ECLI:CZ:US:1999:1.US.254.98
sp. zn. I. ÚS 254/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. V. U., advokátem, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 350/98, ze dne 27. 4. 1998, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3188/98, ze dne 1. 4. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 350/98, ze dne 27. 4. 1998, a usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3188/98, ze dne 1. 4. 1998. Usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel jako obviněný na návrh Krajského státního zastupitelství v Ostravě vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě stížnost, kterou však Krajský soud v Ostravě podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byl v jeho neprospěch porušen čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dne 31. 3. 1998 bylo stěžovateli podle §160 odst. 1 trestního řádu sděleno obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako majoritní vlastník společnosti D., s. r. o., Ostrava - Zábřeh, a A., s. r. o., Havířov, dal svým společníkům pokyn k uzavírání blíže specifikovaných smluv o eskontu směnek, které byly jednotlivými bankovními domy COOP bankou, a. s., pobočkou Ostrava 1, Kostelní 13, a AGROBANKOU, a. s., pobočkou Ostrava 1, Havlíčkovo nábřeží 38, vystaveny firmě A., a. s., Havířov, na zajištění nákupu motorových vozidel zn. Renault od dodavatele společnosti RENAULT ČR, a. s., Praha, jejímiž prodejci jsou obě tyto společnosti v tomto regionu, ačkoliv věděl, že tyto prodeje mezi společnostmi D., s. r. o., a A., s. r. o., v žádném případě nebyly uskutečněny, čímž svým jednáním získal neoprávněně pro společnost D., s. r. o., částku ve výši nejméně 15 000 000 Kč, když eskontovaná částka ve výši 13 000 000 Kč byla uhrazena COOP Bance, a. s., v měsíci srpnu 1997, a tyto finanční prostředky použil v rozporu s podmínkami uvedenými ve smlouvách o eskontu směnek. Dále měl podle sděleného obvinění dát přímý pokyn svému společníkovi a jednateli společnosti D., s. r. o., Ostrava, a A., s. r. o., Havířov, Ing. P. K. k uzavření smlouvy o exportním účelovém úvěru, č. 1502097, na částku 8 800 000 Kč u COOP banky, a. s., pobočky Ostrava, na zajištění prodeje automatického hřebíkovacího a nýtovacího stroje typu TAH 32 S/14 do Belgie, ač věděl, že obchodní transakce nebude vůbec uskutečněna, čímž svým jednáním neoprávněně zajistil společnosti D., s. r. o., Ostrava, shora uvedenou částku. Podle posledního bodu obvinění měl stěžovatel uzavřít osobně smlouvu o exportním účelovém úvěru, č. 1505197, na částku 11 800 000 Kč u COOP banky, a. s., pobočka Ostrava, na zajištění prodeje kovoobráběcího stroje typu BUA 25 včetně řídící jednotky do Německa, ač věděl, že obchodní transakce nebude vůbec uskutečněna, čímž svým jednáním neoprávněně zajistil společnosti D., s. r. o., Ostrava, shora uvedenou částku.
S tímto obviněním, na jehož základě byl vzat do vazby, stěžovatel zásadně nesouhlasí a má k němu podstatné výhrady. Především tvrdí, že jednání, ze kterého byl obviněn, nebylo v té době v rozporu se zákonem a nebyla tedy naplněna objektivní stránka trestného činu. Ve sdělení obvinění chybí uvedení podstatných znaků stíhaného trestného činu, protože konstrukce trestného činu tzv. úvěrového podvodu podle §250 trestního zákona ve znění před novelou, předpokládá mimo jiné vznik škody na cizím majetku. Konstrukce skutkové věty však nic nehovoří o tom, že by trestný čin měl být spáchán ke škodě zúčastněných bankovních domů. Podle názoru stěžovatele je konstrukce obvinění postavena na novelizovaném znění §250b trestního zákona o úvěrovém podvodu. Účinnost této novely však nastala až dnem 1. 1. 1998. Druhý rozpor s právem při konstrukci skutkové věty spatřuje stěžovatel v tom, že úmyslný trestný čin s následnou majetkovou újmou na straně obou zmíněných bankovních domů nemůže být spáchán v podobě pokynu. Samotný pokyn nemůže zakládat podle názoru stěžovatele trestní odpovědnost z trestného činu podvodu. V uvedené skutkové větě navíc chybí sebemenší zmínka o tom, že onen pokyn, který má vlastně naplňovat dle sděleného obvinění znaky údajného trestného jednání, měl za cíl způsobit jinému škodu. I z tohoto pohledu nebyly splněny zákonné podmínky uvalení vazby, protože k naplnění skutkové podstaty trestného činu se vyžaduje nejen existence jeho objektivní stránky, ale i existence subjektivní stránky trestného činu, tj. úmysl sebe nebo jiného obohatit a zároveň způsobit na cizím majetku škodu.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesení obou soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich chybí uvedení konkrétních skutečností, které odůvodňují obavu z toho, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, nebo že bude působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tyto konkrétní skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy.
Usnesení o vzetí stěžovatele bylo vyhlášeno dne 1. 4. 1998, spis Okresního soudu v Ostravě byl doručen Krajskému soudu v Ostravě dne 23. 4. 1998. Rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti bylo vyhlášeno dne 27. 4. 1998. V této souvislosti stěžovatel namítá, že krajský soud si před svým rozhodnutím nevyžádal ani doplnění spisového materiálu o důkazy, které byly v mezidobí provedeny. Napadené usnesení krajského soudu bylo vyhotoveno písemně až 27. 5. 1998, tedy daleko po lhůtě, kterou určuje kancelářský řád pro okresní a krajské soudy.
Podáním ze dne 22. 6. 1998 stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil. Především uvedl, že napadenými usneseními o vazbě bylo porušeno ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle jeho názoru samo uvedení nepravdivých skutečností při sjednávání úvěrové smlouvy v době uzavírání příslušných smluv nebylo trestným činem, popř. mohlo být posouzeno nejvýše jako poškozování cizích práv podle §209 trestního zákona. Z povahy eskontního úvěru vyplývá, že takový úvěr není účelově vázán a ani ve smlouvách není nikde uveden žádný účel, na který je úvěr poskytován, proto neobstojí ta část obvinění, že eskontní úvěr byl použit v rozporu s účelem, na který byl poskytnut. Banky podle stěžovatele nebyly uvedeny v omyl, ani v omylu nejednaly, neboť k eskontním úvěrovým obchodům přistupovaly s vědomím, že nově poskytnuté prostředky budou použity k úhradě úvěrů předchozích. Stěžovatelův závěr je, že kdyby soudy dodržely povinnosti, stanovené Listinou základních práv a svobod, musely by dospět k závěru, že ani podezření z trestného činu není dostatečně prokázáno a z těchto hledisek pak měly přistupovat i k hodnocení důvodů vazebních.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal písemná vyjádření od účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že sdělení obvinění obsahuje dostatečný popis skutku, jeho zákonné označení, jakož i důvody, pro které je obviněný stíhán a je tedy v souladu s ust. §160 odst. 1 trestního řádu a lze z něj vyvodit objektivní i subjektivní stránku vytýkaného trestného činu. K námitce, že neexistují vazební důvody, pro které byl stěžovatel vzat do vazby soud uvedl, že odkazuje na obsah předmětných usnesení a dodal, že nelze přehlédnout, že obviněnému J. K. hrozí přísný trest odnětí svobody, přičemž trestnou činností měla být způsobena škoda mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu, která je materiálním znakem skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Existenci důvodu vazby podle §67 písm. b) trestního řádu krajský soud odůvodnil tím, že dosud nebyli vyslechnuti svědci, jejichž účast na vyhotovení jednotlivých podkladů pro uzavření smluv byla nezbytná. Obava z ovlivnění zde byla právě s ohledem na vztah obviněného a těchto pracovníků, kteří jsou jeho podřízenými. Stejně tak krajský soud odůvodňuje existenci důvodu vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Propuštěním na svobodu hrozilo, že by obviněný mohl pokračovat v trestné činnosti spácháním téhož trestného činu, nebo trestného činu stejné povahy. Obviněný byl a je ve finanční tísni. Lze mít za to, že po propuštění na svobodu by se dopustil další trestné činnosti, aby si potřebné finanční prostředky opatřil. Krajský soud dovozuje, že konkrétní skutečnosti odůvodňující důvody vazby podle §67 trestního řádu lze pouze důvodně předpokládat, chápat jako možné. Rozhodování o vazbě je tak rozhodováním hypotetickým, když nelze požadovat, aby bylo o vazbě rozhodováno až tehdy, nastanou-li skutečnosti, k nimž se vztahuje důvodná obava ve smyslu shora uvedeného ustanovení. K průtahům, které nastaly v souvislosti s vyhotovením usnesení krajský soud sdělil, že k nim došlo v důsledku nemoci soudce zpracovávajícího tuto trestní věc.
Okresní soud v Ostravě uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za oprávněnou a odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že skutek, tak jak je vyšetřovatelem popsán ve sdělení obvinění, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Popis skutku předložený vyšetřovatelem obsahuje náležitosti podle §160 odst. 1 trestního řádu a lze z něj dovodit všechny znaky stíhaného trestného činu včetně okolnosti, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jinému škodu, kterou také způsobil. Je tak nepochybně úkolem vyšetřování, aby byl zjištěn v nezbytném rozsahu skutkový stav věci, potřebný pro meritorní rozhodnutí. Usnesení o vzetí do vazby vydaná v souladu s názorem Krajského státního zastupitelství v Ostravě na potřebu vazebního řízení u obviněného od zahájení trestního stíhání, považuje vedlejší účastník za zákonná.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 36 T 20/98, ze dne 9. 9. 1998 byl obviněný J. K. propuštěn na svobodu v souvislosti s přijatou peněžitou zárukou ve výši 2 miliony Kč, neboť byly shledány vazební důvody podle §67 písm. c) trestního řádu.
II.
Ústavní soud na základě zjištěných skutečností konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Hlavní námitkou stěžovatele jsou nedostatky ve sdělení obvinění ze dne 31. 3. 1998, a v záznamu o sdělení obvinění ze dne 20. 4. 1998, které vůči stěžovateli vznesl vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě. K tomu je třeba uvést, že zahájení trestního stíhání je procesním institutem, který odděluje předprocesní, převážně operativně pátrací stádium, od stádia procesního. Vzhledem k tomu, že dokazování podle §89 a násl. trestního řádu s výjimkou neodkladných a neopakovatelných úkonů může vyšetřovatel provádět až po zahájení trestního stíhání, je pro sdělení obvinění dostačující, "nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba" (§160 odst. 1 trestního řádu). Náležitosti záznamu o sdělení obvinění jsou uvedeny v §160 odst. 1 trestního řádu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. V daném případě má Ústavní soud za to, že po obsahové stránce sdělení obvinění odpovídá zákonným podmínkám a že na základě takto sděleného obvinění mohly soudy rozhodovat o uvalení vazby na stěžovatele. Z popisu skutku lze pak dovodit všechny znaky trestného činu, pro nějž je stěžovatel trestně stíhán. Uvedené se týká i subjektivní stránky trestného činu. Je pravdou, že se jedná o úmyslný trestný čin, jehož subjektivní stránka, tedy zavinění, musí být patrná již ze sdělení obvinění. To ovšem neznamená, že již ve sdělení obvinění musí být uvedeny vyčerpávajícím způsobem všechny okolnosti, týkající se úmyslu obviněného, které mohou být dostatečně prokázány až v průběhu přípravného řízení nebo dokonce v řízení před soudem. Ke sdělení obvinění je nutné, aby v době zahájení trestního stíhání existovaly základní okolnosti nasvědčující tomu, že osoba obviněná spáchala úmyslný trestný čin. Tyto základní okolnosti lze ze sděleného obvinění dovodit, ať již z formulace "...ačkoliv jste věděl, že tyto prodeje mezi společnostmi D., s. r. o., a A., s. r. o., v žádném případě nebyly uskutečněny", nebo z množství útoků, kterými měl stěžovatel podle sděleného obvinění trestný čin spáchat. Dále je pak nepochybně věcí orgánů činných v trestním řízení, aby v průběhu trestního řízení opatřily dostatek důkazů, které by vinu obviněného v řízení před soudem dostatečně prokázaly a zjistily v nezbytném rozsahu skutkový stav věci potřebný pro meritorní rozhodnutí.
Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z některého nebo i více následků uvedených v §67 trestního řádu. Přitom však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z těchto následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat nebo bude působit na svědky apod., protože by se v praxi zpravidla již nepodařilo takovému jednání zabránit. Zásadně je však třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě, tedy jak skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v §67 písm. a) až c), tak i skutečnosti svědčící proti takovému závěru, přičemž tato jejich hodnocení je nutno vtělit do odůvodnění rozhodnutí. Podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci byly výše uvedené principy rozhodování o vazbě dodrženy. V obou napadených usneseních o vzetí stěžovatele do vazby jsou vyloženy konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly obavu z možných následků uvedených v §67 písm. a) až c) trestního řádu. Těmito konkrétními skutečnostmi byly kontakty obviněného v zahraničí, jeho pracovní cesty mimo území republiky, jeho tíživá finanční situace, potřeba vyslechnout některé dosud nevyslechnuté svědky. Podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu má obviněný právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu, této možnosti stěžovatel plně využil a dne 9. 10. 1998 vydal Krajský soud v Ostravě usnesení, jímž se stěžovatel, u něhož je dán důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu, propouští na svobodu na základě přijetí peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč od jeho manželky.
Porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jak namítá stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti, Ústavní soud neshledal. Podle uvedeného ustanovení se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Trestní stíhání stěžovatele je vedeno pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Z okolností případu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení v neprospěch stěžovatele porušily výše citovaný článek Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí jakož i důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. září 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu