ECLI:CZ:US:1999:1.US.319.98
sp. zn. I. ÚS 319/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., zastoupené advokátem JUDr. M. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co 123/98-54, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 11. 1997, č.j. 5 C 119/97-34, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť oba obecné soudy prý postupovaly v rozporu s ústavním zákonem tím, že aplikovaly na uzavření smlouvy o převodu nemovitostí zákoník práce (čl. 95 Ústavy České republiky) a stěžovatelka se cítí být napadenými rozhodnutími dotčena ve svém právu vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 11. 1997, č.j. 5 C 119/97-34, ve věci žalobce města D. (na něhož podle žalobního tvrzení přešlo vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) proti žalované I. L. o určení vlastnictví, bylo rozhodnuto takto:
I. Určuje sem že vlastníkem ostatního stavebního objektu evidenční č. 269 na pozemku parc. č. 2117 a pozemku parc. č. stavební 2117 o výměře 43 m2 zastavěná plocha a pozemku parc. č. 1437/73 o výměře 319 m2 zahrada, zapsaných na LV č. 1852 u Katastrálního úřadu v P. pro kat. úz. D., obec D., okres P., je město D.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud tak rozhodl na základě zjištění, že žalovaná - stěžovatelka nabyla vlastnictví chaty, evidenční číslo 269, na pozemku parc. č. stavební 2117, kat. úz. D., darovací smlouvou z 3. 9. 1974, registrovanou 23. 12. 1974 pod sp. zn. RI 1150/74. Pozemek parc. č. 1437/73 o výměře 366 m2 byl ve vlastnictví státu a byl přidělen do osobního užívání za účelem zřízení zahrádky. V souvislosti s plánovanou výstavbou panelových domů uzavřel Krajský investorský útvar v Praze se stěžovatelkou dne 3. 10. 1986 kupní smlouvu, na základě které prodala stěžovatelka kupujícímu zahrádkářskou chatu na poz. parcele č. 1437/73, ohledně níž byla dne 22. 7. 1974 uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, registrovaná dne 19. 8. 1974 pod sp. zn. R2 371/74. Zahrádkářská chata byla prodána za cenu 42.857,70 Kč, cena pozemku v osobním užívání činila 2.196,- Kč, cena trvalých porostů 2.853,- Kč, takže celková cena činila částku 47.906,70 Kč. Tato částka byla platebním poukazem ze dne 27. 4. 1987 stěžovatelce poukázána, mezi účastníky je zaplacení kupní ceny nesporné. Kupní smlouvu podepsala stěžovatelka dne 22. 4. 1987, její podpis byl ověřen ONV 2 v Brně a nebylo prokázáno, kdy byla smlouva zaslána k podpisu. Nebyl prokázán žádný nátlak ze strany Krajského investorského útvaru v Praze na stěžovatelku, aby kupní smlouvu podepsala. Po uzavření kupní smlouvy zahrádkářskou chatu nadále užívali rodiče stěžovatelky a občas při návštěvách i stěžovatelka. Pokud stěžovatelka poukazovala na to, že kupní smlouva není platná, protože není podepsána oprávněnou osobou, bylo výslechem JUDr. P. F., který kupní smlouvu za Krajský investorský útvar podepsal, jeho pracovní náplní a organizačním řádem Krajského investorského útvaru, prokázáno, že JUDr. P. F. měl právo uzavírat kupní smlouvy. Pokud se stěžovatelka dovolávala ust. §45 tehdy platného občanského zákoníku, nebylo prokázáno, že by navrhovatel stanovil prodávající lhůtu, ve které bylo třeba návrh smlouvy přijmout a nebylo prokázáno, kdy byl tento návrh prodávající skutečně zaslán. Soud však nepochybně zjistil, že se navrhovatel smlouvy po celou dobu do její účinnosti cítil návrhem vázán, neboť tři dny po podepsání smlouvy poukázal žalované kupní cenu 47.960,70 Kč. Tuto kupní cenu stěžovatelka přijala a nemohla být tedy v dobré víře, že je nadále vlastnicí chaty. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Příbrami je vloženo vlastnické právo k zahradní chatě evidenční číslo 269, pozemku parc. č. 2117 a pozemku parc. č. 1437 zahrada v kat. úz. D. pro stěžovatelku, přestože existuje kupní smlouva ze dne 3. 10. 1986 o prodeji zahrádkářské chaty Krajskému investorskému útvaru v Praze, které je zároveň dokladem o zániku práva osobního užívání k pozemku 1437/73, z něhož byla oddělena poz. parc. č. 2117 zastavěná plocha.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co 123/98-54, byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. Jinak byl tento rozsudek potvrzen. Krajský soud k námitce žalované - stěžovatelky, že předmět smlouvy nebyl dostatečně označen, jestliže ve smlouvě bylo toliko: zahrádkářská chata bez evidenčního čísla, uvedl, že určitost předmětu smlouvy byla dána označením pozemku, na němž je chata a podkladem pro tuto smlouvu byl znalecký posudek s označením evidenčního čísla chaty 0269. Takové označení bylo dostatečné. Nebyla shledána důvodnou ani další námitka stěžovatelky, že kupní smlouva nebyla podepsána pracovníkem oprávněným k podpisu za stát. V době uzavření kupní smlouvy byl stát zastoupen Krajským investorským útvarem Praha, který byl rozpočtovou organizací státu a nebyl proto oprávněn uzavírat smlouvy samostatně, nýbrž jen jménem státu. Jestliže byl JUDr. P. F. pověřen Krajským investorským útvarem Praha jako rozpočtovou organizací, která zastupovala stát, (organizačním řádem) k výkupu nemovitostí, pak byl oprávněným pracovníkem k podpisu smlouvy ze dne 3. 10. 1986, jíž byla nemovitost ve prospěch státu vykupována. Ani další námitka stěžovatelky, že došlo k vydržení nemovitosti, kterou užívala po dobu 10 roků, není opodstatněná, neboť právní institut vydržení je založen na dobré víře držitele, že věc drží jako vlastník. Stěžovatelka po podpisu kupní smlouvy a po převzetí kupní ceny nebyla v dobré víře, že by nemovitost nadále jako vlastnice držela. Krajský soud konečně konstatoval, že vlastnictví k pozemkům podle zák. č. 172/1991 Sb., v platném znění, (§3 odst. 4), přešlo z majetku státu do majetku obce. Proto Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítala, že se odvolací soud nezabýval jejím tvrzením, podle něhož se žalobci nepodařilo prokázat aktivní legitimaci k vedení sporu, tedy doložit přechod práv z osoby, která předmětnou smlouvu jako kupující uzavřela, na žalobce. Pokud se jí odvolací soud nezabýval, byl tím porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR. Na podporu tohoto názoru uvedla stěžovatelka nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 55/95, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 109 - 112. Dále stěžovatelka namítala, že mezi ofertou a akceptací kupní smlouvy uplynula lhůta bezmála sedmi měsíců. Přesto soudy neaplikovaly ust. §45 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, které stanoví (v návaznosti na ust. §45 odst. 1 věty druhé cit. zákona), že je-li návrh přijat opožděně, k uzavření smlouvy nedojde. Odvolací soud se však touto námitkou nezabýval. Soud prvého stupně neaplikoval ustanovení zákona, které na daný případ zjevně dopadá a z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí soudu prvého stupně tak "stojí" v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Soudy obou stupňů navíc porušily povinnost odůvodnit své rozsudky způsobem zakotveným v ust. §157 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 257 - 260, který řeší obdobnou situaci. Stěžovatelka dále opakovala již dříve vznesenou námitku, že předmět smlouvy (zahrádkářská chata v D. s příslušenstvím) není určitý a že smlouva je proto absolutně neplatná. Na podporu svého tvrzení poukázala na nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 10/96, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 417, z něhož dovodila, že tam uvedený postup je namístě i v její konkrétní věci. Stěžovatelka konečně uvedla, že obecné soudy porušily svou vázanost zákonem, když dovodily podpisové oprávnění JUDr. P. F., který předmětnou kupní smlouvu podepsal za stranu kupující, ze zákoníku práce. Uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí však není pracovněprávní, ale typicky občanskoprávní vztah. Pokud soudy na daný případ aplikovaly zákoník práce, porušily svou vázanost zákonem, jak tato vyplývá z čl. 95 ústavy ČR.
Stěžovatelka navrhla, aby byly napadené rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami zrušeny a aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze. Uvedl, že kupní smlouva byla za stát podepsána oprávněným pracovníkem Krajského investorského útvaru v Praze dne 3. 10. 1986 a zaslána do bydliště stěžovatelky v Brně, která ji podpisem ověřeným tehdejším ONV Brno 2 podepsala dne 22. 4. 1987 a sama zpětně odeslala Krajskému investorskému útvaru v Praze. Tato skutečnost vylučuje jakýkoli nátlak na stěžovatelku.
Okresní soud v Příbrami se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze poukázal na odůvodnění rozsudku ze dne 10. 11. 1997, č.j. 5 C 119/97-34.
Vedlejší účastník město D. uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná a navrhl její zamítnutí bez bližšího odůvodnění.
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 5 C 119/97, zjistil, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které vznesla již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Na podporu svých námitek se dovolává několika nálezů Ústavního soudu ČR, které však v souzené věci nelze aplikovat. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že se žalobci nepodařilo prokázat jeho aktivní legitimaci k vedení sporu prokázáním přechodu práv z osoby, která předmětnou kupní smlouvu uzavřela, na žalobce a odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Stěžovatelka však opominula zjištění odvolacího soudu, že vlastnictví k předmětným pozemkům se zřetelem k ust. §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, přešlo z majetku státu na obec. Podle tohoto zákonného ustanovení (viz zák. č. 10/1993 Sb. - §18, kterým se doplňuje zák. č. 172/1991 Sb.) do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 1. 1. 1993, přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace. Je tedy zřejmé, že na posouzení věci nelze aplikovat nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 55/95, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, vydání 1., Praha C. H. Beck, 1996, zabývající se pochybením krajského soudu, který se při svém rozhodování nezabýval námitkami stěžovatele, že se jevily jako nikoli nepodstatné.
Další námitkou stěžovatelky, že mezi ofertou a akceptací kupní smlouvy uplynula bezmála sedmi měsíční lhůta, takže mělo být postupováno podle ust. §45 tehdy platného občanského zákoníku, se podrobně zabýval již okresní soud, podle jehož zjištění nebylo prokázáno, že by navrhovatel smlouvy stanovil prodávající lhůtu, ve které bylo třeba návrh smlouvy přijmout a ani nebylo prokázáno, kdy byl návrh prodávající skutečně zaslán. Soud však nepochybně zjistil, že se navrhovatel smlouvy cítil po celou dobu být návrhem vázán, neboť tři dny po podepsání kupní smlouvy poukázal stěžovatelce kupní cenu 47.960,70 Kč., již stěžovatelka bez námitek přijala a návrh kupní smlouvy tak nepochybně akceptovala. Za této konkrétní situace není namístě dovolávat se nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, na který stěžovatelka poukázala.
Stěžovatelka se dále dovolávala absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost jejího předmětu a rovněž namítala, že soudy nesprávně hodnotily podpisové oprávnění JUDr. P. F. za Krajský investorský útvar v Praze. V tomto směru však vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť všechny uvedené námitky byly předmětem úvah a rozhodování obecných soudů. Ústavní stížnost je toliko polemikou se skutkovými a právními závěry těchto soudů a Ústavní soud nevidí důvod, aby se od nich z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelky odchyloval.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již vícekrát uvedl, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují zásady dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud však nezjistil, že by právní závěry obecných soudů byly v souzené věci v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a proto je nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
V souzené věci Ústavní soud konečně konstatoval, že jde o specifický případ, kdy stěžovatelka podepsala kupní smlouvu, přijala kupní cenu, ale nadále užívala - vzdor tomu - prodané věci, takže vytvořila faktický stav odporující samotnému zákonu. Z ústavního hlediska je proto vyloučeno, aby takto contra legem vytvořenému stavu byla poskytnuta ústavní ochrana. Takto již rozhodoval Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 269/96 - viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, vydání 1., Praha C. H. Beck 1997, str. 105.
Na základě těchto zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny ani porušení článku 11 Listiny napadenými rozhodnutími nedošlo.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Z těchže důvodů nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu
Kc:
1) Odešli modře:
- stěžovatelce
- JUDr. Žižlavskému
- Okresnímu soudu v Příbrami k č.j. 5 C 119/97-34
- Krajskému soudu v Praze k č.j. 23 Co 123/98-54
- městu D.
2) Vrať spis Okres. soudu v Příbrami zn. 5 C 119/97
3) Vrať přílohy
4) Po vrácení doručenek založ