ECLI:CZ:US:1999:1.US.242.99
sp. zn. I. ÚS 242/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., a. s., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 28 Ca 459/97 - 33, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 10. 5. 1999, označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 28 Ca 459/97 - 33, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 9. 9. 1997, čj. FŘ-5729/3/97, kterým finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 27. 5. 1997, čj. 110335/97/006511 ve výši Kč 1 907 565,--, který stěžovatel pokládal za nesprávný a nezákonný. Stěžovatel má za to, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod v čl.36 odst. 1 a navrhuje zrušení napadeného rozsudku. Ve svém návrhu ústavní stížnosti však v podstatě opakuje argumentaci uplatněnou již v průběhu předchozího řízení v této věci.
K předloženému návrhu je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR a ve své působnosti zkoumá především, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní principy, zejména tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikračuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přitom soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány jen zákonem (čl. 95 odst. 1). Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, hovoří občanský soudní řád o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu volného hodnocení důkazů (§132) a především stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120) a osvětlí, proč případně některé navrhované důkazy provedeny nebyly.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba z obecného pohledu vzít na vědomí, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Ústavní soud v postupu soudu neshledal namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani jiných ústavních procesních práv.
Vzhledem k výše uvedenému se nemohl ani zabývat polemikou stěžovatele s názorem městského soudu na průběh a výsledky důkazního řízení. Ústavní soud musel proto považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu