vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. První vazební důvod je prý dán tím, že stěžovatel je ohrožen trestem odnětí svobody od 10 do 15 let a navíc se jedná o cizince, takže "daná situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě selhat a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu stíhání". Rovněž vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu byl údajně dán. V záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadené usnesení je založeno na úvaze, že "z charakteru žalované trestné činnosti je dovozována obava a důvod dalšího trvání vazby", avšak bez bližšího odůvodnění. Vrchní soud prý také odděleně hodnotí jako důkaz postoj poškozeného L. V. T.a a tím porušuje princip bezprostřednosti trestního řízení a právo obžalovaného podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásada bezprostřednosti totiž znamená, že rozhodující orgán je oprávněn rozhodovat na základě důkazů před ním provedených. V daném případě prý však došlo k tomu, že vrchní soud hodnotil uvedený jediný důkaz bez ohledu na další, ve věci již provedené důkazy, a důkazy, jež teprve budou provedeny a "předem výpověď učiněná poškozeným v řízení před soudem byla nezákonně zpochybněna". To stěžovatel označil za postup ovlivňující rozhodování soudu v I. stupni. Žádná konkrétní skutečnost, že by došlo k ovlivňování svědků, údajně nebyla zjištěna, takže byl porušen i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Postupem vrchního soudu prý byla porušena rovněž zásada volného hodnocení důkazů a zásada presumpce neviny, neboť žádný druh důkazu nemá předem určenu důkazní sílu či hodnotu. Proto stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní soud v Praze a dále Krajský soud v Plzni. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění usnesení, které v této věci vydal a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Plzni nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu v Praze (obsaženém v napadeném usnesení), že samotný vývoj důkazní situace v průběhu hlavního líčení, zejména s ohledem na postoj poškozeného, vzbuzuje v soudu obavu, že k jistému působení na svědky již došlo. Toto tvrzení prý nemá v trestním spise oporu. Ze strany stěžovatele žádné pokusy o ovlivnění svědků-poškozených zaznamenány nebyly a rovněž poškozený L. V. T. k dotazům u hlavního líčení ovlivňování své osoby ze strany jiných osob nepotvrdil a naopak uvedl, že při výslechu na policii v průběhu přípravného řízení lhal. Tuto změnu ve výpovědi údajně nelze přičítat k tíži stěžovatele. Navíc prý jiný spoluobžalovaný (T. V. H.), který byl ve vazbě z důvodu podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, byl po výslechu jmenovaného poškozeného propuštěn z vazby na svobodu, proti čemuž se státní zástupce vzdal práva stížnosti a je prý tedy zřejmý nepoměr v postupu mezi oběma spoluobžalovanými. Náhled vrchního soudu se proto údajně může jevit jako nepřípustné zasahování do zásady volného hodnocení důkazů, neboť krajský soud je postaven do situace, "že o některém z důkazů je již dopředu učiněn závěr o jeho věrohodnosti či nevěrohodnosti". Krajský soud v Plzni uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že - po podání ústavní stížnosti -(29. 4. 1999) usnesením ze dne 21. 5. 1999, sp. zn. 4 T 12/98, zamítl Krajský soud v Plzni stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu prý trval i nadále. Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 10 To 54/99, zamítl. Usnesením ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. 10 Ntv 4/99, Vrchní soud v Praze prodloužil vazbu stěžovatele do 31. 12. 1999 z důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tvo 106/99, toto usnesení Vrchního soudu v Praze doplnil tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). V souzené věci se však o takový případ nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení odděleně hodnotil určitý důkaz (postoj poškozeného), čímž prý porušil princip bezprostřednosti trestního řízení, předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou v řízení před soudem a tím porušil i zásadu volného hodnocení důkazů a princip presumpce neviny. Ústavní soud především poukazuje na to, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat ten, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z toho je zřejmé, že jedním ze základních znaků opodstatněné ústavní stížnosti je příčinná souvislost mezi zásahem orgánu veřejné moci a porušením základního práva nebo svobody. Tato podmínka však není splněna, pokud stěžovatel namítá porušení některého základního práva, které však není přímo vyvoláno zásahem, který ústavní stížnost napadá. V souzené věci se proto stěžovatel dopouští omylu, jestliže tvrdí, že protiústavnost napadeného usnesení spočívá i v tom, že Vrchní soud v Praze předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou v řízení před soudem a tím porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Tato otázka totiž není v příčinné souvislosti k porušení stěžovatelových základních práv v tomto stádiu trestního řízení (tj. rozhodování o vazbě), nýbrž bude významná až v rámci rozhodování o případné vině a trestu stěžovatele. Proto ústavní stížnosti v tomto směru nelze přisvědčit. Při přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud dále důsledně respektoval svoje výše uvedené ústavní vymezení, z něhož vyplývá možnost zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě její protiústavnosti a nikoliv toliko protizákonnosti. Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze u stěžovatele shledal vazební důvody podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. To znamená, že dovodil existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písm. a)] a zároveň že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání [písm. b)]. Vrchní soud v Praze usoudil, že stěžovateli skutečně hrozí vysoký trest (10-15 let) a dovodil, že "je evidentní, že daná situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě selhat a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu stíhání". Zároveň vrchní soud uvedl, že dokazování v hlavním líčení v době rozhodování o napadeném usnesení ještě nebylo skončeno, s čímž ostatně koresponduje i obsah předmětného soudního spisu, z něhož vyplývá, že k výslechu některých svědků (zejména vietnamských státních občanů) došlo skutečně až po vydání napadeného rozhodnutí (č.l. 1027). V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že vazební důvody byly u stěžovatele shledány i v dalších rozhodnutích obecných soudů, vydaných až po podání ústavní stížnosti, byť Nejvyšší soud ČR v citovaném usnesení ze dne 25. 8. 1999 dospěl k závěru, že je dán vazební důvod pouze podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který hovoří o tzv. vazbě útěkové. Ústavní soud dospěl k názoru, že výše uvedené skutkové a právní závěry Vrchního soudu v Praze není - z ústavně právního pohledu - důvodné zpochybňovat, byť byl názor Krajského soudu v Plzni jiný. Za toho stavu Ústavní soud - vědom si svého ústavního vymezení a rozsahu přezkumu, který je oprávněn vykonávat - dospěl k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. října 1999