Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.01.1999, sp. zn. I. ÚS 363/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 9/13 SbNU 61 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.363.98

sp. zn. I. ÚS 363/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 1999 v senátě ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. F. G., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 30 Co 5/98, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3.1998, čj. 30 Co 5/98 - 39, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 7. 1997, čj. 8 C 989/96-27, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 5. 8.1998, označeným jako ústavní stížnost. Napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3.1998, čj. 30 Co 5/98 - 39, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 7 1997, čj. 8 C 989/96 - 27, v zamítavém výroku o určení jeho vlastnického práva k pozemkovým parcelám č. 88 o výměře 24930 m2, č. 121 o výměře 4899 m2, č. 131 o výměře 6723 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Kolíně na LV č. 36 pro obec a katastrální území Vrbčany. Stěžovatel namítá, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho základní vlastnické právo chráněné Ústavou ČR. Má za to, že byl a je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak toto jeho vlastnické právo je mu upíráno. Na jeho postavení prý nemůže nic změnit ani zápis v operátech katastru nemovitostí, ke kterému došlo na základě pokynu tehdejšího ONV Praha - východ ze dne 26. 2.1976 Středisku geodezie v Českém Brodě, aby byl jako vlastník pozemků zapsán čs. stát - SS, n. p., Kolín, a to na základě trestního rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 3. 1974, sp. zn. T 89/74. Krajský soud v Praze dospěl při svém rozhodování k závěru, že vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát nepřešlo na základě operativního pokynu ONV Praha - východ a stěžovatel tohoto vlastnictví nepozbyl, ani když byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 3.1974, sp. zn. T 89/74, uznán vinným spácháním trestného činu opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona a byl mu mimo jiné uložen trest propadnutí majetku, a to vysloveně jen rodinné vily v Brandýse nad Labem čp. 908 v Tyršově ul. v okrese Praha - východ. Tento rozsudek, jakož i další rozhodnutí na něj navazující, byly pak zrušeny usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 9. 1990, sp. zn. Rt 507/90, podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. Krajský soud přes uvedená zjištění však nezměnil nic na stanovisku okresního soudu, že byla podána žaloba na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. a bylo na žalobci - stěžovateli, aby prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Okresní soud dospěl k tomu, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán, protože žalobce měl možnost uplatnit svůj nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. žalobou na plnění a z toho důvodu žalobu zamítl. Krajský soud jeho argumentaci převzal, ještě ji rozšířil, důvody rozvedl a rozsudek okresního soudu potvrdil. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření jednak Krajského soudu v Praze, jednak Pozemkového fondu ČR v Praze a správce konkurzní podstaty SS, s. p., Kolín. Oba posledně jmenovaní se svými přípisy ze dne 2. 10. 1998, resp. 8. 10. 1998, svého postavení vedlejšího účastníka vzdali. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a odkázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud po zvážení argumentace ústavní stížnosti a rozsudků obou obecných soudů, jakož i posouzení vyjádření účastníků, která si sám vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Nejprve musel konstatovat, že sice již okresní soud si byl vědom toho, že ve věci stěžovatele jde o určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř., ale k tomu jen uvedl, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když podle názoru soudu měl stěžovatel uplatnit svůj nárok žalobou na plnění podle zákona č. 229/1991 Sb. na základě převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu. Tento názor sdílel i krajský soud v odvolacím řízení. Ústavní soud poté co si vyjasnil všechny souvislé otázky, dospěl k závěru, že rozsudky obou soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 a v důsledku toho i čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vyplynulo to z několika pochybení, z jejichž souhrnu je zřejmé, že soudy neposkytly stěžovateli ochranu stanoveným způsobem a porušily tak i čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel podal svou žalobu u Okresního soudu v Kolíně jako žalobu určovací, s odůvodněním, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a toto vlastnické právo je mu upíráno. Vlastníkem se stal v roce 1961, kdy tyto nemovitosti v katastrálním území Vrbčany zdědil po své matce podle výsledku dědického řízení, ale v současné době není zapsán v operátech katastru nemovitostí jako vlastník. Pokud soudy neuznaly naléhavý právní zájem na určení vlastnictví stěžovatele bez podrobnějšího rozboru a odkázaly jej na postup podle zákona č. 229/1991 Sb., překročily návrh účastníka, který nepožaduje vydání své věci, ale jen úřední zjištění soudu, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to v tak závažné věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí, což se jeví jako dostatečný právní zájem. Soudy se nemohly přitom odvolat ani na §153 odst. 2 o. s. ř., jenž umožňuje, aby soudy návrhy účastníka překročily, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, protože zde nejde o obnovení vlastnického práva postupem podle zákona o půdě, jak se odvolací soud nesprávně domnívá. Oba soudy tak nezajistily spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod a posuzovaly jinou záležitost než odpovídalo žalobě stěžovatele. Pokud jde o převzetí nemovitostí státem, vyšel krajský soud ze správného závěru, že předmětné pozemky nemohly přejít na stát výrokem o propadnutí majetku v trestním řízení, protože zejména v rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 3. 1974, sp. zn. T 89/74, je výslovně konkretizován majetek, jehož se trest propadnutí týká. Uvádí se v něm: ".ukládá se trest propadnutí majetku, a to rodinné vily v Brandýse nad Labem". Z toho vyvodil, že pokud se pozemky později dostaly do dispozice státu, stalo se tak převzetím bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud sice zjistil, že přípisem Okresního národního výboru Praha - východ, finančního odboru, ze dne 24. 2.1976 byl dán Středisku geodézie v Českém Brodě pokyn, aby byl jako vlastník pozemků, které jsou předmětem ústavní stížnosti, zapsán československý stát - SS, n. p. Kolín, na základě trestních rozsudků výše zmíněných, avšak žádný závěr z toho nevyvodil. Krajský soud tedy opomenul zvážit skutečnost, že k převzetí nemovitostí došlo dokonce proti vůli přejímajícího subjektu, když jeden, a to kompetentní orgán státu, trestní soud, stanovil, který majetek propadl a druhý orgán státu, výkonný a správní, finanční úřad, vztáhl propadnutí i na majetek, který v trestním rozsudku uveden nebyl. Přitom písemná dispozice finančního úřadu má jen povahu sdělení a není ani výměrem, který by byl doručován též osobě postižené. Tento rozpor v přístupu k zabavení majetku mezi dvěma orgány státu, ať je hodnocen jako vysloveně protiprávní nebo jako zanedbání jejich vlastních povinností podceněním závažnosti věci s ohledem na to, že se dotýkaly jen "nepřátel lidu", nemůže jít k tíži stěžovatele a je nutno v tomto případě uznat, že jej nelze podřadit pod běžný režim restitucí. Navíc je třeba mít za to, že jde o akt nulitní, protože jeho vady dosahují takové míry, že již nelze o správním aktu ani hovořit. Takový akt pak ani nikoho nezavazuje a nikdo není povinen jej respektovat (srov. D. Hendrych, Správní právo - obecná část, Praha 1994). Rozhodnutí o tom, že stěžovatelova vlastnická práva zůstala zachována, i když nebudou aplikovány restituční zákony, se může podpůrně opírat i o ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, protože v případě stěžovatele byl zrušen trestní rozsudek i výrok o propadnutí majetku, takže došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil vlastnictví, protože jakékoliv výroky povahy konfiskační, ať původně legální či protiprávní, byly zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex tunc. Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno. Návrhu stěžovatele vyhověl, pokud jde o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, a z důvodu procesní ekonomie rozhodl i o zrušení dotčeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud však při rozhodování o ústavní stížnosti není další instancí v řešení věci samé a nerozhoduje v tomto případě o tom, zda a komu má být či nemá být majetek vrácen. Jeho úkolem je zjistit, zda pravomocným rozhodnutím soudu bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Bude nyní na obecných soudech, aby se uvedeným případem znovu zabývaly a rozhodly podle nálezu Ústavního soudu a v jeho smyslu. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. ledna 1999