ECLI:CZ:US:1999:1.US.288.96
sp. zn. I. ÚS 288/96
Usnesení
I. ÚS 288/96
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatele D., právně zastoupeného advokátkou JUDr. M.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 552/95, ze dne 31. 5. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 552/95, ze dne 31. 5. 1996, a to v odst. prvním, druhém a čtvrtém. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že tímto rozhodnutím byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutím soudu byl zbaven práva vlastnit majetek, a to z důvodu nesprávného výkladu zákona č. 403/1990 Sb., zejména pokud jde o náležitosti výzvy k vydání věci. Rozhodnutím soudu byl podle názoru stěžovatele porušen také čl. 90 Ústavy, jenž ukládá soudům povinnost poskytovat ochranu právům.
Jak zjistil Ústavní soud ze spisového materiálu, skutkový stav věci je následující.
Na základě žaloby podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, uplatnili žalobci E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. svůj nárok na vydání nemovitosti, a to ideální poloviny stavební parcely č. 741 s domem a ostatní plochou č. 1039/2 v katastrálním území P., proti žalovanému D. Žaloba proti stejnému žalovanému byla dne 12. 12. 1991 rozšířena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, žalobci K.H. a J.H., požadujícími vydání druhé ideální poloviny uvedených nemovitostí. Žalovaný - D., - namítal, že nemovitost, o jejíž vydání jde, není totožná s nemovitostí, kterou žalovaný užívá. Dne 11. 5. 1993 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek, sp. zn. 28 C 350/91, jímž uložil žalovanému D., uzavřít s žalobci dohodu o vydání věci, jejímž předmětem jsou nemovitosti uvedené v žalobě. Své rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tím, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobci E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. a žalobci K.H. a J.H. jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu celého řízení podle soudu žalovaný namítal pouze jedinou námitku, pro kterou nemůže s oprávněnými osobami uzavřít dohodu o vydání věci, a sice, že dům, který nyní žalovaný vlastní, není totožný s domem, který chtějí žalobci vydat a že dům ztratil svůj stavebně technický charakter. Tento argument však podle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně vyvrátil soudní znalec K.P. ve svém znaleckém posudku ze dne 11. 1. 1993, kde uvedl, že naopak dům neztratil svůj stavebně technický charakter. Podle jeho závěru je jisté, že se jedná o totožnou nemovitost a že pouze rekonstrukcí této nemovitosti došlo k jejímu částečnému zhodnocení. Proto soud k tomuto faktu při svém rozhodování přihlédl, a uložil žalobcům E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. ve výroku rozsudku uhradit žalovanému podle §10 odst. 3 a §19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb., Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci částku stanovenou tímto ministerstvem. Žalobcům K. a J.H. byla uložena povinnost zaplatit žalovanému podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. rozdíl mezi cenou stanovenou k roku 1957, kdy nemovitost přešla na stát, a cenou stanovenou k roku 1993. Jednalo se o částku 210 286,96 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný D., odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze, který napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem, sp. zn. 28 C 350/91, ze dne 11. 5. 1995, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 znovu tak, že žalovaný D., je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Jednalo se o nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. na LV pro k. ú. M.S., obec P. - stavební parcela č. 741 o výměře 186 m? s domem čp. 85 s příslušenstvím. Protože došlo ke zhodnocení stavby, uložil soud žalobcům E.H, Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. ve výroku rozsudku uhradit žalovanému podle §10 odst. 3 a §19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb., Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci částku stanovenou tímto ministerstvem. Žalobce K. a J.H. zavázal zaplatit žalovanému částku 235 687,20 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalovaný znovu odvolal, a to pro nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení věci soudem I. stupně. Městský soud v Praze po projednání odvolání vydal dne 31. 5. 1996 rozsudek, sp. zn. 18 Co 552/95. Tímto rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. dohodu o vydání věci pokud jde o pozemek - stavební parcelu č. 741 o výměře 186 m? zapsanou na LV č. 6 pro k. ú. P. tak, že se žaloba zamítá. Výrok o nákladech řízení mezi těmito žalobci a žalovaným změnil tak, že žalovaný je povinen těmto žalobcům na nákladech řízení zaplatit částku 2 070,- Kč k rukám jejich právního zástupce. Rozsudek ve výroku o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci K.H. a J.H. dohodu o vydání věci a ve výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky navzájem odvolací soud zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále uložil žalovanému zaplatit E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. na nákladech odvolacího řízení částku 920,- Kč k rukám jejich právního zástupce.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že soud I. stupně rozhodl v podstatné míře správně o nárocích prvých žalobců (E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. ) a v tomto směru odvolání shledal důvodným toliko zčásti. Naopak nároky druhých žalobců (K. a J.H.) pro novou skutkovou i právní složitost dosud meritorně kvalifikovaně hodnotit nelze, a to především z důvodů procesních. Pro právní posouzení věci je podstatná především nově namítaná skutečnost žalovaného v odvolání, pokud jde o formulaci výzvy k vydání předmětného domu. Z dopisu V.Š. ze dne 18. 4. 1991, který byl žalovanému doručen dne 30. 4. 1991, odvolací soud zjistil, že v něm uvedl, že "žádá jménem vlastníků - zemřelé matky M.Š. a její žijící sestry K.V. - o vrácení poloviny domu čp. 85/III na M.S.". Dále z tohoto dokladu odvolací soud zjistil, že je adresován B. Z takto zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud shodně se soudem I. stupně dovodil, že V.Š. učinil výzvu za tehdy skutečně žijící K.V., která později zemřela, a za své sourozence Ing. M.Š. a M.Š. K tomuto úkonu byl zmocněn na základě plné moci ze dne 25. 3. 1991. Pokud měl žalovaný pochybnosti, mohl o předložení plné moci požádat, když zákon sám povinnost předložit plné moci spolu s výzvou neukládá. Odvolací soud se neztotožnil ani s argumentací žalovaného, že výzva byla neúčinná proto, že nebyla adresována žalovanému, ale OP. Jak uvedl žalobce v odvolacím jednání, vycházel z potvrzení finančního odboru O.ú. ze dne 17. 4. 1991 o tom, že předmětný dům v roce 1959 přešel do vlastnictví Československého státu - OPBH v P. Jak uvedl odvolací soud, jestliže tedy oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. OPBH pak obratem výzvu žalobců postoupil žalovanému D., kterému byla doručena dne 30. 4. 1991, tedy v zákonné lhůtě, a žalovaný poté začal na základě této výzvy jednat se žalobci. Tím byl podle názoru odvolacího soudu nedostatek výzvy v označení povinné osoby zhojen, a je třeba výzvu posuzovat jako výzvu řádnou.
Dále se odvolací soud zabýval rozsahem uplatněného nároku, neboť žalovaný tvrdil, že touto výzvou se žalobci domáhali pouze vydání domu, nikoli již pozemku. Odvolací soud uvedl, že je nepochybně třeba, aby výzva obsahovala náležité označení nemovitostí, jejichž vydání se žalobci domáhají, a to tak, aby byly tyto nemovitosti podle tohoto označení dostatečně identifikovatelné. V uvedené výzvě však je dostatečně označen pouze dům, avšak není vůbec zmiňován pozemek. Proto soud dospěl k závěru, že výzva k vydání pozemku nebyla včas podána, a že nárok žalobců v tomto dílčím rozsahu zanikl. Z toho důvodu byla žaloba v této části zamítnuta.
Odvolací soud se zabýval i druhou skupinou žalobců, kteří svůj nárok opírají o ustanovení §3 odst. 2 písm. e) a §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. V tomto případě se ztotožnil se závěry soudu I. stupně v tom, že se skutečně jedná o osoby oprávněné. Spornou otázkou však zůstala přestavba předmětného domu, a to posouzení ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., zda se jednalo o přestavbu zásadní, díky které nemovitost ztratila svůj stavebně technický charakter. V této části byl tedy rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze z 31. 5. 1996 směřuje ústavní stížnost stěžovatele D. Podle stěžovatele plná moc, která měla být udělena V.Š. dne 25. 3. 1991, byla založena do soudního spisu až v odvolacím jednání, žalovanému nikdy předložena nebyla, zejména nebyla přiložena k výzvě. Na výzvu tehdejší právní zástupkyně stěžovatele (žalovaného) ze dne 30. 5. 1991 předložil V.Š. pouze svůj rodný list a úmrtní list své matky M.Š. Žádné další doklady ostatních oprávněných osob nepředložil, ba ani se o nich nezmínil. O těchto osobách se stěžovatel dozvěděl až z obsahu podané žaloby. Dále v ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že výzvu nelze považovat za neúčinnou proto, že byla adresována někomu jinému než stěžovateli a nesouhlasí ani s argumenty odvolacího soudu, kterými svůj závěr odůvodnil. Podle jeho názoru bylo možné držitele nemovitosti objektivně zjistit z výpisu z listu vlastnictví od tehdejšího SG. Tento výpis si však žalobce neobstaral a nesnažil se ani jinak zjistit držitele věci. Stěžovatel zastává názor, že ke zhojení výzvy nestačilo pouhé její postoupení žalovanému (nynějšímu stěžovateli). Chybí tu naopak základní podmínka stanovená zákonem č. 403/1990 Sb., totiž že výzva musí být adresována povinné osobě. Skutečnost, že nesprávně adresovaný projev vůle byl postoupen příslušnému subjektu, tj. povinnému, nemůže nic změnit na neúčinnosti, respektive neplatnosti tohoto projevu vůle. Pro posouzení této otázky je rovněž nerozhodné, že o věci bylo jednáno. Je pochopitelné, že s každým, kdo uplatňuje nějaký nárok, se jedná, aby bylo možné přezkoumat, zda se jedná o oprávněný nárok. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odvolací soud nesprávně posuzoval podanou žalobu jako žalobu na plnění, ačkoliv jde o žalobu nahrazující projev vůle žalovaného. Protože se jedná o žalobu na nahrazení projevu vůle, nelze do tohoto projevu vůle soudním rozhodnutím zasahovat, ale je ho třeba brát jako jeden celek.
Ústavní soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel D., podal současně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Dovolání podali také žalobci. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem, sp. zn. 2 Cdon 1642/96, ze dne 25. 3. 1998. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1996, sp. zn. 18 Co 552/95, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. o uložení povinnosti žalovaného D., uzavřít s nimi dohodu také ohledně vydání pozemku parc. č. 741 o výměře 186 m? v P. Zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 28 C 350/91, ze dne 11. 5. 1995 ve výroku, jímž byla uložena povinnost uzavřít se žalobci E.H., Ing. M.Š., M.Š. a V.Š. dohodu o vydání pozemku parc. č. 741 v P. V rozsahu tohoto zrušení vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Nedotčeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zůstaly výroky rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 552/95, v odstavcích druhém, třetím a čtvrtém. Dovolání podané žalovaným D., bylo odmítnuto, neboť směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Dovolání tedy nebylo ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu přípustné.
Za této složité procesní situace se musel Ústavní soud nejdříve zabývat otázkou, zda ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a je-li tedy přípustná podle §75 odst. 1 cit. zákona. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, směřuje tato proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 552/95, v jeho odstavcích prvním, druhém a čtvrtém. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zůstal výrok odvolacího soudu nedotčen v odstavcích druhém, třetím a čtvrtém. V těchto částech tedy nabyl rozsudek Městského soudu v Praze právní moci a proto je proti němu ústavní stížnost přípustná. Ústavní stížnost však směřuje také proti výroku rozsudku odvolacího soudu v odstavci prvním, který byl v části, týkající se zamítnutí žaloby na uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 741, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nedotčena zůstala část tohoto výroku, týkající se potvrzení rozsudku soudu I. stupně ohledně povinnosti žalovaného D., uzavřít dohodu o vydání domu čp. 85 v U. Proti této části výroku je tedy ústavní stížnost také přípustná.
Protože, jak je již uvedeno výše, je ústavní stížnost přípustná proti podstatné části rozsudku Městského soudu v Praze, nezbylo Ústavnímu soudu, než se zabývat otázkou namítaného porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
II.
Ústavní soud především v projednávané věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat na základě ústavní stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Po posouzení ústavní stížnosti i všech rozhodnutí, která jí předcházela pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost není možné považovat za důvodnou.
V ústavní stížnosti, stejně jako v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, stěžovatel předně namítá, že o vydání domu čp. 85 v P. - M.S. požádal pouze sám za sebe V.Š., který nepředložil povinnému D., plnou moc, v níž by ho zmocnily další oprávněné osoby jednat jejich jménem. Podle spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, však vyplynulo, že ostatní oprávněné osoby plnou moc V.Š. udělily, a to již dne 25. 3. 1991. Pro posouzení této otázky není relevantní, v jaké fázi soudního řízení byla předmětná plná moc založena do soudního spisu. Jestliže nyní stěžovatel namítá, že jemu nikdy plná moc předložena nebyla, je nutno konstatovat, že zákon č. 403/1990 Sb. jako lex specialis žádné ustanovení o předkládání plné moci současně s výzvou k vydání věci neupravuje. Proto je třeba vycházet z obecné právní úpravy zastupování na základě plné moci. Tuto obecnou úpravu poskytuje občanský zákoník. V této souvislosti je vždy potřeba rozlišovat právní vztahy mezi zmocnitelem a zmocněncem, vzniklé na základě dohody o plné moci podle §23 občanského zákoníku a právními vztahy mezi zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele na základě plné moci. Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele je rozhodující znění plné moci. Zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl zmocněncem třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen. Z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje. Proto také §33 občanského zákoníku upravuje důsledky překročení plné moci, neupravuje však důsledky nepředložení plné moci.
Námitkou neúčinnosti výzvy k vydání věci z důvodu nesprávného označení adresáta se již podstatnou měrou zabývaly obecné soudy. Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud ČR při rozhodování o dovolání se správně shodly na názoru, že je při posuzování této otázky nutno vycházet z rozhodnutí zveřejněného pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť "jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb." V posuzovaném případě je třeba také vzít v úvahu, že adresát výzvy učiněné V.Š. dne 18. 4. 1991 a doručené dne 19. 4. 1991, tuto výzvu postoupil skutečnému držiteli nemovitostí, a to D., kterému byla doručena dne 30. 4. 1991, tedy ještě v zákonné lhůtě. Lze tedy uzavřít, že výzva k vydání věci byla doručena povinné osobě, u níž není pochyb, že předmětné nemovitosti v době doručení této výzvy objektivně držela. S poukazem stěžovatele na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 194/93, ze dne 12. 10. 1994 se již vypořádal Městský soud v Praze ve svém rozsudku, když správně konstatoval, že tento rozsudek se týkal odlišného případu, kdy ve výzvě k vydání nemovitosti nebyl povinný označen vůbec a oprávněný zaslal výzvu MNV nikoli jako osobě povinné, ale jako orgánu veřejné správy k dalšímu opatření.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud nesprávně rozhodl o žalobě, neboť je-li podána žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věci, může soud rozhodnout pouze tak, že žalobě vyhoví nebo ji zamítne, avšak obsah smlouvy nemůže sám modifikovat. V této části ústavní stížnosti se stěžovatel odvolává na rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 206/93, publikovaný ve Sborníku NS ČSSR č. IV. K této námitce je třeba především uvést, že v případě restitucí plní žaloba na uzavření dohody o vydání věci podstatně jinou funkci, než v případech ostatních. Pro nároky vzniklé oprávněným osobám podle zákona č. 403/1990 Sb. je především určující, že jejich realizace má vést ke zmírnění následků některých majetkových křivd způsobeným těmto osobám nebo jejich právním předchůdcům. Nelze pominout skutečnost, že u klasických žalob je předmět dohody zpravidla pevně stanoven ještě před zahájením soudního sporu. Naproti tomu v restitučních věcech se spor mezi stranami soustřeďuje na prověření řady skutečností předmětu dohody se týkajících a její rozsah v tomto směru ovlivňujících. U žalob na uzavření dohody o vydání věci podle platných restitučních zákonů proto neobstojí jinak obecně platný argument, podle nějž by zásahem do textu dohody soud vytvořil stav, jehož účinky nezamýšlela vyvolat žádná se sporných stran. Lze tedy dovodit, že projev vůle žalobce, vtělený do návrhu dohody na vydání věci, směřuje k uzavření dohody ohledně každé z věcí, o něž žalobce žádá, takže dojde-li k akceptaci smlouvy povinnou osobou jen zčásti (nahradí-li soud projev vůle žalovaného jen co do části věcí), takto konstituované projevy vůle obou sporných stran se nepochybně setkají. Je tedy zřejmé, že žalobě na uzavření dohody o vydání věci lze vyhovět i jen zčásti tím, že soud uloží povinnost uzavřít dohodu o vydání věci jen ohledně některých z věcí uvedených v návrhu dohody.
Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že právo stěžovatele zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod porušeno nebylo, a že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z povinností uložených jim čl. 90 Ústavy. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu
Kc:
* Navrhovatel (modrou doručenkou)
* JUDr. K.
* MS v Praze
* H.E.
* Š.M.
* Š.M.
* Š.V.r
* Obvodní soud pro Prahu 1
* spis vyloučit a vrátit
* založit do spisu
* přílohy: založit vrátit