ECLI:CZ:US:1999:1.US.38.99
sp. zn. I. ÚS 38/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. V. H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, čj. 23 Cdo 1886/98 - 93, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka návrhem ze dne 22. 1. 1999 na zahájení řízení před Ústavním soudem napadla shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto její dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997, čj. 35 Co 248/97 - 71, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. 15 C 144/92, ohledně vydání nemovitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Domnívá se, že Nejvyšší soud ČR nepřípustně zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, a to do základního práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR, když dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
Ústavní soud je nucen k předložené ústavní stížnosti konstatovat, tak jak to již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Zkoumá však, zda před soudy, v daném případě před Nejvyšším soudem ČR, nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak stěžovatelkou namítané právo na spravedlivý proces, obsažené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR.
Jestliže se namítá porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Důsledkem soudcovské nezávislosti je mimo jiné i to, že soudce je při rozhodování vázán toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), v daném případě ustanoveními občanského soudního řádu.
Ústavní soud zjistil, že nelze nesouhlasit se závěrem vysloveným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR, že totiž za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy není naplněn dovolatelkou - stěžovatelkou tvrzený důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., přičemž z obsahu spisu sp. zn. 15 C 144/92 Obvodního soudu pro Prahu 8 nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z dalších předpokladů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., nebylo možno rozhodnout jinak, než dovolání odmítnout jako nepřípustné.
V souvislosti s touto věcí Ústavní soud poukazuje na své rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 30/98, ve kterém odmítl ústavní stížnost této stěžovatelky do rozhodnutí odvolacího soudu, když mimo jiné nebylo zjištěno, že by stěžovatelce, jako účastnici řízení, byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.).
Z těchto důvodů proto Ústavní soud musel návrh ústavní stížnosti do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu