ECLI:CZ:US:1999:1.US.376.98
sp. zn. I. ÚS 376/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti JUDr. K. B. a O. B., obou zastoupených advokátem JUDr. J. H., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1998, č.j. 26 Cdo 989/98-139, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, č.j. 8 Co 1270/95-90 (s výjimkou výroku, kterým bylo stěžovatelům přiznáno právo na vydání 37 položek uvedených v žalobním návrhu), takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1998, č.j. 26 Cdo 989/98-139, a zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, č.j. 8 Co 1270/95-90, vyjma výroku tohoto rozsudku v části, kterým jim bylo přiznáno právo na vydání 37 položek tam uvedených.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 11. 1995, č.j. 8 Co 1270/95-90, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 1. 1995, č.j. 4 C 618/93-54, ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí zapsaných na LV č. 97, kat. úz. P. (uzavřené mezi 1. odpůrcem Z.P. a jeho synem 2. odpůrcem Z. P.), dále ve výroku o zamítnutí náhrady za živý a mrtvý inventář ve výši 235.175,- Kč proti 3. odpůrci Zemědělskému družstvu S. a ve výroku o zastavení řízení o náhradě za živý a mrtvý inventář proti 4. odpůrci Lesům ČR, lesnímu závodu Třeboň. V části týkající se žaloby na vydání nemovitostí odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně tak, že 1. odpůrce Z. P., je povinen vydat každému ze stěžovatelů (navrhovatelů) jednu čtvrtinu nemovitostí blíže označených parcelními čísly a výměrami, zapsanými v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci na LV č. 97 a že se návrh na vydání uvedených pozemků proti 2. odpůrci Z. P., zamítá.
Odvolací soud tak rozhodl, pokud jde o určení neplatnosti darovací smlouvy, neboť neshledal neplatnost úkonu, kterým bylo převedeno vlastnictví předmětných nemovitostí prvým odpůrcem na druhého odpůrce. "Jednalo se o dar, kdy dárce byl vlastník na základě rozhodnutí příslušných správních orgánů" (a to rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 9. 1991, č.j. Poz/3/91-16/V, ze dne 18. 12. 1991, č.j. Poz./3/91-96/V, a ze dne 18. 12. 1991, č.j. 1136/91-97/VI), byť byla částečně vydána v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., v platném znění, neboť prvému odpůrci byl vydán celý soubor nemovitostí přesto, že byl oprávněnou osobou pouze k jedné jejich ideální polovině, a to k té ideální polovině, která původně patřila jeho matce A. P. Nicméně 1. odpůrce se stal "takovým rozhodnutím okresního pozemkového úřadu" vlastníkem nemovitostí, neboť zákon o půdě neobsahuje žádné blokační ustanovení, které by bránilo převést na základě tohoto zákona nabytý majetek a nelze shledat ani jiné obecné důvody neplatnosti ve smyslu ust. §37 a násl. občanského zákoníku tohoto dvoustranného právního úkonu. Za správné považuje odvolací soud i zamítnutí návrhu stěžovatelů na náhradu za živý a mrtvý inventář vůči 3. odpůrci, neboť podle ust. §20 odst. 1 zákona o půdě, má původní vlastník živého nebo mrtvého inventáře (nebo další oprávněná osoba uvedená v ust. §4 odst. 2 zákona o půdě) právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v rozhodném období, k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. Podmínkou k náhradě živého a mrtvého inventáře je mimo jiné i skutečnost, že původní vlastník, případně další oprávněná osoba, má právo na náhradu živého a mrtvého inventáře k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. Stěžovatelé však zemědělskou ani lesní výrobu neprovozují, takže nesplňují podmínku stanovenou zákonem k vydání náhrady. Odvolací soud potvrdil jako správný i postup okresního soudu v další části, pokud řízení o náhradu za živý a mrtvý inventář vůči 4. odpůrci zastavil, neboť žalobní návrh byl nepřesný a přes výzvu soudu nebyl nárok podle poučení soudu specifikován.
Odvolací soud však zaujal odlišný právní názor při výkladu ust. §13 odst. 2 zákona o půdě. Dospěl k názoru, že pravomoc soudu dle citovaného ustanovení je založena i v případech, kdy nárok uplatňuje osoba, jejíž nárok uplatněný ve lhůtě uvedené v odstavci 1 citovaného ustanovení nebyl uspokojen, a to vůči osobě, jíž byla nemovitost vydána dle §9 zákona o půdě, přestože nebyla oprávněnou osobou ve smyslu ust. §4 cit. zákona. Podle názoru odvolacího soudu ustanovení §9 zákona o půdě nedopadá pouze na případy, kde nemovitost byla vydána v souladu se zákonem, ale i na případy, kdy byla vydána osobě, která k vydání nebyla oprávněna. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu 1. stupně změnil a uložil 1. odpůrci povinnost k vydání jedné poloviny předmětných nemovitostí, neboť bylo prokázáno, že prvý odpůrce byl "oprávněnou osobou k vydání pouze jedné poloviny nemovitostí a to jako oprávněná osoba po zemřelé původní vlastnici ... A. P.". Stěžovatelé (navrhovatelé) jsou naopak oprávněnými osobami podle čl. 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě po zemřelém K.T., jehož vlastnictví přešlo na stát za okolností uvedených v ust. §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Stěžovatelé v zákonné lhůtě uplatnili nárok na vydání, který však nebyl uspokojen. Žaloba u soudu byla rovněž podána v zákonné lhůtě. Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly vydány prvému odpůrci a v jeho vlastnictví se dosud nacházejí, bylo žalobě vyhověno vůči němu. Proti druhému odpůrci musela být žaloba zamítnuta, neboť jemu nemovitosti vydány nebyly, není jejich vlastníkem, proto jej povinnost k jejich vydání nemůže stíhat.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1998, č.j. 26 Cdo 989/98-139, bylo dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, č.j. 8 Co 1270/95-90, odmítnuto. Stěžovatelé dovozovali přípustnost svého dovolání z ust. §238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kterým byla upravena přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku krajského soudu v době před 1. 1. 1996 [nyní §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Jejich dovolání přitom směřovalo především proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí z 1. odpůrce na 2. odpůrce. Použití ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto nepřichází v úvahu. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR Krajský soud v Českých Budějovicích změnil napadené zamítavé rozhodnutí jen částečně, když zčásti vyhověl odvolání stěžovatelů (navrhovatelů) a zavázal 1. odpůrce vydat každému stěžovateli jednu čtvrtinu nemovitostí označených ve výrokové části. Zde však prý šlo o změnu prvostupňového rozsudku ve prospěch žalobců a jejich dovolání proti tomuto měnícímu výroku není tedy subjektivně přípustné. (Výrok by dovoláním mohl napadnout jen 1. odpůrce, v jehož neprospěch bylo prvostupňové rozhodnutí ve věci samé změněno.)
Stěžovatelé dále uplatnili jako důvod dovolání [ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], že soudkyně, která věc projednávala před soudem prvého stupně, byla podjatá. Otázkou důvodnosti této námitky se zabýval dovolací soud sám, když podklady pro její posouzení byly ve spise obsaženy. Postup soudkyně v průběhu přípravy jednání byl podle jeho názoru v souladu s ust. §114 odst. 2 o.s.ř. a okolnost, že první jednání ve věci (konané v září 1994) bylo odročeno do doby rozhodnutí Ministerstva zemědělství o podnětu k přezkoumání správního rozhodnutí mimo odvolací řízení, nepovažoval dovolací soud za projev podjatosti soudkyně, ani za neodůvodněný průtah. Okolností prokazující podjatost soudkyně nemůže být bez dalšího ani skutečnost, že se s jejím právním názorem, který "doznal výrazu v zamítavém rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobách", odvolací soud posléze zčásti neztotožnil a jeho rozhodnutí proto částečně změnil. Dovolací soud tedy neshledal tvrzení stěžovatelů o podjatosti soudkyně, která rozhodovala u soudu prvého stupně, správným.
Za vadu podřaditelnou pod ust. §237 odst. 1 o.s.ř. nelze podle přesvědčení dovolacího soudu považovat ani tvrzenou skutečnost, že soudy obou stupňů nerozhodly o celém předmětu řízení; zde by mohlo jít jen o tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., k níž by dovolací soud přihlédl jen v případě přezkumu odvolacího rozhodnutí na základě přípustného dovolání a za předpokladu, že by šlo o takovou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání stěžovatelů však nebylo přípustné podle žádného z procesních ustanovení, která ve smyslu ust. §236 odst. 1 a násl. o.s.ř. přicházejí v úvahu. Proto dovolací soud - jak již bylo uvedeno - dovolání podle ust. §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích Nejvyšší soud ČR neprávem nepovažoval za rozsudek, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle názoru stěžovatelů však předmětný rozsudek krajského soudu, "kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci" ze dne 11. 1. 1995, č.j. 4 C 618/93-54, nelze považovat za rozsudek, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno ve smyslu ust. §239 o.s.ř. Občanský soudní řád jinou kategorii rozsudků soudu druhého stupně nezná. Buď jde o rozsudek ve smyslu ust. §238 o.s.ř., kde byl rozsudek soudu prvého stupně změněn, nebo jde o rozsudek ve smyslu ust. §239 o.s.ř., kdy byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Nejvyšší soud ČR však považoval napadený rozsudek krajského soudu jak za rozsudek, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně, tak za rozsudek, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno. Obojí však podle názoru stěžovatelů není možné. Dále stěžovatelé namítají, že o části žaloby nebylo ani rozsudkem soudu prvého stupně, ani rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto. Tuto vadu, která znamená porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), považuje Nejvyšší soud ČR za tzv. jinou vadu, kterou by se zabýval jen tehdy, pokud by šlo v jím uvedeném slova smyslu o přípustné dovolání a za předpokladu, že by šlo o takovou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud ČR tak vlastně předjímá zamítavé rozhodnutí i té části žaloby, o které dosud nebylo rozhodnuto. Jinak by musel připustit, že jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelé dále uvádějí, že se domáhali žalobou vydání jedné poloviny celého souboru nemovitostí čítajících ve výpisu z pozemkové knihy celkem 59 položek. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 1. 1995, č.j. 4 C 618/93-54, a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, č.j. 8 Co 1270/95-90, bylo rozhodnuto pouze o 37 položkách a 22 položek se netýká žádný výrok ani jednoho z citovaných rozsudků. K takovému zúžení předmětu řízení nebyl žádný podklad, neboť v průběhu řízení nedošlo k žádnému částečnému zpětvzetí žaloby. Tato otázka není - podle prohlášení stěžovatelů - předmětem ústavní stížnosti - leč ti nicméně uvádějí, že není žádný důvod, aby uvedených 22 položek seznamu mělo jiný právní režim než zbylých 37 položek, o nichž bylo rozhodnuto a nárok na vydání jedné poloviny byl v těchto případech stěžovatelům přiznán. Povinnost vydat nemovitost podle ust. §13 odst. 2 zákona o půdě nezaniká v případě, že osoba, jíž byly nemovitosti vydány na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, je poté převedla do vlastnictví třetí osoby. Proto není důvod pro odlišný právní režim ani v případech 5 položek z citovaných 22 položek, tj. nemovitostí, které byly předmětem darování mezi odpůrci. I když soudy shledaly smlouvu o převodu vlastnictví mezi 1. a 2. odpůrcem za platnou, povinnost vydat nemovitosti podle §13 odst. 2 zákona o půdě však "není vázána na osobu". Jestliže tato osoba převedla své vlastnické právo na druhého, tím přešly na další osobu - právního zástupce - i práva a závazky, které se vázaly k vlastnictví předmětných nemovitostí, tedy i závazek nemovitost, resp. její část, vydat podle §13 odst. 2 zákona o půdě.
Stěžovatelé navrhli - po upřesnění ústavní stížnosti - zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjma výroku, kterým bylo stěžovatelům přiznáno právo na vydání 37 položek uvedených v žalobním návrhu (č.l. 30).
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který uvedl, že je prvotně směřována vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1998, jež považuje za věcně správné. Pokud se ústavní stížnost dotýká i rozsudku krajského soudu, pak zcela odkazuje na odůvodnění tohoto rozsudku. K otázce, že obecné soudy nevyčerpaly celý předmět řízení, krajský soud poznamenal, že nic nebrání tomu, aby obecné soudy nevyčerpaný předmět řízení projednaly a na dosavadní rozhodnutí by bylo možno pohlížet jako na rozhodnutí svou povahou částečné. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že jím nebyla porušena ústavní práva stěžovatelů plynoucí z článku 36 Listiny, resp. z článku 90 Ústavy ČR. K argumentaci stěžovatelů, kteří nesouhlasí s výkladem obsaženým v napadeném usnesení a týkajícím se rozdílu mezi potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu a rozsudkem, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil, Nejvyšší soud ČR uvedl, že právní názor odvolacího soudu je plně konformní s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1998). Nejvyšší soud ČR se domnívá, že právě takový výklad, který zkoumá povahu rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho skutečného obsahu a nikoli pouze podle formálního označení, je v souladu s právem na soudní ochranu zakotveným v Ústavě ČR a i v Listině. "Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadají závěr dovolacího soudu, který okolnost, že soudy prvého a druhého stupně nerozhodly o celém předmětu řízení, označil za tzv. jinou vadu řízení [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], k níž by přihlédl jen v případě dovolacího přezkumu na základě přípustného dovolání a za předpokladu, že by šlo o takovou vadu, která by mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci", dovolací soud zdůraznil, že i tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který takto interpretuje platný zákon (občanský soudní řád). Nejvyšší soud ČR navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Zemědělské družstvo S. N. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis zn. 4 C 618/93 vedený u Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé v řízení u okresního soudu upřesnili žalobní petit takto:
1. určuje se, že smlouvy o převodu nemovitostí v k.ú. P. obci S. N. zapsané na LV č. 97 u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci jako zemědělská usedlost čp. 23 na parc. č. 37 a parc. č. 31, parc. č. 32/1, parc. č. 32/2, parc. č. 33/1, uzavřené mezi Z. P. a jeho synem Z. P., jsou neplatné;
2. žalovaní jsou povinni vydat stěžovatelům jednu polovinu nemovitostí parc. č. 197/3, parc. č. 198, parc. č. 67, parc. č. 197, parc. č. 198, parc. č. 199/1, parc. č. 199/2, parc. č. 204, parc. č. 206, parc. č. 207, parc. č. 208, parc. č. 209/1, parc. č. 209/2, parc. č. 210, parc. č. 211, parc. č. 213, parc. č. 214, parc. č. 222, parc. č. 223, parc. č. 224, parc. č. 225, parc. č. 226, parc. č. 227, parc. č. 228, parc. č. 229, parc. č. 420/2, parc. č. 421/2, parc. č. 432, parc. č. 434, parc. č. 435/2, parc. č. 504, parc. č. 505, parc. č. 506, parc. č. 548, parc. č. 849, parc. č. 850, parc. č. 851, parc. č. 886, parc. č. 887, parc. č. 888, zapsaných na LV č. 97 u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci;
3. ZD S. N. je povinno poskytnout stěžovatelům náhradu ve výši 235.175,- Kč za živý i mrtvý inventář;
4. Lesy ČR, lesní závod Třeboň, má poskytnout náhradu za živý a mrtvý inventář, jejíž výše bude upřesněna až po fyzickém vydání nemovitostí (viz č.l. 32 p.v. spisu 4 C 618/93).
Rozsudkem Okresní soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 1. 1995, č.j. 4 C 618/93-54, byly návrhu sub 1) - 3) shora zamítnuty a řízení proti odpůrci sub 4) shora bylo zastaveno.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, č.j. 8 Co 1270/95-90, byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku ohledně bodu 1), 3) a 4) potvrzen, ve výroku v bodu 2) změněn tak, že odpůrce Z. P., je povinen vydat každému z navrhovatelů 1/4 nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci na LV č. 97 jako parcely č. 197/3, 198, 67, 197, 198, 199/1, 199/2, 204, 206, 207, 208, 209/1, 209/2, 210, 211, 213, 214, 222, 223, 224, 225, 226, 227, 228, 229, 420/2, 421/2, 432, 434, 435/2, 504, 505, 506, 548, 849, 850, 851, 886, 887 a 888 a návrh na vydání těchto pozemků vůči 2. odpůrci byl zamítnut. Ze srovnání položek, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali pod bodem 2. návrhu podaného u soudu prvého stupně, je patrno, že odvolací soud nerozhodl pouze ohledně položek parc. č. 67, 197 a 198. U 40 pozemků označených parcelními čísly a výměrami návrhu vyhověl.
Stěžovatelé podali proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením, ze dne 27. 5. 1998, č.j. 26 Cdo 989/98-139, odmítl. Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění tohoto usnesení podrobně vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání, s námitkou stěžovatelů, že ve věci před soudem prvého stupně rozhodovala soudkyně vyloučená z projednávání a rozhodování pro podjatost, i s námitkou, že soudy obou stupňů nerozhodly o celém předmětu řízení.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
1. Rozsudek Okresní soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 1. 1995, č.j. 4 C 618/93-54, byl změněn rozsudkem odvolacího soudu jen částečně a částečně byl potvrzen; nelze tedy akceptovat názor stěžovatelů, že rozsudek lze toliko buď změnit nebo potvrdit. V souzené věci Ústavní soud usuzuje, že
a) pokud byl předmětný rozsudek změněn, pak to bylo ve prospěch stěžovatelů. V tomto směru je třeba přisvědčit argumentaci Nejvyššího soudu ČR, který v napadeném usnesení o dovolání konstatoval, že pokud šlo o změnu prvostupňového rozsudku ve prospěch žalobců - stěžovatelů, jejich dovolání proti tomuto měnícímu výroku není subjektivně přípustné (výrok by mohl napadnout dovoláním jen 1. žalovaný, v jehož neprospěch bylo prvostupňové rozhodnutí ve věci samé změněno),
b) v části, ve které byl prvostupňový rozsudek potvrzen, je dovolání nepřípustné [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.].
2. K námitce, že soudy obou stupňů nerozhodly o celém předmětu řízení, právem Nejvyšší soud ČR uvedl, že by zde mohlo jít jen o tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., k níž by dovolací soud přihlédl jen v případě přezkumu odvolacího rozhodnutí na základě přípustného dovolání a za předpokladu, že by šlo o takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud dále ohledně této námitky konstatuje, že stěžovatelé se mýlí, jestliže v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo rozhodnuto pouze o 37 položkách požadovaných pozemků, když z rozsudku krajského soudu je patrno, že krajský soud rozhodoval ohledně 40 pozemků označených parcelními čísly a výměrami a návrhu na vydání těchto pozemků vyhověl. Nebylo rozhodnuto pouze ohledně položek parc. č. 67, 197 a 198. Pokud však nebylo rozhodnuto o některé části předmětu řízení mohli účastníci řízení do 15 dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění (§166 odst. 1 o.s.ř.), což neučinili.
Ústavní soud považuje argumentaci dovolacího soudu za přesvědčivou a odpovídající konstantní judikatuře. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů jsou zpravidla záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem jejich práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jejich případem se soudy zabývaly a ve věci rozhodly. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor a na jeho podkladě rozhodne. Pokud se stěžovatelé dovolávají ochrany podle čl. 38 Listiny, nebylo zjištěno jeho porušení, neboť k jejich odnětí zákonnému soudci nedošlo a ani nebylo zjištěno porušení práva na veřejné projednání jejich věci, bez zbytečných průtahů, v jejich přítomnosti a nebyli zbaveni možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1998, č.j. 26 Cdo 989/98-139, dospěl Ústavní soud z výše uvedených důvodů k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, č.j. 8 Co 1270/95-90, Ústavní soud konstatuje, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 1. 1996. Ústavní stížnost byla podána dne 27. 8. 1998, tedy po lhůtě stanovené v ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto Ústavní soud tento návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu