ECLI:CZ:US:1999:1.US.350.98
sp. zn. I. ÚS 350/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 8 Co 2868/97, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 8. 1997, sp. zn. 4 C 657/96, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.
3. 1998, sp. zn. 8 Co 2868/97, a usnesení Okresního soudu v Českém
Krumlově ze dne 19. 8. 1997, sp. zn. 4 C 657/96, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhali
zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
31. 3. 1998, sp. zn. 8 Co 2868/97, ve spojení s usnesením
Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 8. 1997, sp. zn.
4 C 657/96.
Okresní soud v tomto svém usnesení zamítl návrh stěžovatelů,
aby byla povolena obnova řízení vedeného u Okresního soudu
v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 971/92.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově, č. j. 5
C 971/92-118, ze dne 18. 10. 1995, vyslovil soud v restituční věci
přechod vlastnického práva vedlejších účastníků k domu čp. 8
v M., a k pozemkům parcelní č. 52/2 a 52/6 na stěžovatele, každému
jednou ideální polovinou.
Předmětem původního sporu bylo rozhodování ve smyslu
ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů. Na základě tohoto ustanovení soud na návrh
oprávněné osoby rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo
k nemovitostem ve vlastnictví fyzické osoby za předpokladu, že
tato fyzická osoba nabyla nemovitosti od státu nebo jiné právnické
osoby v rozporu s platnými předpisy nebo za cenu nižší, než cenu
odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě
protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
K odvolání vedlejších účastníků rozhodl Krajský soud
v Českých Budějovicích dne 23. 1. 1996, rozsudkem č. j. 8 Co
2527/95-139, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a návrh
na přechod vlastnického práva k domu čp. 8 v Markvarticích na
stěžovatele zamítl, přechod vlastnického práva k pozemkům parcelní
č. 52/2 a 52/6 na stěžovatele potvrdil.
Stěžovatelé svým návrhem požadovali povolení obnovy řízení ve
věci přechodu vlastnického práva k nemovitostem. Namítali, že po
pravomocném rozsudku byly objeveny listiny, které podle jejich
názoru mohly pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Soudy prvního i druhého stupně tuto námitku stěžovatelů
neakceptovaly. Při svém rozhodování dovodily, že obnovu řízení by
bylo možno ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), povolit pouze v případě,
pokud by tu existovaly skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které
stěžovatelé bez své viny nemohli použít v původním řízení
a současně pokud by pro ně tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo
důkazy mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Novými důkazy, předloženými stěžovateli v návrhu na povolení
obnovy řízení, se dle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů
nepodařilo prokázat, že k přechodu vlastnického práva došlo
v rozporu s platnými předpisy, za cenu nižší než cenu odpovídající
tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního
zvýhodnění nabyvatele. V návaznosti na výše uvedené obecné soudy
dospěly k závěru, že pro vyhovění návrhu na obnovu řízení musí být
splněna podmínka, že se jeví pravděpodobným, že skutečnosti,
rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro účastníka, který návrh
uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci a to buď samy o sobě nebo
ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy.
Tato podmínka, dle názoru soudů, v daném případě však splněna
nebyla, neboť soudy v rámci volného hodnocení důkazů dospěly
k závěru, že stěžovateli označené nové důkazy nemohou přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelé namítali, že postupem obecných soudů došlo
k zásahu do jejich práv, chráněných v článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Podle jejich mínění mělo být o povolení
nebo zamítnutí obnovy řízení rozhodnuto v ústním jednání veřejně
v přítomnosti stěžovatelů. Pokud soudy v řízení o povolení obnovy
zaujaly právní názor, že nově předložené důkazy nejsou natolik
průkazné, že by mohly zvrátit původní rozhodnutí, popřely dle
názoru stěžovatelů institut obnovy řízení. Stěžovatelé mají za to,
že otázka průkaznosti takových důkazů měla být předmětem
nalézacího řízení.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Českých
Budějovicích odkázal na odůvodnění svého usnesení z 31. 3. 1998,
kde je vysloven právní závěr odvolacího soudu, že není dán důvod
k obnově řízení dle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jehož se
stěžovatelé ve svém návrhu domáhali. Zdůraznil dále, že jednání
odvolacího soudu nebylo nařizováno v souladu s ustanovením §214
odst. 2 písm. c) o. s. ř., a proto navrhl, aby Ústavní soud
ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastníci J. P. a V. P. ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti odkázali rovněž na výše uvedené
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a oba sdělili, že
se vzdávají osobní účasti při jednání.
Ústavní soud po přezkoumání předložených listinných důkazů
a na základě posouzení právního stavu dospěl k závěru, že stížnost
stěžovatelů je důvodná.
Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví,
že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Na toto ústavní právo navazuje ustanovení
§115 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ze kterého
vyplývá, že věci náležející do civilní pravomoci soudů se zásadně
projednávají při ústním a veřejném jednání. Zásada ústnosti je
v řízení před soudem prvního stupně prolomena jen výjimečně, a to
na základě zákonem stanoveného omezení.
Ve smyslu zvláštního ustanovení §234 odst. 2 o. s. ř.,
o obnově řízení, soud návrh na obnovu řízení může zamítnout bez
nařízení jednání pouze za podmínky, že návrh není přípustný, nebo
proto, že jej podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, nebo proto,
že je zřejmě opožděný.
Z ustálené judikatury obecných soudů dále vyplývá, že bez
jednání by soud mohl rozhodnout o návrhu na obnovu řízení také
zamítá-li jej pro nedostatek formálních podmínek (srov. R 22/67).
Ve všech ostatních případech je soud prvního stupně povinen
k projednání návrhu nařídit jednání, k němuž předvolá účastníky
a všechny, jejichž přítomnosti je třeba.
V dané věci se nejednalo o žádnou z výjimek ze zásady
ústnosti, tzn. nešlo o případ, v němž může soud rozhodnout i bez
nařízení jednání.
V návaznosti na výše uvedené se Ústavní soud ztotožnil
s názorem stěžovatelů, že v daném případě došlo ze strany obecných
soudů k zásahu do práv a svobod stěžovatelů chráněných ve smyslu
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Otázka
průkaznosti nově předložených důkazů měla být v rámci institutu
obnovy řízení předmětem nalézacího řízení, a to u soudu prvního
stupně. Tomuto soudu také přísluší, aby v rámci zahájeného řízení
o obnově posoudil otázku, zda nově předložené důkazy mohou
přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Pokud se
týká zásady ústnosti ve vazbě na rozhodování soudu odvolacího
s odkazem na ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.,
k projednání odvolání ve věci obnovy řízení již nebylo třeba
nařizovat jednání. Z procesního hlediska, vzhledem k vytýkaným
nedostatkům, měla být věc vrácena k projednání soudu prvního
stupně.
Naznačená procesní pochybení obecných soudů se ocitla
v rozporu s požadavkem spravedlivé ochrany práv a oprávněných
zájmů účastníků soudního řízení (§1 o. s. ř.), a s požadavkem na
dodržování zásady ústnosti (§115 o. s. ř.). Povaha těchto
pochybení zasáhla v konečném důsledku svou intenzitou do ústavně
zaručených práv a svobod stěžovatelů (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod ve vazbě na čl. 5 Listiny základních práv
a svobod).
Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená
usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu
v Českých Budějovicích podle ustanovení §82 odst. 3 citovaného
zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 21. dubna 1999