Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.03.1999, sp. zn. I. ÚS 383/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 47/13 SbNU 355 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.383.98

sp. zn. I. ÚS 383/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t.č. Vazební věznice, 140 67 Praha-Pankrác, zastoupeného advokátem JUDr. V. Ř. se sídlem 5. května 31, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 1998, sp. zn. Nt 874/98, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 1998, sp. zn. Nt 874/98, se zrušuje. Odůvodnění: Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 1998, sp. zn. Nt 2222/97, byl stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby s tím, že vazba se započítává ode dne 18. 4. 1998. V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud uvedl, že dne 3. 10. 1997 Obvodní soud pro Prahu 1 vydal příkaz k zatčení stěžovatele, kterého dne 18. 4. 1998 zadržela Policie ČR. Protože prý stěžovatel orgánům činným v trestním řízení "nebyl k dispozici" a je stíhán za závažnou trestnou činnost, hrozilo nebezpečí že při ponechání na svobodě by se mohl vyhýbat trestnímu řízení, popř. trestu, který mu hrozí. Proto obvodní soud shledal naplnění vazebních důvodů podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a zároveň nepřijal záruku za další chování stěžovatele, podanou B. Š. a J. Š.. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že obvinění bylo stěžovateli sděleno dne 15. 7. 1997. Dne 8. 8. 1997 Obvodní oddělení Policie Unhošť oznámilo, že obviněného (stěžovatele) v místě bydliště nelze zastihnout a dne 15. 8. 1997 proto po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Ze zprávy Obvodního oddělení Policie ČR ze dne 9. 9. 1997 vyplynulo, že se stěžovatel v místě bydliště nezdržuje, rozprodal celé zařízení domu v obci Malé Přítočno, prodal motorová vozidla a opustil území republiky s tím, že se nehodlá vrátit. Jeho manželka prý uvedla, že neví, kde se zdržuje. Totéž vyplývalo ze zprávy Správy hl. m. Prahy, Policie ČR, ze dne 12. 9. 1997. Proto byl na stěžovatele vydán příkaz k zatčení. Dne 18. 4. 1998 byl stěžovatel zatčen v okrese Břeclav a byl v zákonné lhůtě vyslechnut soudcem Okresního soudu v Břeclavi, který o výslechu informoval soudce věcně příslušného soudu, tj. Obvodního soudu pro Prahu 1. Soudkyně tohoto soudu rozhodla o vzetí stěžovatele do vazby, toto rozhodnutí mu bylo prostřednictvím soudce provádějícího výslech oznámeno a stěžovatel proti němu podal stížnost. Je pravda, že toto usnesení bylo vyhotoveno až dne 4. 6. 1998, a to pověřeným soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1. Neodpovídá prý však skutečnosti, že se Obvodní soud pro Prahu 1 o tom, že je stěžovatel ve vazbě, dozvěděl až dne 4. 6. 1998, jak je uvedeno v úředním záznamu ze dne 2. 7. 1998. Městský soud v Praze dodal, že orgány činné v trestním řízení nebyly informovány, že stěžovatel hodlá opustit území České republiky (údajně pobýval v Jižní Americe) a stěžovatel jim po svém návratu místo pobytu nesdělil. V opačném případě by nebyl důvod k podání návrhu na vydání příkazu k zatčení a k vyhlášení celostátního pátrání. Proti stěžovateli byla dne 23. 4. 1998 podána obžaloba, dne 17. 6. 1998 však byla vzata zpět, "neboť pominuly důvody pro konání řízení proti uprchlému". Proto Městský soud v Praze dospěl k závěru, že vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu dán byl. V záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadeným usnesením městský soud porušil jeho základní práva a svobody, zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud pro Prahu 1 vydal citované rozhodnutí dne 19. 4. 1998, leč doručeno bylo stěžovateli až dne 10. 6. 1998. Není v něm nijak konkrétně odůvodněna existence vazebního důvodu ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a je tedy nepřezkoumatelné, neboť se omezuje na konstatování, že stěžovatel "nebyl k dispozici orgánům činným v trestním řízení". Stěžovatel se v cizině, kde pracoval, zdržoval legálně, vyšetřovatele prý o svém odjezdu informoval a ani mu nebyl odebrán cestovní pas. Ke sdělení obvinění nebyl stěžovatel vyslechnut, neboť vyšetřovatel údajně nesouhlasil s účastí jeho právní zástupkyně. Od té doby neobdržel žádné předvolání k vyšetřovacímu úkonu (ani jiné předvolání orgány činnými v trestním řízení), a to ani po svém návratu z ciziny. Stěžovatele vzala do vazby - po telefonickém rozhovoru se soudcem Okresního soudu v Břeclavi - soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Podlipná, avšak z usnesení o vzetí do vazby ze dne 18. 4. 1998, které stěžovatel obdržel až téměř dva měsíce po jeho vydání (10. 6. 1998), vyplývá, že o vzetí do vazby rozhodl JUDr. P. Sedláček. Toto usnesení je tedy "v rozporu s uvalením vazby", o němž rozhodla JUDr. Podlipná, což z tohoto rozhodnutí není vůbec patrno. O tom, že stěžovatel byl vzat do vazby, prý nebyl informován ani Městský soud v Praze, ani příslušný státní zástupce, neboť obžaloba byla podána dne 23. 4. 1998, tedy již v době, kdy byl stěžovatel ve vazbě, a byla vzata zpět až dne 17. 6. 1998 - po upozornění jeho obhájcem - protože pominuly důvody pro konání řízení proti uprchlému. Stěžovatel proto dovozuje, že uvedeným postupem byl porušen nejen čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, nýbrž i ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu, podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením. V souzené věci totiž Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby dne 19. 4. 1998, leč toto usnesení mu bylo doručeno až dne 10. 6. 1998. Tím došlo rovněž ke zkrácení práva na obhajobu "včetně podání příslušných stížností proti usnesení o vzetí do vazby" a bylo mu i znemožněno podat žádost o propuštění z vazby. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena jeho citovaná ústavně zaručená základní práva a svobody, a proto navrhl, aby bylo zrušeno. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 1, a vedlejší účastník řízení - Městské státní zastupitelství v Praze. Městský soud v Praze ve svém vyjádření souhlasí s tím, že předmětné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 "jistou vadou trpí", neboť jeho odůvodnění je pouze formální, toto pochybení prý však nemá vliv na správnost výroku. Důvody pro vzetí do vazby vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení Městský soud v Praze: stěžovatel opustil území republiky, místo svého pobytu nesdělil orgánům činným v trestním řízení (přestože věděl, že proti němu je vedeno trestní stíhání), bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání, rozprodal zařízení domu a ani manželka nevěděla, kde se zdržuje. Soudce Okresního soudu v Břeclavi provedl výslech stěžovatele v zákonné lhůtě 24 hodin, spojil se soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Podlipnou, která rozhodla o vzetí do vazby a toto rozhodnutí bylo stěžovateli sděleno. Vyhotovením tohoto usnesení byl pověřen jiný soudce stejného soudu. Proto podle názoru Městského soudu v Praze citovaná základní práva a svobody stěžovatele porušena nebyla. Městský soud v Praze na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah předmětného soudního spisu a sdělil, že případného ústního jednání před Ústavním soudem se nezúčastní. Městské státní zastupitelství v Praze k ústavní stížnosti uvedlo, že dne 23. 4. 1998 byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba na několik osob včetně stěžovatele, v jeho případě pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 s tím, že bylo navrženo konat jej proti uprchlému. Teprve dne 10. 6. 1998 bylo městskému státnímu zastupitelství doručeno předmětné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí stěžovatele do vazby a proto dne 17. 6. 1998 státní zástupce vzal obžalobu zpět. V současné době je věc ve stádiu přípravného řízení. Městské státní zastupitelství na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (odst. 5). Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že - jak vyplývá z předmětného soudního spisu - napadené usnesení městského soudu a zejména řízení mu předcházející trpí některými zásadními vadami. V první řadě došlo k porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Toto základní právo již Ústavní soud interpretoval v minulosti, když uvedl, že princip práva na zákonného soudce "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně lze ospravedlňovat - poukazem na "jinak věcnou správnost" - takové rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s tímto principem, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak je pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé povolávat při nalézání práva k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (nález sp. zn. III. ÚS 232/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C. H. Beck, 1997, str. 101). V souzené věci však došlo k situaci, kdy o vzetí stěžovatele do vazby rozhodla dne 19. 4. 1998 soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Podlipná (č.l. 5), avšak na usnesení tohoto soudu, datovaném téhož dne, je podepsán soudce JUDr. Sedláček. Na tento nedostatek upozornil Obvodní soud pro Prahu 1 přípisem ze dne 24. 6. 1998 již Městský soud v Praze (č.l. 18) s tím, že "spis neobsahuje záznam, že by JUDr. Sedláček ve smyslu §129 odst. 3 tr. řádu per analogiam vyhotovil usnesení na příkaz předsedy soudu tzn. usnesení vyhotovil jiný soudce, než soudce, který usnesení vyhlásil." Nelze vyloučit, že teprve jako reakce na tento přípis byl ve spisu proveden na témže čísle listu (p.v.) úřední záznam, podepsaný JUDr. Královou (místopředsedkyní obvodního soudu pro věci trestní), že dne 4. 6. 1998 byl JUDr. Sedláček ústně pověřen k vyhotovení rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Z uvedeného však vyplývá, že JUDr. Sedláček byl (podle záznamu JUDr. Králové) k vyhotovení tohoto usnesení, datovaného ke dni 19. 4. 1998, pověřen až dne 4. 6. 1998, tedy po značné době po jeho vynesení, což akceptovat nelze. Mimo to z úředního záznamu ze dne 2. 7. 1998 (č.l. 19), parafovaného JUDr. Sedláčkem, vyplývá, že "o tom, že je obviněný ve vazbě se dozvěděl soud 4. 6. 1998 v odpoledních hodinách od Městského soudu v Praze (JUDr. Šafarikové)." Proto prý JUDr. Sedláček dne 5. 6. 1998 požádal JUDr. Královou o rozhodnutí dle §192 trestního řádu a toto rozhodnutí téhož dne vyhotovil. K tomu Ústavní soud konstatuje, že i tento úřední záznam nasvědčuje značným nedostatkům v předmětném řízení, neboť JUDr. Sedláček tvrdí, že byl ústně pověřen dne 5. 6. 1998, leč JUDr. Králová uvedla, že k ústnímu pověření došlo již dne 4. 6. 1998. Především však v úředním záznamu JUDr. Sedláček uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 1 se až dne 4. 6. 1998 dozvěděl o tom, že stěžovatel byl vzat do vazby, přestože se nacházel ve vazbě již ode dne 19. 4. 1998, a to na základě rozhodnutí právě tohoto soudu. Nicméně i za této situace JUDr. Sedláček písemně vyhotovil usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, datované ke dni 19. 4. 1998. Pro úplnost lze dodat, že citované usnesení je z hlediska svého obsahu nepřezkoumatelné, neboť bez bližšího odůvodnění pouze konstatuje, že "vzhledem k tomu, že obviněný nebyl k dispozici orgánům činným v trestním řízení a je stíhán za závažnou trestnou činnost, hrozí nebezpečí, že při ponechání na svobodě by se mohl vyhýbat trestnímu řízení, eventuelně trestu, který mu hrozí". Za druhé je třeba poukázat na ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu, podle něhož "orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením". Jak však rezultuje z uvedeného průběhu vazebního řízení, v souzené věci došlo v řízení ke značným a neodůvodněným průtahům. To ostatně konstatoval i Městský soud v Praze (č.l. 18 trestního spisu). Specifické požadavky řízení o vazbě tedy nebyly respektovány, takže věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní soud konečně konstatuje, že Městský soud v Praze v napadeném usnesení dospěl k závěru, že ve výroku předmětného usnesení Obvodního soudu po Prahu 1 (které bylo vyhlášeno 19. 4. 1998) a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo, k pochybení nedošlo. K tomu Ústavní soud uvádí, že v řízení o podané ústavní stížnosti nepřehodnocoval existenci či neexistenci příslušného vazebního důvodu, neboť tato otázka zpravidla spadá do působnosti obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu, jehož posláním je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nicméně, Ústavní soud právě proto, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, shledal, že v řízení o vzetí stěžovatele do vazby došlo k několika protiústavním pochybením, jež ve svém důsledku vedou ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze. V tomto směru nelze akceptovat, že vazba byla fakticky uvalena již 18. 4. 1998, jestliže usnesení o vzetí do vazby (s datem 19. 4. 1998) bylo vyhotoveno až 4. 6. 1998. Přestože se totiž uvedených pochybení nedopustil Městský soud v Praze, nýbrž Obvodní soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze je neodstranil a nelze připustit stav, aby tato pochybení byla - ve svých důsledcích - přičítána k tíži vazebně stíhaného stěžovatele. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že v souzené věci byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Za těchto okolností se Ústavní soud již nezabýval některými dalšími tvrzeními, obsaženými v ústavní stížnosti, neboť ke zrušení zásahu orgánu veřejné moci postačuje porušení byť jediného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 1998, sp. zn. Nt 874/98, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. března 1999