ECLI:CZ:US:1999:1.US.227.98
sp. zn. I. ÚS 227/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci J. M. P., zastoupeného JUDr. M.J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Odon 94/97, ze dne 18. 2. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém podání ze dne 11. 5. 1998, doručeném osobně dne 15. 5. 1998, napadl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Odon 94/97, ze dne 18. 2. 1998, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 617/94, ze dne 7. 3. 1995.
Ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 19. 2. 1991 uzavřel společně se svojí tehdejší manželkou Ing. H. P. kupní smlouvu o prodeji nemovitostí s Pražskými pekárnami a mlýny, s. p. K prodeji udělilo výjimku Ministerstvo zemědělství ČR ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 364/1990 Sb. Tato smlouva byla registrována Státním notářstvím Praha 7 dne 28. 3. 1991. Stěžovatel řádně zaplatil kupní cenu a nemovitosti převzal. Pražské pekárny a mlýny, s. p., se domáhaly žalobou podanou dne 2. 6. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 7 neplatnosti této smlouvy z důvodu neplatnosti výjimky udělené pro tento případ Ministerstvem zemědělství ČR. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 27. 6. 1994, sp. zn. 14 C 146/92, žalobu zamítnul. K odvolání žalobce potom Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 7. 3. 1995, sp. zn. 25 Co 617/94, změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhověl a smlouvu prohlásil za neplatnou. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který však svým rozsudkem, který stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá, dovolání zamítnul.
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho právo vlastnické, jak je chráněno čl. 11 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Před samotným projednáním obsahu ústavní stížnosti se Ústavní soud nejdříve musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Uvedené ustanovení bylo do této podoby upraveno novelou č. 77/1998 Sb., která nabyla účinnosti 10. 5. 1998. Před touto novelou uvedená 60 denní lhůta počínala dnem nabytí právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nezaslal Ústavnímu soudu kopii rozsudku Nejvyššího soudu ČR s doložkou o právní moci, ani doklad o doručení rozhodnutí, vyžádal si Ústavní soud příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že doručenky prokazující doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR do vlastních rukou právních zástupců obou stran sporu se soudu nevrátily zpět. Obvodní soud pro Prahu 7, který doručoval uvedené rozhodnutí, si proto vyžádal na poště pro Brno 16 a poště pro obvod Praha 1 a 2 písemné sdělení, zda a kdy byly zásilky doručeny adresátům. Oba poštovní úřady soudu sdělily, že zásilky byly doručeny a osobně převzaty adresáty. Právní zástupce Pražských pekáren a mlýnů, s. p., JUDr. V. S., zásilku osobně převzal dne 13. 3. 1998, právní zástupce stěžovatele JUDr. M. J. zásilku převzal osobně dne 16. 3. 1998. Na základě sdělení pošty tedy soud ve spisu dne 12. 6. 1998 vyznačil právní moc rozsudku jako 16. 3. 1998. Ústavnímu soudu však v průběhu řízení vznikly pochybnosti o správnosti vyznačené právní moci tohoto rozhodnutí. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti uvedl jako den doručení rozsudku 17. 3. 1998. Proto si Ústavní soud vyžádal na obou poštovních úřadech duplikáty doručenek obou zásilek určených do vlastních rukou a fotokopie příslušných listovních doručovacích karet s daty doručení a s podpisy adresátů. Z duplikátu doručenky a z listovní doručovací karty, kterou Ústavní soud obdržel od pošty Praha - střed, vyplývá, že právní zástupce Pražských pekáren a mlýnů, s. p., osobně převzal zásilku dne 13. 3. 1998. Z duplikátu doručenky a z kopie listovní doručovací karty pošty Brno 16 je zřejmé, že právní zástupce stěžovatele zásilku osobně převzal skutečně dne 16. 3. 1998. Vzhledem k ustanovení §159 odst. 1 občanského soudního řádu tedy předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dnem doručení právnímu zástupci stěžovatele, tedy dne 16. 3. 1998.
Lhůta pro podání ústavní stížnosti začala běžet dnem doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, tedy dnem 16. 3. 1998, a posledním dnem této lhůty byl 14. 5. 1998. Z podacího razítka na ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena osobně, nikoli prostřednictvím pošty, vyplývá, že ústavní stížnost byla podána až dne 15. 5. 1998.
Ze všech výše uvedených okolností je zcela zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá ze zákona možnost prominout stěžovateli lhůtu pro podání ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítnout.
S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě a že byla bez nařízení ústního jednání odmítnuta, nepovažoval již Ústavní soud za nutné vyzývat stěžovatele a jeho právního zástupce k odstranění vad plné moci pro zastupování před Ústavním soudem, která nesplňovala požadavky stanovené v §31 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. března 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu