ECLI:CZ:US:1999:1.US.241.98
sp. zn. I. ÚS 241/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti R. D., zastoupeného advokátem A. P., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 14 C 432/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 29 Co 909/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 1996, č.j. 14 C 432/92-92, byla zamítnuta žaloba stěžovatele s návrhem, aby žalované výrobní družstvo E. bylo uznáno povinným vydat stěžovateli (žalobci) nemovitosti a sepsat s ním dohodu o vydání nemovitostí ve výroku tohoto rozsudku blíže označených. Okresní soud v Liberci tak rozhodl s odůvodněním, že nebylo prokázáno vlastnické právo osob, od nichž žalobce svůj nárok odvozuje.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 2. 1998, č.j. 29 Co 909/97-141, změnil uvedený rozsudek Okresního soudu v Liberci tak, že žalovanému výrobnímu družstvu E. v Liberci uložil, aby se žalobcem uzavřel dohodu o vydání "1/24 domu čp. 285 na stavební parcele č. 1768/1 a kolny na stavební parcele č. 1768/2" v kat. úz. L. a aby žalobci tento podíl vydal; citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé, tj. ohledně uzavření dohody o vydání 23/24 "domu čp. 285 se st. p.č. 1768/1, kolny a st. p. č. 1768/2" v kat. úz. L., a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu. Opomněl však rozhodnout o návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněném před vyhlášením rozsudku u odvolacího jednání dne 10. 2. 1998. Odvolací soud vyhověl žalobě v rozsahu odpovídajícím podílu žalobcova otce, neboť žalobce jako jeho právní nástupce byl oprávněn pouze v tom rozsahu, v němž byl oprávněn jeho právní předchůdce. Plyne to z pořadí, v němž jsou uváděny jako oprávněné další osoby, pokud zemřela osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví (pozn.: zřejmě státu) v případech uvedených v ust. §6 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zák. č. 116/1994 Sb. Nepřichází tedy v úvahu nárok žalobce po vzdálenějších příbuzných obmyšlených původním vlastníkem rovněž jako svěřenští náhradníci.
Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 9. 6. 1999, č.j. 23 Cdo 1878/98-160, rozhodl takto:
"Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 2. 1998, č.j. 29 Co 909/97-141, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 1996, č.j. 14 C 432/92-92, v zamítavém výroku ohledně uzavření dohody o vydání 23/24 ´domu čp. 285 st. p. č. 1768/1, kolny a st. p. č. 1768/2´ v kat. úz. L., a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení." Nejvyšší soud ČR se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a dospěl k závěru, že odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis (§3 odst. 4 restitučního zákona), ale nesprávně jej vyložil. Vzhledem k okolnostem případu byla pro rozhodnutí v této věci rozhodující odpověď na otázku, zda lze náhradního dědice podle náhradnictví svěřenského [fideikomisární substituce ve smyslu ust. §608 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "o.z.o.")] považovat za původního vlastníka věci a tudíž oprávněnou osobu ve smyslu ust. §3 odst. 1 restitučního zákona, resp. zda lze na něj nahlížet pouze jako na odvozenou oprávněnou osobu podle §3 odst. 4 restitučního zákona s tím, že jeho potomky pak již za odvozené oprávněné osoby podle §3 odst. 4 restitučního zákona pokládat nelze. V daném případě byla pozůstalost po smrti původního vlastníka nemovitostí J.G. odevzdána přední dědičce, jeho manželce J. G., která zemřela v roce 1945. Z podstaty svěřenského náhradnictví vyplývá, že po smrti J. G. v roce 1945 mělo být znovuotevřeno dědictví po zemřelém J. G. proto, aby vůbec došlo k naplnění závětí předpokládaného svěřeneckého náhradnictví, neboť v závěti ustanovení substituti se smrtí J.G. dostali do postavení dědiců zůstavitele J. G. Ke znovuotevření dědictví po J. G. však nedošlo a proto ani v závěti uvedení substituti nemohli podat dědické přihlášky na substituční nápad po tomto zemřelém. Za této situace jim pozůstalost nemohla být zákonem předepsaným způsobem odevzdána a proto vlastnické právo k příslušným podílům na nemovitostech na ně nepřešlo. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí řídil právním názorem uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. IV. ÚS 205/97, v tom smyslu, že náhradní dědice podle v daném případě zřízeného náhradnictví svěřenského považoval za původní oprávněné dědice podle §3 odst. 1 restitučního zákona. Pro posouzení, zda se fyzická osoba stala osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, nejsou rozhodné výsledky samotného dědického řízení po původním vlastníku a za společné, jednotící kriterium zde uvedených oprávněných osob nelze považovat ani "příbuzenské vztahy", ať bližší či vzdálenější, jak učinil odvolací soud. Jestliže odvolací soud nepovažoval žalobce za odvozenou oprávněnou osobu ve smyslu ust. §3 odst. 4 restitučního zákona k vydání dalších podílů na nemovitostech jen pro jeho "vzdálenější příbuzenský poměr" k dalším náhradním dědicům podle náhradnictví svěřenského, pak věc v této části nesprávně právně posoudil. Proto odvolací soud v této části napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V souzené věci podal stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti proti citovaným rozsudkům Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, současně s dovoláním i ústavní stížnost. Protože dovolací důvod nebyl zřejmý, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, tento shledal podané dovolání podle ust. §239 odst. 2 občanského soudního řádu přípustným - neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam - zabýval se jím, vyhověl mu a v rozsahu shora uvedeném napadený rozsudek Krajského soudu v Liberci zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Za tohoto procesního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. cit. zákona jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 26. srpna 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj