ECLI:CZ:US:1999:1.US.338.99
sp. zn. I. ÚS 338/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 1999, čj. 19 Co 717/99 - 141, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 21. 6. 1999 napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 1998, čj. 15 C 172/95 - 125, jímž byl zamítnut návrh navrhovatelky - stěžovatelky - na zrušení jejího a odpůrcova podílového spoluvlastnictví k domu čp. 873 se stavební parcelou č. 1970 a parcelou č. 1971 (zahrada), zapsaných na listu vlastnictví č. 1058 pro obec Č. a katastrální území České Budějovice v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích.
Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to s čl. 36 odst. 1, čl. 11, ve vztahu k čl. 90 Ústavy ČR, když dohodu účastníků ze dne 30. 1. 1992 považují oba soudy nesprávně za dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a nikoli pouze za listinu potvrzující rozdělení bytového zařízení, ke kterému mělo dojít při jejím stěhování ze společného bydliště účastníků.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci a nezákonné hodnocení provedených důkazů, vesměs opakuje argumenty, které uplatnila v odvolání do rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelky respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 15 C 172/95, Ústavní soud zjistil, že po rozvodu manželství stěžovatelky - navrhovatelky - a odpůrce P. J. nebyl v zákonné lhůtě podán u soudu žádným z účastníků návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi účastníky po jejich rozvodu došlo k vypořádání BSM dohodou, která byla uzavřena, písemně vyhotovena oběma účastníky a dvěma svědky a podepsána dne 30. 1. 1992. Krajský soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zaujal stanovisko, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat její tvrzení, že část věty, týkající se rozestavěného domu, byla do dohody dopsána odpůrcem dodatečně, naopak odpůrce v řízení prokázal, že mezi účastníky dohodou ze dne 30. 1. 1992 došlo k vypořádání BSM včetně rodinného domu a na základě tohoto vypořádání se stal výlučným vlastníkem nemovitosti. S ohledem na dobu, kdy došlo k zápisu dohody do evidence nemovitostí u tehdejšího Střediska geodézie, s ohledem na skutečnost, že podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí v tehdy platném znění, měl zápis v evidenci nemovitostí výlučně evidenční význam a s ohledem na skutečnost, že dohoda byla sepisována laiky, se Krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu učiněným na základě výpovědí pracovníků bývalého Střediska geodézie, že mezi účastníky došlo k vypořádání BSM nejen ohledně samotného domu, ale i k vypořádání ohledně stavební parcely a zahrady, které tvoří s domem jeden funkční celek. Účastníci se podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti podle ustanovení §149 odst. 4 občanského zákona, ve znění platném do 31. 7. 1998, nestali.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení, jako je tomu v daném případě.
Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Při rozhodování je soudce vázán zákonem a při výkonu své funkce je nezávislý. Důkazy hodnotí podle §132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Postupoval-li Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. V souvislosti s tímto je nutno podotknout, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Ústavní soud s ohledem ke shora uvedenému musel přisvědčit správnosti závěrů krajského soudu. Argumenty, které stěžovatelka uplatnila ve svém odvolání do rozsudku soudu prvního stupně, se odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, Ústavní soud konstatuje, že odvolacím soudem bylo postupováno v souladu se shora citovaným ustanovením §132 o. s. ř.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že odvolací soud se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které poukazuje stěžovatelka ve své stížnosti.
Návrh ústavní stížnosti bylo proto nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu