ECLI:CZ:US:1999:1.US.359.99
sp. zn. I. ÚS 359/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele ing. V. K., Csc., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, okresního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 2, ze dne 1. 4. 1998, čj. PÚ-R-968/92/I-48/98 KO, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, čj. 38 Ca 259/98 - 29, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel přípisem ze dne 20. 7. 1999 podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadl výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, okresního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 2, který rozhodl, že stěžovatel se nestává vlastníkem nemovitostí v katastrálním území P., a to pozemků parc. č. 389/5 a č. 389/10. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdil.
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivé rozhodnutí, a to především nesprávným výkladem pojmu "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek", jak je uvedeno v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a navrhuje, aby Ústavní soud citovaná rozhodnutí zrušil, protože byl porušen čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud při rozboru podmínek předložené ústavní stížnosti pokládá za nutné zdůraznit, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, pokud porušení práv fyzických nebo právnických osob současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že jeho ustanovení chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, jehož povaha je sporná a je případně i předmětem soudního sporu.
Argumentaci, týkající se porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR stěžovatel blíže neupřesnil. Zřejmě se domnívá, že soudce nepostupoval podle zákona, což však nebylo prokázáno.
Ústavní soud především zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Pokud čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným, znamená to také, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a pokud jde o dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jedná se o jejich samostatnou působnost.
Jestliže obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Ani pokud jde o výklad pojmu "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek", týkající se §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neshledal Ústavní soud, že by obecný soud aplikoval toto ustanovení odlišným způsobem, než v ostatních restitučních sporech, s přihlédnutím ke konkrétnímu případu. Rozsah práva na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům.
Pokud tedy podle zjištění Ústavního soudu nedošlo v rámci restitučního řízení k porušení procesního či hmotného práva chráněného shora uvedenou Listinou základních práv a svobod, Ústavou ČR nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neodpovídá ústavní stížnost podmínkám §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, a návrh ústavní stížnosti stěžovatele je třeba považovat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu