ECLI:CZ:US:1999:1.US.308.99
sp. zn. I. ÚS 308/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. O. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 3 To 43/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 6. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 23. 6. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 3 To 43/99, jímž byl odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle
§8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s dozorem, k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení střelných zbraní po dobu sedmi roků a k trestu propadnutí věci.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je založen na nesprávném hodnocení důkazů a na nesprávném právním hodnocení. Podotýká, že mu Vrchní soud nepřiznal právo na nutnou obranu, když každý má nárok na ochranu před pachateli trestné činnosti ze strany státu a má právo se útokům proti své osobě účinně bránit, stejně jako má právo na spravedlivý proces. Domnívá se, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tedy že zákon vylučuje potrestání v případě nutné obrany. Na závěr se dovolává aplikace čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř.jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 3 To 43/99, se Vrchní soud v Olomouci obsáhle zabýval námitkou stěžovatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel byl v době útoku přinejmenším srozuměn s tím, že v důsledku mechanismu útoku vůči poškozenému může dojít k těžké újmě na zdraví. Úmysl usmrtit poškozeného však nebyl žalovanému prokázán, neboť pokud by měl v úmyslu tak učinit, nebránilo mu nic v tom, aby po prvním výstřelu tyto útoky za pomoci střelné zbraně opakoval. Současně ale nebylo možno pokládat za prokázané, že neútočil bez vážného důvodu, když sám nebyl nijak ohrožován a že skutečně jednal v rámci institutu nutné obrany ve smyslu §13 trestního zákona.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem - v daném případě tedy posouzení jednání stěžovatele z hlediska použití přiměřenosti prostředků ke své ochraně.
Ústavní soud se přiklonil ke stejnému závěru jako Vrchní soud v Olomouci a neshledal ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tedy nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu