ECLI:CZ:US:1999:1.US.349.97
sp. zn. I. ÚS 349/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti V. V., a Ing. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca 542/96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997,
sp. zn. 22 Ca 542/96, se zrušuje.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, ve
Frýdku-Místku (dále jen "pozemkového úřadu") ze dne 23. 10. 1992,
č.j. PzÚ 567/92-JUDr. Pa, nebyla schválena dohoda mezi
navrhovateli (stěžovateli) V. V. . a Ing. P. V. (dále jen
"stěžovatelé") a povinnou osobou Lesy ČR, s.p., Hradec Králové, ze
dne 28. 2. 1992, o vydání pozemku p.č. 425/1 les o výměře 0,8765
ha sloučeného do p.č. 416 v k.ú. Lučina, z důvodů nepřesných údajů
uvedených v dohodě o vydávaných pozemcích a nepřesně označeného
restitučního titulu. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé
odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 18.
2. 1993, sp. zn. 24 Ca 370/92, výše uvedenou dohodu neschválil,
rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dalším rozhodnutím ze dne 4. 10. 1993, č.j. PzÚ 567/92-Ko,
týž pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky
nárokovaných pozemků v k. ú. Horní Soběšovice (zapsaných na LV č.
1: p.č. 676 - sloučeného do p.č. 676/1 a na LV č. 126: p.č. 598
- sloučeného do p.č. 598) a v k. ú. Lučina (zapsaných na LV č.
48: p.č. 683, 684, 685, 686, st. 1/1 s čp. 1, st. 1/2 s čp. 2,
156/2 - sloučených do p.č. 682/1, p.č. 158/3 - sloučeného do p.č.
679, p.č. 158/3 - sloučeného do p.č. 680, p.č. 158/3, 157, 160,
162, 164, 165, 166, 172, 173, 175, 176, 177, 178, 179, 180/1,
180/2, 690, 168/2, 377, 700, 703, 704, 702, 692 - sloučených do
p.č. 682/1, p.č. 692 - sloučeného do p.č. 434, p.č. 692
- sloučeného do p.č. 665, p.č. 182/2, 709 - sloučených do p.č.
682/1, p.č. 709 - sloučeného do p.č. 425/5, p.č. 709 - sloučeného
do p.č. 690/1, p.č. 709 - sloučeného do p.č. 690/2, p.č. 141/3,
141/10 - sloučených do p.č. 682/2, p.č. 141/10 - sloučeného do
p.č. 425/5, p.č. 141/10, 676 - sloučených do p.č. 682/1, p.č.
182/2 - sloučeného do p.č. st. 349, p.č. 158/3 - sloučeného do
p.č. st.447, p.č. 158/3 - sloučeného do p.č. st.301; zapsaných na
LV č. 2: p.č. 683, 692, 182/1, 141/3, 112/1, 113/1 - sloučených do
p.č. 595; zapsaných na LV č. 249: p.č. 692, 141/3 - sloučených do
p.č. 416, p.č. 141/3 - sloučeného do p.č. 425/6, p.č. 141/3
- sloučeného do p.č. 425/7, p.č. 141/10 - sloučeného do p.č. 416;
zapsaných na LV č. 217: p.č. 701 - sloučeného do p.č. 418/2
a 418/3; zapsaných na LV č. 117: p.č. 141/21 - sloučeného do p.č.
425/4; zapsaných na LV č. 178: p.č. 113/1 - sloučeného do p.č.
638/3; zapsaných na LV č. 1: p.č. 683 - sloučeného do p.č. 436,
p.č. 683 - sloučeného do p.č. 614/8, p.č. 182/1 - sloučeného do
p.č. 182/1, p.č. 182/1 - sloučeného do p.č. 182/116, p.č. 182/1
- sloučeného do p.č. 182/117, p.č. 141/19, 141/20 - sloučených do
p.č. 425/2, p.č. 141/22 - sloučeného do p.č. 425/3, p.č. 112/1
- sloučeného do p.č. 628/1, p.č. 113/1 - sloučeného do p.č.
113/1, p.č. 113/2 - sloučeného do p.č. 113/2, p.č. 113/2
- sloučeného do p.č. 113/3, p.č. 113/2 - sloučeného do p.č.
629/2, p.č. 147 - sloučeného do p.č. 628/1; zapsaných na řadě LV:
p.č. 683 - sloučeného do p.č. 614/7, p.č. 692 - sloučeného do
p.č. 418/1, p.č. 182/1 - sloučeného do p.č. 182/106, p.č. 182/2
- sloučeného do p.č. st.448, p.č. 182/2 - sloučeného do p.č.
182/106, p.č. 182 - sloučeného do p.č. 182/105, p.č. 182/2
- sloučeného do p.č. st.348, p.č. 113/2 - sloučeného do p.č.
637/5, p.č. 158/3, 182/1, 112/1, 112/2, 147, - sloučených do řady
parcel RD a sídliště Lučina) v celkové výměře 39,6156 ha, a že se
za nevydané pozemky nepřiznává nárok na náhradní pozemky či jinou
zákonnou náhradu. Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že
kupní smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci stěžovatelů
(jejich rodiči: Václavem a Gertrůdou V. - dále jen "rodiče"),
Ředitelstvím vodohospodářských děl v Praze, pobočka v Ostravě
(kupní smlouva ze dne 11. 6. 1960, která byla provedením Dohody
o odstupu nemovitostí pro účely výstavby údolní přehrady na řece
Lučině u Žermanic ze dne 1. 6. 1951 - dále jen "Dohoda")
a Krajským vodohospodářským rozvojovým a investičním střediskem
v Ostravě (kupní smlouva ze dne 6. 12. 1962) nebyly uzavřeny
v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a že nebyla prokázána
příčinná souvislost mezi politickými perzekucemi, které vůči osobě
otce stěžovatelů V.V. .byly uplatňovány ze strany místních
funkcionářů KSČ, národního výboru a Jednotného zemědělského
družstva a postupem technického referátu KNV Ostrava, ředitelství
Vodohospodářských děl v Praze a Krajským vodohospodářským
rozvojovým a investičním střediskem Ostrava, které vyjednávaly
s rodiči stěžovatelů o prodeji části jejich majetku.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání ke
Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 14. 4. 1994, sp.
zn. 22 Ca 495/93, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 4. 10.
1993, č.j. PzÚ 567/92-Ko, zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost [§250f ve spojení s §250l odst. 2 občanského soudního řádu (dále
jen "o.s.ř.")] a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že
pozemkový úřad musí provést další šetření.
Na základě doplněného řízení vydal Okresní úřad
Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, dne 10. 9. 1996 rozhodnutí,
č.j. PzU 567/92-A-Rm, podle kterého stěžovatelé (každý k 1/2)
nejsou vlastníky pozemků: A) v k.ú. Lučina (p.č. 683, 684, 685,
686, st. 1/1, st. 1/2, 156/2, 158/3, 157, 160, 162, 164, 165,
166, 172, 173, 175, 176, 177, 178, 179, 180/1, 180/2, 690, 168/2,
377, 700, 703, 704, 702, 692, 182/2, 709, 141/10, 676 - všechny
sloučeny do KN p.č. 682/1 - vodní nádrž; p.č. 141/10 a 141/3 - obě
sloučeny do KN p.č. 682/2 - vodní nádrž; p.č. 112/1, 112/2, 147,
182/1 - zastavěny sídlištěm; p.č. 683 - sloučeno do KN p.č. 436,
614/8 a 595; p.č. 158/3 - sloučeno do KN p.č. 679, 680, st. 301,
st. 447; p.č. 701 - sloučeno do KN p.č. 418/2, 418/3; p.č. 692
- sloučeno do p.č. 434, 595, 665; p.č. 182/1 - sloučeno do KN
p.č. 595; p.č. 182/2 - sloučeno do KN p.č. st. 448, 182/106,
182/105, st. 348, st. 349; p.č. 709 - sloučeno do KN p.č. 425/5,
690/1, 690/2; p.č. 142/21 sloučeno do KN p.č. 425/4; p.č. 141/10
- sloučeno do KN p.č. 425/5; p.č. 676 - sloučeno do KN p.č. 676/1
- H. Soběšovice; p.č. 598 - sloučeno do KN p.č. 598 - H.
Soběšovice; p.č. 112/1 - sloučeno do KN p.č. 595; p.č. 113/1
- sloučeno do KN p.č. 113/1, 595, 638/3; p.č. 113/2 - sloučeno do
KN p.č. 113/2, 113/3, 629/2); B) v k.ú. Horní Soběšovice (p.č.
112 - sloučeno do KN p.č. 628; p.č. 141/3 - sloučeno do KN p.č.
416, 425/6, 425/7, 425/2, 425/3; p.č. 147 - sloučeno do KN p.č.
628/1; p.č. 182/1 - sloučeno do KN p.č. 182/1, 182/116, 182/117;
p.č. 692 - sloučeno do KN p.č. 416; p.č. 113/2 - sloučeno do KN
p.č. 637/5; p.č. 158/3 - sloučeno do KN p.č. 438/7, 8, 9, 10, 11,
12, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 34, 36, 37,
41, 439/32, 436; p.č. 182/1 - sloučeno do KN p.č. 182/106; p.č.
683 - sloučeno do KN p.č. 614/7; p.č. 692 - sloučeno do KN p.č.
418/1). Za nevydané pozemky se nepřiznává nárok na pozemek
náhradní či jinou zákonnou náhradu. Rozhodnutí, týkající se
uvedených pozemků v celkové výměře 39,6516 ha, pozemkový úřad
odůvodnil tím, že na základě zjištěných skutečností nelze při
uzavírání výše uvedených kupních smluv dovodit na straně
prodávajících (rodičů) ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky,
a to ani u nemovitostí vykoupených a nepoužitých pro stavbu
přehrady a náhradního sídliště (pozemky výše uvedené pod písmenem
"B" v celkové rozloze 16,3993 ha).
Krajský soud v Ostravě k opravnému prostředku stěžovatelů
napadeným rozsudkem ze dne 11. 6. 1997, č.j. 22 Ca 542/96-32,
který nabyl právní moci dne 24. 7. 1997, rozhodnutí pozemkového
úřadu potvrdil a dále rozhodl, že navrhovatelé (stěžovatelé)
nemají právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud - po přezkoumání
napadeného rozhodnutí, včetně správního řízení, které jeho vydání
předcházelo - posoudil důvody uváděné stěžovateli, doplnil
dokazování, a dospěl k závěru, že odpůrce (pozemkový úřad)
"rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného stavu věci a svá
zjištění také v souladu se zákonem posoudil". V daném případě
došlo k přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát v důsledku
kupních smluv a pozemkový úřad zkoumal v souladu s ust. §6 odst.
1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zák. č. 229/1991 Sb.), existenci tísně a nápadně
nevýhodných podmínek. Krajský soud nejprve uvedl, že za tíseň
- která musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu
- nelze považovat např. situaci, kdy při jednání o výkupu
nemovitosti byl vlastník upozorněn na to, že v případě
neakceptování návrhu kupní smlouvy mu nemovitost bude vyvlastněna.
Posouzení tísně v případě rodičů stěžovatelů krajský soud dále
zkoumal "v časové souvislosti k právnímu úkonu, na základě kterého
došlo k převodu vlastnického práva, tj. v období r. 1960 až
1962", neboť podpis výše uvedených kupních smluv z roku 1960
a 1962 "byl v podstatě již jen potvrzením resp. završením,
jednání, která byla započata před 10-ti léty". Ve vztahu k těmto
jednáním v roce 1950 (jednání v rámci vodoprávního řízení,
předběžné projednání podmínek výkupu dotčených nemovitostí
a stanovení lhůty dvou měsíců pro konečné rozhodnutí rodičů dne
15. 12. 1950) krajský soud dovodil, že nemohla probíhat ve stavu
tísně, neboť si "nelze představit, že osoba, která vlivem tlaku na
ni působícího, jenž ji přiměje k úkonu, který by jinak neučinila,
může klást podmínky, resp. bude své stanovisko jakýmkoliv způsobem
podmiňovat". Krajský soud následně uvedl, že ve smyslu předběžně
stanovených podmínek pak byla mezi rodiči stěžovatelů a KNV
v Ostravě (který zastupoval čs. stát) uzavřena dne 1. 6. 1951
Dohoda o odstoupení nemovitostí, tj. po době delší než dva měsíce,
a téhož dne byla usnesením Okresního soudu v Opavě podle návrhu
KNV v Ostravě zapsána v pozemkové knize poznámka o zahájení
výkupového řízení předmětných nemovitostí. Krajský soud v Ostravě
neshledal žádnou příčinnou souvislost mezi odsouzením V. V. pro
nedbalostní trestný čin podle §135 odst. 1, 2 trestního zákoníku
(kterému předcházela v době od 30. 1 2. 1950 do 22 2. 1951 vazba
v souvislosti s trestním stíháním pro nesplnění předepsaného
kontingentu) a jednáními týkajícími se prodeje nemovitostí na
stavbu přehrady, "protože z listinných důkazů není patrno, že by
tyto skutečnosti nějak ovlivnily podmínky prodeje". Právě tak
- podle názoru krajského soudu - nenasvědčuje tísni skutečnost, že
se rodina V. vystěhovala z usedlosti "až asi v r. 1957, kdy již
bylo zřejmě nutné tuto odstranit v důsledku pokračující stavby
přehrady", a to zvláště, když se přestěhovala do nově postaveného
rodinného domku. V této souvislosti krajský soud uvedl, že sice
"došlo k určité modifikaci požadavku rodičů, kdy zemědělský odbor
nezaujal kladné stanovisko k žádosti o udělení stavebního povolení
na jejich zemědělské půdě s ohledem na předpokládané záměry JZD",
avšak všechny ostatní požadavky z Dohody ze dne 1. 6. 1951 splněny
byly; v době uzavření první kupní smlouvy ze dne 11. 6. 1960 "již
byla náhrada manželům V. poskytnuta, a to ve formě naturálního
plnění včetně peněžitého plnění, které jim bylo dáno volně
k dispozici s tím, že doplatky jim budou zaplaceny ve stanovených
lhůtách". Krajský soud - vzhledem k tomu, že provedenými důkazy
nebyla na straně prodávajících (rodičů) prokázána tíseň - dále
nezkoumal existenci nápadně nevýhodných podmínek, neboť to
považoval za právně irelevantní.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli
stěžovatelé ústavní stížností. V ní uvedli, že krajský soud
odůvodnil své rozhodnutí ve shodě s odůvodněním rozhodnutí
pozemkového úřadu ze dne 10. 9. 1996, č.j. PzÚ 567/92-A-Rm,
a ztotožnil se s jeho závěry s tím, že kupní smlouvy ze dne 11.
6. 1960 a ze dne 6. 12. 1962 nebyly uzavřeny v tísni, jak to má na
mysli ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., neboť
za tíseň považovat nelze stav, kdy "při jednání o výkupu
nemovitostí byl vlastník upozorněn na to, že v případě
neakceptování návrhu kupní smlouvy mu bude nemovitost
vyvlastněna". Protože k uzavření kupních smluv došlo až v letech
1960 a 1962 a V. V. st. byl trestně stíhán a poté odsouzen pro
trestný čin podle §135 odst. 1 a 2 trestního zákona již v roce
1951, neshledal krajský soud žádnou příčinnou souvislost mezi
tímto odsouzením a uzavřením kupních smluv, resp. mezi tímto
odsouzením a jednáními týkajícími se prodeje nemovitostí na stavbu
přehrady, neboť z listinných důkazů není patrno, že by tyto
skutečnosti nějak ovlivnily podmínky prodeje.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že tímto rozsudkem
krajského soudu byla porušena základní práva zaručená v ustanovení
čl. 11 (základní právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 (právo na
spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a práva na spravedlivou ochranu práv a oprávněných
zájmů účastníků občanského soudního řízení (§1 o.s.ř.).
Stěžovatelé se především domnívají, že tím, že krajský soud
mylně posoudil dobu a způsob přechodu vlastnictví k předmětným
nemovitostem, nesprávně zhodnotil otázku, zda byly či nebyly
splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991
Sb. Poukázali na to, že zatímco podle pozemkového úřadu
a krajského soudu došlo k přechodu (správně: převodu) vlastnictví
až kupními smlouvami ze dne 11. 6. 1960 a 6. 12. 1962, ve
skutečnosti k tomuto převodu vlastnictví došlo - ve smyslu
ustanovení §111 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950 - již dne
1. 6. 1951 uzavřením Dohody o odstupu nemovitostí . na řece Lučině
u Žermanic s účinností dnem jejího schválení KNV v Ostravě, tj.
dnem 30. 11. 1951. Podle názoru stěžovatelů je otázka, zda
k převodu vlastnického práva došlo již samotným uzavřením Dohody
o odstupu nemovitostí a jejím schválením příslušným státním
orgánem podle zákona č. 280/1949 Sb. a vládního nařízení č.
93/1950 Sb., anebo teprve dodatečnými kupními smlouvami, otázkou
zásadního významu, jak to má na mysli ust. §238 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. (ve stávajícím znění §239 odst. 1 o.s.ř.), a proto měl
krajský soud ve výroku rozsudku vyslovit, že je proti němu
dovolání přípustné. V této souvislosti stěžovatelé připomínají, že
otázku převodu vlastnictví toliko smlouvou Ústavní soud již řešil
v nálezu uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 166/1995 (srov. také
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
3. Vydání 1. Praha , C.H.Beck 1995, str. 241n.).
Stěžovatelé jsou proto názoru, že podmínky a okolnosti
rozhodování jejich rodičů byly v červnu 1951 zcela jiné než
v letech 1960 a 1962, neboť - jak vyplývá z rozsudku Okresního
soudu v Místku ze dne 23. 5. 1951, sp. zn. 2T 26/51 - byl jím
V. V. st. uznán vinným trestným činem podle §135 odst. 1 a 2
tehdy platného trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání 6 měsíců a k peněžitému trestu ve výši
20.000,- Kč. Současně byl zproštěn obžaloby pro žalovaný trestný
čin sabotáže podle §85 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Proti
tomuto rozsudku podal odvolání nejen V. V. st., ale také okresní
prokurátor, který trval na odsouzení i pro trestný čin sabotáže.
Následně byli rodiče pozváni na jednání na MNV v Soběšovicích, kde
jim prý jeho tehdejší předseda Bohumil Funiok sdělil, že v případě
odprodeje předmětných pozemků a zapojení se do práce JZD "nebude
se trvat na tom, aby byl skutek, pro který byl V. V. st. stíhán,
posouzen i jako trestný čin sabotáže, pro který V. V. st. hrozil
trest odnětí svobody na nejméně 5 let". Za této situace rodiče
přistoupili na uzavření Dohody o odprodeji nemovitostí za cenu jež
"tvoří jen zlomek skutečné ceny, a to i těch, které ani v budoucnu
nebudou určeny k výstavbě Žermanické přehrady". V usnesení
Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, ze dne 23. 10.
1951, sp. zn. 7 Tk 262/51, bylo následně uvedeno, že právě výpověď
svědka B. Funioka před odvolacím soudem měla zásadní význam pro
to, aby V. V. st. nebyl uznán vinným i trestním činem sabotáže.
Stěžovatelé akceptují argument Krajského soudu v Ostravě, že
pohrůžka vyvlastněním není tísní ve smyslu §6 odst. 1 písm. k)
zák. č. 229/1991 Sb. Současně však na základě analýzy tehdy
platných právních předpisů (ustanovení §111 odst. 1 o. z.,
ustanovení §20 odst. 1 zák. č. 280/1949 Sb., o územním plánování
a výstavbě obcí, ustanovení §40 odst. 1 a 3 vl. nařízení č.
93/1950 Sb., o výstavbě obcí) dovozují a tvrdí, že k uzavření
Dohody o odstupu nemovitostí "v celkovém rozsahu 39,6516 ha
a příslušných budov došlo v důsledku tísně, vyvolané nezákonným
trestním stíháním, zejména pak pohrůžkou odsouzení i pro trestní
čin sabotáže", neboť pokud by Dohodu nepodepsali, došlo by sice
k vyvlastnění, avšak jen v rozsahu nutném (podle ustanovení §40
odst. 1 a 3 citovaného vl. nařízení - potřebném k uskutečnění
jednotného hospodářského plánu anebo podrobného zastavovacího
plánu) pro výstavbu přehrady a sídliště, tedy v rozsahu 23,2523
ha. V případě event. vyvlastnění pozemků nesloužících
k uskutečnění této výstavby, by se podle názoru stěžovatelů
jednalo o případ protiprávního vyvlastnění a měli by proto nárok
na vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zák.
č. 229/1991 Sb. Pokud by tedy vyvlastnění proběhlo v souladu
s tehdy platnými předpisy, byly by tyto ostatní pozemky nadále ve
vlastnictví rodičů.
Stěžovatelé rovněž trvají na tom, že v souzené věci byl
splněn i předpoklad nápadně nevýhodných podmínek, neboť podle
znaleckého posudku Miloslava Petroše ze dne 6. 9. 1994 byla
skutečná hodnota převedených nemovitostí "cca šestinásobně vyšší,
než jaká byla stanovena Dohodou".
Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca
542/96, zrušil. Stěžovatelé prohlásili, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvají.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský
soud v Ostravě a vedlejší účastníci - Okresní úřad Frýdek-Místek,
okresní pozemkový úřad, Povodí Odry, a.s., Jednota, spotřební
družstvo ve Frýdku-Místku.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že tvrzení
stěžovatelů, že jeho pravomocným rozsudkem ze dne 11. 6. 1997, sp.
zn. 22 Ca 542/96, bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek
podle čl. 11 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36
odst. 1, nepovažuje za důvodné. V prvé řadě nemohlo dojít
k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, neboť v souladu s ustálenou
judikaturou Ústavního soudu je ochrana v něm zaručená chápána
především jako ochrana existujícího vlastnického práva a nikoli
jako ochrana nároku, o němž má být teprve v soudním řízení
rozhodnuto. Současně nelze souhlasit ani s tvrzeným porušením
práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť
krajský soud na základě opravného prostředku podaného stěžovateli
postupoval podle ustanovení §250l a násl. o.s.ř., nařídil
jednání, přezkoumal napadené správní rozhodnutí a ve věci rozhodl.
V případě stěžovateli namítaného nesprávného právního
hodnocení existence podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1
písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. odkázal krajský soud na obsah
odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že tato námitka se
týká zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiných než
ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního
případu. Podle názoru krajského soudu se stěžovatelé domáhají
toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek způsobem,
který by znamenal, že Ústavní soud představuje další instanci
v hierarchii obecných soudů, jež je oprávněna meritorně přezkoumat
pravomocný rozsudek soudu, což je podle názoru krajského soudu
nepřípustné, a tento názor má oporu i v ustálené judikatuře
Ústavního soudu. Podle ní není Ústavní soud nadřízený soudům
obecným, a za předpokladu, že tyto soudy postupují v souladu
s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není
oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě navrhl, aby
ústavní stížnost byla zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvá.
Vedlejší účastník Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní
pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především
uvedl, že v důsledku toho, že k přechodu nemovitostí do
vlastnictví státu došlo kupními smlouvami ze dne 11. 6. 1960 a 6.
12. 1962 uzavřenými na základě Dohody ze dne 1. 6. 1951, posuzoval
ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zák. č.229/1991 Sb., zda tyto kupní
smlouvy byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V následujícím části vyjádření zrekapituloval sled a podstatné
části výroků jednotlivých rozhodnutí, která byla výsledkem řízení
před ním samotným a před Krajským soudem v Ostravě.
Vedlejší účastník - s odvoláním na obsah spisového materiálu
- je přesvědčen, že jeho rozhodnutím ze dne 10. 9. 1996, č.j. PzÚ
567/92-A-Rm, které bylo následně potvrzeno citovaným rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě, nebyl porušen zákon a základní práva
a svobody stěžovatelů zaručené jim Listinou a Evropskou úmluvou
o ochraně lidských práv a svobod. Vedlejší účastník proto navrhl,
aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvá.
Vedlejší účastník Povodí Odry, a.s., ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti sdělil, že restituční nárok byl řádně
projednán a byly také vzaty v úvahu všechny námitky stěžovatelů.
Nelze proto souhlasit s tvrzením, že bylo porušeno jejich právo
podle čl. 11 či jejich právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zákon
č. 229/1991 Sb. upravuje pouze zmírnění některých majetkových
křivd, což však není případ stěžovatelů. Povodí Odry, a.s., jako
vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Vedlejší účastník - Jednota, spotřební družstvo ve
Frýdku-Místku, nejprve ve svém vyjádření konkretizoval, kterých
z předmětných pozemků se ve vztahu k ní samotné týká meritum věci.
Následně uvedl, že stěžovatelé jej nikdy nepožádali o vydání
pozemku a o tom, že by měl být vydán, se dozvěděl až z přípisu
Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek krajského soudu, kterým se
potvrzuje rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 9. 1996, č.j.
PzÚ 567/92-A-Rm, považuje vedlejší účastník za věcně správný
a dodává, že jeho vydáním nedošlo ani k porušení vlastnického
práva stěžovatelů a práva na spravedlivý proces. Jednota,
spotřební družstvo ve Frýdku -Místku, jako vedlejší účastník
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvá.
Vedlejší účastníci - Okresní úřad ve Frýdku-Místku, obec
Lučina, obec Soběšovice, Pozemkový fond České republiky, Lesy
České republiky, s.p. Hradec Králové, Český rybářský svaz Lučina,
Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a.s. Ostrava - se
postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdali.
SPT Telecom, a.s., odštěpný závod Ostrava, uvedl, že jeho
chata stojí na pozemku k.ú. Lučina p.č.349 - Povodí Odry, a.s.,
a platí řádné nájemné a nemůže být účastníkem řízení.
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelé namítají, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě je v rozporu s ustanoveními čl. 11, čl. 36 odst. 1
Listiny a s ustanovením §1 o.s.ř.
Stěžovatelé tedy v prvé řadě tvrdí, že rozsudkem krajského
soudu bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek (čl.
11 Listiny). V ustálené judikatuře Ústavního soudu však již bylo
vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v ustanovení čl. 11
Listiny je chápána především jako ochrana vlastnického práva jako
takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již
existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, o kterém má
teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 295). V tomto
směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit.
Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že
stěžovatelům - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo
nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva
u Krajského soudu v Ostravě domáhali.
Z téhož spisu však současně vyplývá, že postupem samotného
soudu jako orgánu aplikujícího právo - při posuzování některých
meritorních otázek (otázka povahy a existence Dohody z 1. 6.
1951, podmínek a okolností rozhodování rodičů v červnu 1951
a právní kvalifikace změny vlastnických vztahů u nemovitostí
nesloužících k výstavbě přehrady Žermanice a sídliště) - nedošlo,
přes snahu stěžovatelů, k zajištění spravedlivé ochrany jejich
práv a oprávněných zájmů jako účastníků řízení (srov. též §1
o.s.ř.) a proto Ústavnímu soudu nezbylo než se zabývat především
těmito otázkami. To je blíže odůvodněno v další části tohoto
nálezu.
Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů,
sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, pokud
jím nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených
ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy
ČR. Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn
zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem
jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) a již
proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své
činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83
ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In:
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n. Ústavní soud však ve své
judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými
soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled
zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že
vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže
bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého
ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst.
4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu
a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In:
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou povahy
a existence Dohody o odstupu nemovitostí pro účely výstavby údolní
přehrady na řece Lučině u Žermanic ze dne 1. 6. 1951, která byla
uzavřena podle §20 zák. č. 280/1949 Sb., o územním plánování
a výstavbě obcí. Úprava provedená v odstavci 1 tohoto paragrafu
upřednostňovala při získání nemovitostí a práv potřebných
k uskutečnění jednotného hospodářského plánu anebo podrobného nebo
zastavovacího plánu dohodu před vyvlastněním. Podle čl. VIII
Dohody mělo vlastnictví k odstupovaným nemovitostem ve prospěch
přehradního podniku přejít na "Čsl. stát podle §111 obč. zák.
smlouvou samou, to je po té, kdy bude dohoda stranami podepsána
a schválena krajským národním výborem v Ostravě". Spisový materiál
obsahoval kopii předmětné Dohody, v jejímž závěru je uvedeno
datum, kdy měla být Dohoda uzavřena, tj. datum 1. června 1951,
a připojeno bylo konstatování, že "předmět a obsah této dohody byl
schválen ve schůzi rady KNV v Ostravě dne 30. 11. 1951". Kopie
Dohody však neobsahuje podpisy ani jedné z jejích stran a ani
Ústavnímu soudu se nepodařilo zjistit (ověřit), zda vůbec byla
Dohoda těmito stranami podepsána. Není proto bezpečný důkaz, že
předmětná Dohoda byla podepsána (i když to vyloučit nelze).
Z obsahu spisového materiálu však vyplývá, že jednání o postoupení
nemovitostí byla nepochybně vedena a že rodiče stěžovatelů určité
závazky (byť je nelze formálně prokázat jejich podpisy) na sebe
zřejmě vzali. Tato jednání pokračovala až do roku 1960, resp.
1962, kdy byly uzavřeny již uvedené kupní smlouvy (z 11. 6. 1960
a 6. 12. 1962). Tato jednání (zejména v letech 1950 až 1951) byla
nepochybně ovlivněna situací (tísní) rodičů (o čemž mimo jiné
svědčí výpovědi svědků Hajka a Kapustky, trestní proces vedený
proti V. V. st., úloha svědka Funioka v tomto procesu a následné
zproštění V. V. st. obžaloby pro trestný čin sabotáže Okresním
soudem v Místku, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
10. 1951, sp.zn. 7 TK 262/51, vězení V. V. st. a jeho následný
perzekuční dvou a půlletý pobyt u jednotek PTP). To vše muselo
výrazně ovlivňovat i rozhodování rodičů při uzavírání kupních
smluv z roku 1960 a 1962. V té době - se zřetelem na předcházející
tvrdé zkušenosti - a vzhledem k předchozím jednáním o Dohodě již
rodiče stěžovatelů stěží mohli jejich uzavření odmítnout. Vzhledem
ke všem těmto okolnostem lze existenci tísně dovozovat i v době
uzavírání kupních smluv v roce 1960 a 1962.
Jinými slovy, podle názoru Ústavního soudu - i kdyby samotná
Dohoda z 1. 6. 1951 neznamenala převod vlastnictví - okolnosti,
které předcházely jejímu uzavření a následné perzekuční akty
vytvářely situaci, která ovlivňovala rodiče stěžovatelů i při
uzavíráni kupních smluv v roce 1960 a 1962. Šlo tedy o stav, jejž
Ústavní soud již v dřívějším nálezu (srov. IV.ÚS 85/95 In: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1996, str.
87) považoval za tíseň, "kterou je třeba interpretovat
v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948
- 1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i stav, kdy
vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici
s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou,
umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu.
O takový stav nejde proto v této souvislosti pouze v případě, kdy
(dárcův) projev vůle v žádném směru a mimo jakoukoli pochybnost
nesouvisí se zmíněným politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí
na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu
na poměry panující v uvedeném období". Ani v souzené věci však
nelze projev vůle rodičů stěžovatelů považovat mimo jakoukoli
pochybnost za nesouvisející se situací, ve které se nacházeli
a dovozovat, že by takový projev vůle učinili bez ohledu na
panující poměry. Pokud Krajský soud v Ostravě tyto skutečnosti
náležitě nereflektoval, lze dovozovat - jak na to Ústavní soud
upozornil již dříve [srov. výše v souvislosti s nálezem IV. ÚS
188/94 (I. ÚS 12/95)] - extrémní rozpor obsahu důkazů s jejich
hodnocením krajským soudem a v důsledku toho vybočení z mezí
ústavnosti.
Z uvedených důvodů lze v souzené věci - podle názoru
Ústavního soudu (na rozdíl od názoru vysloveného Krajským soudem
v Ostravě) - uvažovat o restitučním titulu uvedeném v ustanovení
§6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., podle něhož oprávněným
osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou
právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek.
Ústavní soud nadto uvádí, že i v případě, pokud by se
neprokázalo uzavření kupní smlouvy v tísní, dopadají na souzenou
věc důsledky ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb.,
zakotvujícího restituční důvod spočívající v politické perzekuci
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Tento restituční titul krajský soud nezvažoval, ačkoliv - jak bylo
výše uvedeno - okolnosti, které ovlivňovaly uzavření Dohody
z 1. 6. 1951 a následné perzekuční akty vůči rodičům stěžovatelů
(trestní proces vedený proti V. V.-kovi st., úloha svědka Funioka
v tomto procesu a následné zproštění V. V.-ka st. obžaloby pro
trestný čin sabotáže Okresním soudem v Místku, usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 1951, sp.zn. 7 TK 262/51, vězení V.
V.-ka st. a jeho následný perzekuční dvou a půlletý pobyt
u jednotek PTP) vytvářely situaci, z níž lze dovozovat, že
perzekuce přetrvávala a ovlivňovala rodiče stěžovatelů také při
uzavíráni kupních smluv v roce 1960 a 1962.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca 542/96, bylo porušeno
právo stěžovatelů na spravedlivý proces, vyplývající především
z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca
542/96, zrušil.
Za této situace se Ústavní soud nezabýval posuzováním
existence nápadně nevýhodných podmínek, neboť by to bylo
nadbytečné. To je věcí obecného soudu, který to v původním řízení
považoval za právně irelevantní.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. srpna 1999