ECLI:CZ:US:1999:1.US.284.99
sp. zn. I. ÚS 284/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. P. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1999, čj. 19 Co 417/98 - 38, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 7. 1998, čj. 8 C 219/97 - 27, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 11. 6. 1999 napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1999, čj. 19 Co 417/98 - 38, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 7. 1998, čj. 8 C 219/97 - 27, a požaduje jejich zrušení.
Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Je toho názoru, že návrh na náhradu za nevydanou nemovitost uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb. řádně a včas. Ve své stížnosti vesměs opakuje argumenty, které uplatnila již ve svém odvolání do rozsudku soudu prvního stupně u Krajského soudu v Hradci Králové.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelky musí nejprve konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislým a nestranným (čl. 82 odst. 1).
Ústavní soud při projednávání této předmětné stížnosti zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí dané věci. V jeho postupu, jakož i v postupu soudu prvního stupně, neshledal Ústavní soud namítané porušení Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se ztotožnil s názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveným v napadeném rozsudku, že žalobkyně M. Š. a H. H., jež je zároveň stěžovatelkou v ústavní stížnosti, v řízení před soudem prvního stupně, ve kterém se domáhaly po žalovaném Okresním úřadu v Ústí nad Orlicí zaplacení částky Kč 132 586,76 z titulu náhrady za nevydané nemovitosti, neunesly důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že výzvu k vydání náhrady za nevydanou nemovitost uplatnily v zákonné propadné lhůtě stanovené v §16 odst. 3 větě druhé a v §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Výzvu k vydání nemovitostí, kterou žalobkyně dne 11. 8. 1992 uplatnily u Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, nelze současně považovat za výzvu k vydání náhrady za nevydané nemovitosti, neboť podmínkou vzniku práva na náhradu je i v tomto případě uplatnění nároku na vydání nemovitosti.
Jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn.
8 C 219/97, rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, ze dne 11. 1. 1996 o nevydání předmětné nemovitosti, nabylo právní moci dnem 12. 2. 1996. Lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za nevydanou nemovitost uplynula po šesti měsících dne 13. 8. 1996. Pokud výzva žalobkyň ze dne 18. 3. 1997 o náhradu za nevydanou nemovitost byla doručena žalovanému dne 21. 3. 1997, stalo se tak po lhůtě stanovené v §16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a jejich právo podle §13 odst. 1 uvedeného zákona zaniklo.
Na základě těchto zjištění Ústavnímu soudu nezbylo než považovat stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu