ECLI:CZ:US:1999:1.US.233.98
sp. zn. I. ÚS 233/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, č. j. 26 C 157/96-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. 20 Co 92/97-53, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, č. j. 2 Cdon 1500/97-66, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, č. j. 26 C 157/96-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. 20 Co 92/97-53, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, č. j. 2 Cdon 1500/97-66. Měla za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
V uvedené věci se jednalo o restituční spor ohledně finanční náhrady za zdemolovanou nemovitost na základě rozhodnutí o umístění liniové stavby. Stěžovatelka uváděla, že za zdemolovanou nemovitost jí ani její matce, jako její právní předchůdkyni, nebyla poskytnuta jakákoliv finanční náhrada v podobě kupní ceny. Domnívala se proto, že se v daném případě jednalo o vyvlastnění bez poskytnutí finanční náhrady a uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Soud prvního stupně po provedení nezbytných listinných důkazů zamítl žalobu stěžovatelky s tím, že nejsou splněny podmínky pro právní závěr, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) a dále ustanovení §6 odst. 1 písm. g), a §13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Podle soudu I. stupně v návaznosti na výše citovaná ustanovení neexistuje v daném případě předpoklad nedostatku tísně ani nápadně nevýhodných podmínek, když tíseň je vyloučena veřejným zájmem na stavbu silnice a nebyl ani prokázán znaleckým posudkem, podaným pro potřeby mimosoudního odškodnění, nepoměr mezi kupní cenou dle kupní smlouvy a tehdy platnými cenovými předpisy. Soud dále konstatoval, že pro časový odstup od roku 1949, kdy již nejsou k dispozici žádné doklady o případně provedené platbě kupní ceny, není otázka vyplacení kupní ceny okolností, týkající se vlastních podmínek kupní smlouvy, nýbrž pouze jejího plnění a není tudíž rozhodující.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka včas odvolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že uznal námitku strany žalované, České republiky - Ministerstva financí ČR (vedlejšího účastníka), a posoudil věc tak, že jestliže podala stěžovatelka žádost o finanční náhradu dle ust. §13 zákona č. 87/1991 Sb. až 11. 11. 1993, učinila tak poté, kdy jí marně uplynula lhůta dle §13 odst. 3 cit. zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku nepřipustil možnost dovolání.
Stěžovatelka přesto podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na ustanovení §238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v návaznosti na ustanovení §241 odst. 2 písm. c) a d) o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, a proto jej podle ustanovení §243b odst. 4 věty první o. s. ř. a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž by se věcí zabýval z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Ústavní soud po přezkoumání listinných důkazů a v rámci posouzení právního stavu se musel nejprve zabývat podmínkou stanovenou v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zák.), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k okolnosti, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze bylo dovolacím soudem shledáno nepřípustným, posledním opravným prostředkem byl v dané věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. 20 Co 92/97-53.
S přihlédnutím k výše uvedené skutečnosti proto nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že pokud byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 18. 5. 1998, jednalo se zjevně o podání učiněné po lhůtě stanovené pro její podání, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl, aniž se mohl dále zabývat samotnými důvody podání stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. března 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu