Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.03.1999, sp. zn. I. ÚS 246/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 43/13 SbNU 313 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.246.98

sp. zn. I. ÚS 246/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 17. března 1999 v senátě ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, čj. 13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 1996, čj. 21 C 427/93 - 26, za vedlejší účasti Ministerstva financí ČR, spojeného s návrhem na zrušení části ustanovení §19 odst. 2 a §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takto: 1. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, čj. 13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 1996, čj. 21 C 427/93 - 26, se zrušují. 2. Návrh na zrušení části ustanovení §19 odst. 2 a §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 25. 5.1998, označeným jako ústavní stížnost. Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8.1996, čj. 13 Co 260/96 - 35, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 26. Podle těchto rozsudků byl návrh žalobce - stěžovatele proti České republice - Ministerstvu financí ČR pro zaplacení finanční náhrady za věci movité ve výši Kč 60 000,-- podle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zamítnut. Napadá dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, kterým bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř. zamítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a že nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. či v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V podrobném odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs opakuje argumenty, které použil v průběhu soudního řízení a na něž soudy reagovaly. Z hlediska ústavněprávního stěžovatel namítá, že i kdyby závěr všech soudů, že není oprávněnou osobou podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., byl správný, nastupuje hodnocení jeho postavení z hlediska odst. 2 tohoto ustanovení, a to zejména v ústavněprávní rovině, kdy stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvující rovnost v základních právech a svobodách všech občanů, dále pak čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakazující diskriminaci v oblasti základních práv a svobod, jakož i čl. 4 odst. 2 citované Listiny, stanovící zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Podle názoru stěžovatele je část ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny základních práv a svobod, pokud pomíjí, že nároky uvedené v odst. 1 mají i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle §27 odst. 1 písm. f) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud jde o věci movité, vedle věcí nemovitých, které jim nebyly vráceny. Z ústavní stížnosti a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 21 C 427/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po žalované straně, tj. Ministerstvu financí ČR, zaplacení paušální náhrady ve výši Kč 60 000,-- podle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. za movitý majetek, který přešel na stát v důsledku trestu propadnutí jeho majetku, který mu byl uložen rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze ze dne 21. 3.1952, sp. zn. 5Ts I18/52. Stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným zločinem velezrady podle §1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, k peněžitému trestu Kčs 10 000,--, event. jednomu měsíci odnětí svobody, k propadnutí celého majetku a ke ztrátě čestných práv občanských na sedm let. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19.10.1973, sp. zn. Tr 456/68, který nabyl právní moci dne 21.12.1973, byl rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne 21. 3.1952, sp. zn. 5 Ts I18/52, zrušen podle §15 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1968 Sb., ve znění zákona č. 70/1970 Sb., a současně byla zrušena všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1974, sp. zn. Tr 456/68, bylo podle §223 odst. 1 tr. řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro zločin velezrady podle §1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. ve směru pomoci ke zločinu opuštění republiky z důvodů §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 23. 2. 1973. Návrh stěžovatele podle §11 odst. 2 tr. řádu, že trvá na projednání věci, vzal jeho obhájce zpět podáním došlým soudu dne 14. 2.1974. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.1991, sp. zn. Rt 537/91, byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, že v prosinci roku 1949 v Městci Králové umožnil faráři W., stíhanému pro velezradu a vyzvědačství, útěk do nepřátelské ciziny s vědomím, že tam bude pokračovat v protistátní činnosti namířené k obnově kapitalismu v Československu. Obvodní soud pro Prahu 1 v zamítavém rozsudku ze dne 20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 24, dospěl k závěru, že stěžovateli nevznikl nárok na finanční náhradu podle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť soudní rozhodnutí, na jehož základě stát převzal stěžovatelův majetek, nebylo zrušeno v rámci soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8.1996, čj. 13 Co 260/96 - 35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že proti němu je přípustné dovolání pro posouzení právní otázky, zda se na projednávanou věc vztahuje ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda přichází v úvahu nárok upravený v ustanovení §19 odst. 2 téhož zákona. Dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na finanční náhradu podle §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není důvodný, neboť rozsudek bývalého Státního soudu v Praze, jímž byl stěžovateli uložen trest konfiskace veškerého jmění, byl zrušen v roce 1973 podle zákona č. 82/1968 Sb., nikoli podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se na daný případ nevztahuje, neboť nejsou splněny podmínky podle §19 odst. 1 citovaného zákona a ustanovení §19 odst. 2 citovaného zákona umožňuje přiznat osobám rehabilitovaným podle zákona č. 82/1968 Sb. odškodnění jen za nemovité věci, které jim nebyly vráceny. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 26. 2.1998, čj. Cdon 916/97 - 48, kterým dovolání stěžovatele zamítl, zaujal stanovisko, že nárok na finanční náhradu je třeba vyvozovat z faktu zrušení soudního rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., přičemž podklad tohoto zrušení je nutno spojovat s úpravou obsaženou v zákoně č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Soudní rozhodnutí, na jehož základě převzal stát movitý majetek stěžovatele, bylo zrušeno rozsudkem soudu podle zákona č. 82/1968 Sb., proto tedy stěžovatel není osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani osobou oprávněnou ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v projednávání trestní věci stěžovatele bylo pokračováno na základě §33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Trestní stíhání bylo vedeno pro skutek, pro který byla na stěžovatele podána obžaloba v roce 1952. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91, byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Z povahy věci plyne, že v tomto řízení nemohlo jít o zrušení původního trestního rozsudku, který v době projednávání byl již zrušen a navíc smyslem pokračování v trestním stíhání bylo projednání věci v hlavním líčení tak, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a trestu. Dále Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stěžovateli nevznikl nárok ani podle §19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vzhledem k tomu, že se u něj nejedná o finanční náhradu za nemovité věci. Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení §33 odst. 2 a §34 zákona č. 119/1990 Sb. a z nich dovozuje, že je oprávněnou osobou podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud se postavil na stanovisko, že v tomto nelze stěžovateli přisvědčit. Dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti ještě stanovisko Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, Nejvyššího soudu ČR a Ministerstva financí. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. 1.1999 setrval na svém názoru a odvolal se na důvody v jeho rozsudku uvedené. Obvodní soud pro Prahu 1 se nevyjádřil. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 1999 konstatoval, že nedospěl k závěru, že zákony, jež mají být v daném případě aplikovány jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, tedy že zde jsou důvody pro postup podle §109 odst. 1 písm. b), věta druhá a třetí o. s. ř. (§95 odst. 2 Ústavy ČR). Proto také neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí pro vady řízení [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nejsou dovolatelem uplatněny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Ministerstvo financí ČR v přípise ze dne 12. 2. 1999 navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Zastává stanovisko, že pokud jde o dřívější soudní rehabilitaci provedenou zákonem č. 82/1968 Sb., umožňuje její "dotažení" jen ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., za splnění podmínky tam uvedené, tj. že půjde o nevrácené nemovitosti. Uvádí dále důvody proti návrhu stěžovatele na zrušení §13 odst. 2 a §19 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podtrhuje i povahu restitučních zákonů, na kterou podle něj je třeba pohlížet takto: "Z Ústavy, z Listiny základních práv a svobod ani z žádné mezinárodní smlouvy nelze dovodit, že stát je povinen vydat restituční zákony, resp. že restituce vlastnictví náleží mezi základní lidská práva a že upravovat restituční nároky patří k jejich ochraně. Jestliže tedy stát na restituci přistoupí, aniž by musel, záleží jen na něm, jaké nároky komu přizná. Náš stát po roce 1989 přistoupil k restituci nemající obdoby v žádném jiném postkomunistickém státě. Její rozsah a způsob byl však samozřejmě závislý na jeho ekonomických možnostech. V platném zákoně je výslovně uvedeno, že zmírňuje následky jen některých majetkových křivd z minulého období. Proto nebyl a nemohl být koncipován na principu rovnosti, tak jak se toho stěžovatel domáhá a jak si jej vykládá. Ústavní soud již opakovaně obsah ústavního principu rovnosti vyložil. Odkazujeme zejména na jeho nález č. 185/97 Sb." Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto na sebe neatrahuje přezkumný dohled nad jejich činností, a to za předpokladu, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Námitkám stěžovatele, které se týkají právních závěrů, o něž se opírají rozsudky obecných soudů, se Ústavní soud věnoval s vědomím, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda přístup soudů nemohl vést k porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud zde shledal, že obecné soudy nerespektovaly své povinnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Úvodem považoval Ústavní soud za nutné zdůraznit, že již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 dovodil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů; tito občané pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud nesdílí názor, že jejich neznalost či pochybení by mělo být využíváno proti cílům restitucí. Tak ostatně judikoval i tento Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 79/94 či IV. ÚS 6/95 aj. Ústavní soud nemohl proto přisvědčit právnímu názoru všech tří dotčených soudů, že v tomto případě se na stěžovatele nevztahuje právní úprava obsažená v §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože soudní rozhodnutí, na jehož základě převzal stát movitý majetek stěžovatele, nebylo údajně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., ale podle zákona č. 82/1968 Sb. Stěžovatel podle nich není osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani oprávněnou osobou ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud z přístupu obecných soudů musel dospět k závěru, že soudy nevzaly při aplikaci výše uvedených restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj. včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jejich rozhodnutí neposoudila každý z těchto předpisů jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v obdobích od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 a důsledkem toho bylo jen formální hodnocení důkazů, aniž by přihlédly k tomu, že rehabilitace v r. 1968 a 1969, případně násl. byly provedeny jen povrchně, nevystihly pravou podstatu věci, a proto i zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního znění. Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1952, sp. zn. 5 Ts I 18/52, odsouzen pro zločin velezrady k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, k peněžitému trestu ve výši Kč 10 000,--, k propadnutí celého jmění a ke ztrátě čestných občanských práv. Šlo nepochybně o politickou perzekuci, když i státní moc působící v období po 25. 2. 1948 pod tlakem okolností připustila rehabilitaci podle zákona č. 82/1968 Sb. a původní odsuzující rozsudek byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1973, čj. Tr 456/68. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako pomoc ke zločinu opuštění republiky a podléhalo amnestii ze dne 23. 2. 1973. Stěžovatel sice tehdy uvedl (§11 odst. 2 tr. řádu), že trvá na projednání věci, leč tento návrh vzal v roce 1974 zpět, neboť se nepochybně obával dalších represí ze strany státu. Proces perzekuce tedy z tohoto hlediska pokračoval a k nápravě došlo až po roce 1989. Stalo se tak na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91, který nabyl právní moci dne 6. 12. 1991 a který stěžovatele zprostil obžaloby, protože v jeho jednání neshledal skutkovou podstatu žádného trestného činu. Nelze tedy pochybovat o tom, že trestní zásah politické perzekuce trval ode dne 21. 4. 1952 do 6. 12. 1991. Obdobný průběh měla politická perzekuce i v oblasti ekonomické. I zde se projevuje v plném rozsahu. Zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, neposkytuje náhradu škody při zrušení rozsudku o vedlejším trestu propadnutí jmění, jak by bylo možno se domnívat, automaticky na základě zrušovacího rozsudku. Jednak z náhrady škody vylučuje nemovitý majetek, který podle tehdejších předpisů nemohl být v osobním vlastnictví nebo užívání, neboť takový majetek nemusí být podle tohoto zákona vrácen ani za něj poskytnuta náhrada; šlo-li o movitý majetek, pak za movité věci mohla být poskytnuta náhrada odpovídající skutečné škodě, šlo-li o věci, které mohly být v osobním vlastnictví; za ostatní movité věci mohlo být poskytnuto jen přiměřené odškodnění (§27). Dále bylo stanoveno, že o odškodnění lze požádat jen do jednoho roku od účinnosti zákona (1. 8.1968). I zde tedy ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb. osvědčuje, že projednávaný případ nelze považovat za skončený zrušením původního trestního rozsudku, neboť ani otázka náhrady škody nebyla skončena, protože při změně rozsudku se náhrada poskytovala se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a tresty uloženými v novém řízení. Aplikace §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byla tedy více než na místě. Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že u zákona č. 87/1991 Sb. jde o lex specialis, jehož cílem bylo a je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989 a vycházeje ze závěrů uvedených výše, nemohl souhlasit se stanoviskem obecných soudů v tomto případě o provedeném odděleném hodnocení důsledků politické perzekuce podle zákona č. 82/1968 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. a musel dospět k závěru, že je třeba ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět a napadené rozsudky, jak je uvedeno ve výroku, zrušit, protože soudy neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho práva ve smyslu čl. 9 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tím současně nebylo již nutno se ani zabývat dalšími články Listiny základních práv a svobod (čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2), které byly podle názoru stěžovatele porušeny. Naproti tomu Ústavní soud byl nucen odmítnout samostatný návrh stěžovatele, podaný spolu s ústavní stížností, aby bylo zrušeno částečně ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vypuštěním slova "nemovité" a ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona vypuštěním slov "podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.", protože zjistil, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel sice podal svůj návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení podle §64 odst. 1 písm. d) a §74 citovaného zákona o Ústavním soudu, avšak Ústavní soud neshledal, že by uvedené napadené formulace bylo nutno zrušit, protože pokud jimi byla rozhodnutí soudů ovlivněna, stalo se tak jen v důsledku jejich nesprávné aplikace. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. března 1999