ECLI:CZ:US:1999:1.US.389.99
sp. zn. I. ÚS 389/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele V. K. - CSB, zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 1999, čj. 30 Ca 148/98 - 29, 149/98 - 21, 150/98 - 18, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 1999 napadá stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, týkající se žaloby stěžovatele proti třem rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 1. 6. 1998 a 2. 6. 1998 ve věci platebních výměrů důchodové daně za rok 1990 a 1991, resp. penalizace s tím spojené. Z rozhodnutí finančního orgánu vyplynulo, že podle odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, je podnikatel povinen vést při své podnikatelské činnosti účetnictví způsobem vymezeným ve vydaných "Zásadách vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů" a toto účetnictví je podkladem pro správné stanovení daňového základu. Podmínky a náležitosti vedení účetnictví pro r. 1990 a r. 1991 bylo oprávněno stanovit Federální ministerstvo financí podle
§14 zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací, ve znění zákona č. 128/1989 Sb. a podle jeho §35 odst. 3 bylo zmocněno vydat prováděcí předpis, tj. zmíněné Zásady čj. V/2-4900/90, uveřejněné pod č. 14 Finančního zpravodaje FNF č. 5/1990.
Správní orgán - finanční ředitelství - zjistil, že stěžovatel podle daných předpisů nepostupoval, a proto bylo provedeno vyčíslení správného základu daně podle platných právních předpisů. Krajský soud ve svém rozhodnutí vyslovil s jeho postupem souhlas a žalobu stěžovatele zamítl.
Ústavní soud se ve svém rozhodnutí zaměřil pouze na ústavněprávní stránku věci. Argumenty, které předložil stěžovatel v ústavní stížnosti, jsou v podstatě jen polemikou s rozhodnutím soudu i správního orgánu o tom, zda a jak měly být použity výše zmíněné "Zásady" a Ústavní soud ve stanovisku krajského soudu neshledal nesprávný postup.
Ústavní soud nepřezkoumává blíže skutkovou a právní stránku případu, pokud není zároveň rozhodnutími kompetentních orgánů porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel namítl, že rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo závažným způsobem do jeho ústavně zaručených práv, zejména v čl. 4 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, a bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud však zjistil, že toto tvrzení není řádně podloženo, ale opírá se jen o názory na interpretaci daňových předpisů aplikovaných na léta 1990 a 1991, aniž konkrétní zásahy blíže specifikuje. Soud při soudním řízení a posouzení věci postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Ani neúspěch stěžovatele, jehož žalobu soud zamítl, nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ostatní namítaná porušení ústavně-právních ustanovení nemají ve stížnosti místa, neboť, jak již bylo uvedeno, soud postupoval podle platných zákonů a ústavně-právní normy neporušil.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že je nutno považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu