Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.10.1999, sp. zn. I. ÚS 265/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 144/16 SbNU 69 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.265.98

sp. zn. I. ÚS 265/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného advokátem JUDr. V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co 157/98-63, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co 157/98-63, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se včas podanou stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 10. 1997, č.j. 8 C 45/97-44. Tímto rozsudkem okresního soudu byla stanovena povinnost žalovanému J. U. uzavřít se žalobci Z. J. a L. J. kupní smlouvu o prodeji pozemku 2č. 61/2, kat. úz. D., o výměře 160 m za kupní cenu 14.426,- Kč do bezpodílového spoluvlastnictví žalobců proti tomu, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému kupní cenu do 15ti dnů po vkladu vlastnického práva žalobců k převáděnému pozemku do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Příbrami. Okresní soud v Příbrami tak rozhodl na základě zjištění, že žalobci dne 5. 12. 1994 uzavřeli jako kupující smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy s JUDr. J. B. Předmětem této smlouvy byl závazek účastníků uzavřít kupní smlouvu o prodeji pozemku o výměře 160 m2, který vznikne oddělením od pozemku č. parc. 61/2 o celkové výměře 437 m2, k. ú. D. Mezi žalobci a JUDr. J. B. bylo sjednáno pod čl. XI. uvedené smlouvy, že pokud bude JUDr. B. prodávat další část pozemku č. parc. 61/2, zavazuje se ji přednostně nabídnout k prodeji žalobcům. Tuto povinnost však JUDr. B. nesplnil a pozemek prodal žalovanému J. U. kupní smlouvou ze dne 21. 11. 1995. Ustanovení §603 odst. 3 obč. zák. umožňuje žalobcům domáhat se na žalovaném, aby jim nabídl pozemek ke koupi, neboť předkupní právo působí i vůči třetím osobám. Proto okresní soud žalobě vyhověl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co 157/98-63, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Krajský soud konstatoval, že smlouvou o budoucí smlouvě ze dne 5. 12. 1994 bylo mezi JUDr. B. a žalobci dohodnuto smluvní předkupní právo, a to písemnou formou jako právo závazkové, které nevyžadovalo vklad do katastru nemovitostí. JUDr. B. jako povinný porušil sjednané předkupní právo, když ve lhůtě 3 měsíců po oddělení části pozemku č. 61/2 o výměře 160 m2 geometrickým plánem tuto část pozemku prodal žalovanému. Z těchto důvodů se žalobci proti žalovanému (nabyvateli předmětného pozemku) právem domáhají povinnosti k uzavření kupní smlouvy, a to nahrazením projevu vůle podle ust. §161 odst. 3 občanského soudního řádu v souladu s ust. §603 odst. 3 obč. zák. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Popírá, že by bylo ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 5. 12. 1994 zakotveno předkupní právo. Zejména nesouhlasí s tím, že by šlo o smluvní předkupní právo jako právo závazkové, které nevyžadovalo vklad do katastru nemovitostí a že Z. J. a L. J. mohli žalovat na určení povinnosti stěžovatele uzavřít s nimi kupní smlouvu. Tyto závěry neodpovídají ust. §603 obč. zák. Komentář k tomuto zákonnému ustanovení jednoznačně uvádí, že není-li předkupní právo smluveno jako právo věcné, je porušení tohoto závazku v podstatě sankcionováno toliko odpovědností za event. škodu. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Praze nesprávně interpretoval ust. §603 obč. zák., došlo k porušení stěžovatelova základního práva zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen. Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Okresní soud v Příbrami se k ústavní stížnosti nevyjádřil a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 29. 10. 1997, č.j. 8 C 45/97-44. Okresní soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastníci Z. J. a L. J. (oba zastoupení JUDr. P. Č.) namítli, že navrhovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, které by neuplatnil již v řízení před obecnými soudy. Jeho veškerými námitkami se Krajský soud v Praze v odvolacím řízení zabýval a správně je zhodnotil. V řadě nálezů Ústavního soudu je pak výslovně uvedeno, že pokud ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, která je zcela shodná s argumenty uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, nemůže Ústavní soud takové stížnosti vyhovět, neboť by se dostal do pozice třetího stupně v systému obecného soudnictví (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 294/95, I. ÚS 146/94, I. ÚS 87/95). Po věcné stránce vedlejší účastníci namítli, že navrhovatel chybně interpretuje §603 obč. zákoníku, neboť odstavec 3 cit. ustanovení se vztahuje i k věcnému i k závazkovému předkupnímu právu. Vedlejší účastníci navrhli odmítnutí ústavní stížnosti podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a souhlasili s upuštěním od ústního jednání v této věci. Rovněž stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 8 C 45/97, vyplývá, že soudy prvého a druhého stupně rozhodovaly na základě zjištění, že žalobci jako budoucí kupující uzavřeli dne 5. 12. 1994 s JUDr. J. B. jako budoucím prodávajícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy. Podle této smlouvy se účastníci zavázali uzavřít kupní smlouvu o prodeji části pozemku o výměře 2160 m2, který vznikne oddělením od pozemku č. parc. 61/2 o celkové výměře 437 m2, kat. úz. D., a to do 3 měsíců ode dne geometrického rozdělení p.p. 61/2 v k. ú. D. (Geometrickým plánem č. p. 1049-100-95 vyhotoveném dne 4. 9. 1995 byla oddělena pozemková parcela č. 61/3 - ostatní plocha o výměře 168 m2, kterou kupní smlouvou ze dne 7. 9. 1945 prodal JUDr. J. B. manželům L. a Z. J. Současně tímto geometrickým plánem byla oddělena další pozemková parcela č. 261/2 - ostatní plocha o výměře 160 m2.) Dále bylo mezi účastníky v čl. XI. smlouvy ze dne 5. 12. 1994 sjednáno, že pokud bude JUDr. B. prodávat další část pozemku č.p. 61/2, zavazuje se ji přednostně nabídnout k prodeji žalobcům. Krajský soud v Praze považoval za prokázáno, že smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 5. 12. 1994 bylo mezi JUDr. B. a žalobci dohodnuto smluvní předkupní právo písemnou formou a to jako právo závazkové, které nevyžadovalo vklad do katastru nemovitostí. JUDr. B. prý jako povinný porušil sjednané předkupní právo, když ve lhůtě 3 měsíců po oddělení části pozemku p.č. 61/2 o výměře 160 m2 tuto geometrickým plánem oddělenou část pozemku prodal žalovanému. Jestliže se žalobci domáhají proti nabyvateli předmětného pozemku povinnosti uzavřít kupní smlouvu, a to nahrazením projevu vůle podle ust. §161 odst. 3 občanského soudního řádu v souladu s ust. §603 odst. 3 obč. zákoníku, muselo být - podle názoru krajského soudu - jejich návrhu vyhověno. Krajský soud v Praze se při posuzování věci odvolal na ust. §603 odst. 3 občanského zákoníku, byť sám - jak je uvedeno výše - považoval za prokázáno, že smlouvou ze dne 5. 12. 1994 došlo mezi JUDr. B. a žalobci ke vzniku smluvního předkupního práva jako práva závazkového, které nevyžadovalo vklad do katastru nemovitostí. V souzeném případě by však - i kdyby existovalo předkupní právo pro určitý případ zcizení a zavázaná osoba takto: smluvně převzatou povinnost nerespektovala, tj. zcizila by věc třetí osobě způsobem, pro které bylo předkupní právo sjednáno - předkupní právo závazkové povahy rovněž zaniklo, neboť vůči třetí osobě nepůsobí. Osoba oprávněná z předkupního práva by mohla vůči zavázané osobě uplatňovat nárok na náhradu škody za podmínek ust. §420 obč. zák. Vzhledem k pouhé závazkové (osobní) povaze předkupního práva se však oprávněná osoba nemůže na nabyvateli zcizené věci s úspěchem domáhat toho, aby jí nabyvatel koupenou věc nabídl ke koupi (srov. obecně uznávanou literaturu, např. Komentář k občanskému zákoníku, Jehlička/Švestka a kolektiv, 5. vydání, 1999, str. 648; dále Právní rozhledy 5/1994, str. 165, Jehlička, Švestka - Nad předkupním právem). Výklad ustanovení §603 občanského zákoníku, který podávají vedlejší účastníci, tedy Ústavní soud z ústavněprávního hlediska neakceptuje. Je pravda, že Ústavnímu soudu v důsledku zásady nezávislosti obecných soudů upravené v čl. 82 Ústavy zpravidla nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že v souzené věci došlo jednak nesprávným hodnocením obsahu čl. XI. smlouvy ze dne 5. 12. 1994, jednak pochybením při výkladu ust. §603 odst. 3 obč. zák. k extrémnímu rozporu mezi hodnocením věci a zjištěným skutkovým stavem. Na základě toho Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou judikaturou - dospívá k závěru, že Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím neposkytl stanoveným způsobem ochranu práv stěžovateli, čímž porušil čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesprávnou interpretací ust. §603 odst. 3 obč. zák. dále nebyla poskytnuta náležitá ochrana vlastnických práv stěžovatele ve smyslu ust. čl. 11 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému právo vlastnit majetek. Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. 10. 1999