ECLI:CZ:US:1999:1.US.278.99
sp. zn. I. ÚS 278/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Odborového svazu K., zastoupeného JUDr. H. K., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999, čj. 21 Co 459/98 - 143, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 5. 1998, čj. 3 C 255/95 - 114, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podáním ze dne 4. 6. 1999 podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze a ve spojení s tím i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře a požaduje jejich zrušení. Má za to, že oběma rozsudky bylo porušeno jeho ústavní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým mu byla uložena povinnost vydat žalobkyni J. Š. podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. pozemky a stavby na nich umístěné, uvedené ve výroku Okresního soudu v Kutné Hoře. Domnívá se, že žalobkyně se domáhá svého tvrzeného nároku protiprávně, když jej vymáhá souběžně podle dvou právních úprav, tj. podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Jinak stěžovatel ve své stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud byl nucen konstatovat, tak jak to učinil v mnoha dřívějších svých rozhodnutích, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu sp. zn. 3 C 255/95 Okresního soudu v Kutné Hoře Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze, který ve svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která v celém rozsahu jako věcně správná převzal i s jeho právními závěry, se ve svém rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro rozhodnutí. Ztotožnil se ze závěry rozhodnutí soudu prvního stupně v tom, že bylo prokázáno, že žalobkyně J. Š. jako manželka původního vlastníka je oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novel, a že svůj nárok na vydání nemovitostí uplatnila ve lhůtě otevřené nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.; prokázalo se dále, že vydávané stavby v době přechodu na stát existovaly a že žalovaný, který nemovitosti měl ve svém držení v době podání výzvy žalobkyně J. Š. (27. 4. 1995), je osobou povinnou. V daném případě tedy byl dán zákonný důvod vydání předmětných nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novel, když v rozhodném období věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Oba soudy se shodly v tom, že převod vlastnictví k předmětným nemovitostem na jinou osobou (v daném případě na vedlejší účastnici PhDr. M. Z.), uskutečněný dne 30. 9. 1997 v době probíhajícího řízení, je podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novel, neplatný. Odvolací soud se neztotožnil s názorem stěžovatele - žalovaného - a vedlejší účastnice na straně žalovaného, že o nároku žalobkyně na vydání pozemků č. kat. 286, 108 a 289 a staveb ev. č. 06 a 07 na těchto pozemcích bylo rozhodnuto rozhodnutím Okresního úřadu Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 7. 1995, čj. PÚ 228/94, a že toto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu tvoří překážku věci rozhodnuté podle §159 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud přisvědčil správnosti stanoviska Krajského soudu v Praze, že výrok rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ohledně toho, že žalobkyně není vlastnicí uvedených nemovitostí podle odůvodnění tohoto výroku správním orgánem, byl vydán proto, že nejsou splněny podmínky §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový úřad takto rozhodl na základě zjištění, že nárok žalobkyně nelze uspokojit v řízení před ním, neboť pro takové rozhodnutí mu není zákonem č. 229/1991 Sb. dána pravomoc, když tento se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond a jiný zemědělský majetek a o takovou věc v tomto případě nejde. Ústavní soud má za to, že žalobkyni nic nebránilo, aby se svého restitučního nároku domáhala soudní cestou podle zákona č. 87/1991 Sb., který jediný se na daný případ vztahuje.
V postupu obou obecných soudů Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (deklarující, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu), jakož ani jiných ústavně chráněných základních práv a svobod.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že v daném případě se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu