ECLI:CZ:US:1999:1.US.394.98
sp. zn. I. ÚS 394/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. E., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 10. 9. 1998. Dalšími podáními ze dne 20. 10. 1998, 13. 11. 1998, 11. 1., 1. 2. a 8. 2. 1999 původní návrh rozšířil.
Ve svém prvním návrhu brojí proti postupu Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové a Krajského státního zastupitelství v radciHradciHHHHHHH
Hradci Králové, neboť má za to, že došlo k ovlivňování spoluobviněných stěžovatele orgány operativy a k přehlížení této nezákonnosti dozorujícím státním zástupcem.
Druhým podáním ze dne 20. 10. 1998 rozšířil stěžovatel stížnost o účast dalších vedlejších účastníků, opakoval své výhrady k postupu policejních orgánů a navíc zpochybnil nutnost utajení svědka ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu.
Třetí podání ze dne 13. 11. 1998 poukazuje na skutečnost, že vzhledem k tomu, že dne 1. 10. 1998 nabyla účinnosti vyhláška č. 218/98 Sb. ministerstva spravedlnosti, o jednacím řádu státního zastupitelství, která řeší příslušnost státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, je státní zastupitelství v Hradci Králové nepříslušné k provádění dozoru v trestní věci stěžovatele.
Čtvrté podání ze dne 11. 1. 1999 směřuje opět proti postupu policejních orgánů, kdy upozorňuje na vytěžování svědkyň policejním orgánem před jejich výslechem vyšetřovatelem.
Páté podání ze dne 1. 2. 1999 obsahuje námitky proti ovlivňování svědků ze strany policistů a poukazuje na průtahy ve vyšetřování.
V šestém podání ze dne 8. 2. 1999 stěžovatel opět poukázal na nezákonné zásahy policistů a vyzval Ústavní soud k nařízení ústního jednání.
Podle názoru stěžovatele bylo zásahem orgánu veřejné moci, případně nečinností orgánu veřejné moci, porušeno ústavní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 citované Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, právo upravené čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jež stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích a způsobem, který stanoví zákon a dále bylo porušeno i jeho právo zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo na projednání své záležitosti nezávislým soudem.
Ze čtvrtého podání stěžovatele ze dne 11. 1. 1999, jakož i z vyjádření Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové k ústavní stížnosti vyplynulo, že z pokynu Vrchního státního zastupitelství v Praze byla dne 11. 12. 1998 předmětná trestní věc stěžovatele postoupena k výkonu dalšího dozoru Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedeným postupem byl dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení dán do souladu s vyhláškou č. 218/1998 Sb. ministerstva spravedlnosti, o jednacím řádu státního zastupitelství ze dne 1. 10. 1998, stalo se třetí podání stěžovatele ze dne 13. 11. 1998 nadbytečným a Ústavní soud se jím z výše uvedených důvodů nezabýval.
Podle petitu ústavní stížnosti směřuje návrh stěžovatele proti Policii ČR, Krajskému úřadu vyšetřování a Krajskému státnímu zastupitelství jako orgánům veřejné moci ve věci stěžovatele vedené pod ČVS: KVV-148/10-97, resp. Kzv 36/97, a požaduje, aby jim bylo zakázáno pokračovat v porušování práva na stanovené postupy a pokračovat v nečinnosti.
Nesprávnost postupů spatřuje v tom, že docházelo po sdělení obvinění k četným návštěvám obviněných K. B. a J. A. ze strany orgánů policie, a to mimo termíny vyšetřovacích úkonů. V těchto intervencích spatřuje manipulaci s obviněnými v návaznosti na policejní, resp. vyšetřovací verzi sděleného obvinění, a to prostřednictvím poskytování informací ze strany policie, či jejich získávání od obviněných pod příslibem výhod z hlediska rozhodování o jejich vazbě, posléze vině a trestu. Stěžovatel podal z uvedených důvodů žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele a žádost o řádný dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení ze strany státního zástupce, a toto podání stížnosti bylo, jak sám uvádí, dozorujícím státním zástupcem shledáno dne 25. 8. 1998 nedůvodným. Stěžovatel pokládá jeho přístup za petrifikaci nezákonného stavu a umožnění dalšího pokračování.
Stěžovatel má za to, že jakákoliv intervence po sdělení obvinění ze strany orgánů operativy, byť se souhlasem vyšetřovatele, a to ve formě návštěv, vytěžování či jiných praktik, je vyloučena, neboť by to jinak znamenalo možnost manipulace s obviněným a tak získávání důkazů mimo zákonem přípustný rámec.
Stěžovatel má dále za to, že v roli obviněného vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu nejdříve konstatoval, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů či jiných orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde současně o porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti sice uvedl, která jeho ústavní práva byla údajně poškozena, ale svá tvrzení nedoložil skutečnostmi, z nichž by takové porušení vyplývalo. Pouhá námitka, že při návštěvách obviněných docházelo k manipulaci s nimi k tomu nedostačuje a chybí k tomu průkaz. Jeho stížnost k dozorujícímu státními zástupci byla uplatněna již v srpnu 1998 a jeho námitky nepotvrdila. Další kroky, které mu trestní řád ve svém §167 umožňuje, nebyly zjevně podniknuty, i když mu tento zákon dává možnost kdykoliv v průběhu vyšetřování žádat státního zástupce jak o odstranění průtahů, tak závad v postupu vyšetřovatele, zejména pokud by tvrzené skutečnosti mohl lépe prokázat.
Ústavní soud přes uvedené zjištění, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které měl stěžovatel k dispozici, se zabýval i meritem tohoto případu, jak ze spisu vyplýval.
Z vyšetřovacího spisu Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové ČVS: KVV-148/10-97 bylo zjištěno, že stěžovateli bylo dne 18. 6. 1997 sděleno obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona, neboť nejméně od roku 1995 spolu s dalšími obviněnými v rámci organizované skupiny na různých místech České republiky opatřoval a přechovával zejména heroin a kokain s cílem jejich další distribuce a finančního zisku a tyto látky opakovaně vyvezl z České republiky do dalších zemí.
Dne 30. 7. 1998 mu bylo sděleno a dne 17. 8. 1998 překvalifikováno obvinění z trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, neboť si nechal vyhotovit dne 28. 3. a 29. 3. 1995 osobní doklady znějící na cizí jméno a používal je až do svého zadržení dne 17. 6. 1997 jako pravé.
Dále se Ústavní soud zabýval protokolem o výslechu svědka K. K. - utajeného svědka ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 tr. řádu - a zjistil, že předmětný výslech byl proveden dne 24. 8. 1998 a po řádném poučení svědek vypověděl, že uvedenou formu výslechu zvolil z obavy o svůj život a tento důvod byl vyšetřovatelem akceptován.
Ve vyšetřovacím spisu jsou založeny i úřední záznamy příslušníků Policie České republiky, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie expozitury v Hradci Králové o tom, že dne 25. 6., 2. 7., 14. 8., 11. 9. 1997 a 7. 5. 1998 obviněného A., dne 7. 7., 18. 8., 8. 9., 25. 9. a 16. 10. 1997 obviněného B. a dne 29. 9. 1997 obviněného B. kontaktovali ve vazební věznici za účelem podání vysvětlení o skutečnostech, které nesouvisely s jejich trestnou činností, ze které jsou obviněni. Rovněž se zde nachází sdělení ze dne 10. 11. 1997 vyšetřovatele státnímu zástupci, ve kterém se podává, že je zcela vyloučeno, aby se k obviněnému dostal bez řádné žádanky někdo jiný než vyšetřovatel, že uvedené vytěžování obviněných se týkalo dalších poznatků k trestné činnosti - mimo dosah sděleného obvinění a z každého vytěžení byl pořízen záznam do vyšetřovacího spisu. Připomíná, že jako vyšetřovatel nepřipustí, aby nějaké důkazy byly získány nezákonným způsobem.
Vyšetřovatel Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně shrnul dosavadní výsledky vyšetřování a zároveň uvedl, že trestní řád nezakazuje navštěvovat obviněné ve vazbě, pokud jde o dokumentování jiné trestné činnosti, že jeho návštěvy obviněných měly pouze organizační charakter a ostatní policisté mají při svých návštěvách vždy jeho souhlas a jsou povinni mu po provedeném úkonu zaslat kopie tam pořízených písemných materiálů.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že nesouhlasí se způsobem vedení vyšetřování, kdy se domnívá, že ze strany policejních orgánů dochází k ovlivňování spoluobviněných stěžovatele, k nadbytečnosti použití ustanovení §55 odst. 2 tr. řádu k utajení svědka, k vytěžování svědků před jejich výslechem vyšetřovatelem a dozorující státní zástupce tyto skutečnosti přehlíží. Ohledně těchto námitek Ústavní soud z připojeného vyšetřovacího spisu Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové ČVS: KVV-148/10-97 zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné k vysvětlení návštěv příslušníků Policie ČR, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie expozitury v Hradci Králové.
Dále Ústavní soud shledal, že dozorujícímu státnímu zástupci byl vyšetřovatelem několikrát předložen vyšetřovací spis, státní zástupce vykonával svou dozorovou činnost v souladu s ustanovením §174 tr. řádu i s ustanovením §167 tr. řádu, kdy neshledal po přezkoumání postupu vyšetřovatele v jeho postupu žádných pochybení či nedostatků, jak plyne např. z jeho sdělení ze dne 28. 8. 1998 založeného ve vyšetřovacím spisu.
Ústavní soud se jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže zabývat zásahem orgánu veřejné moci do jakýchkoli práv založených na právním řádu, nýbrž jen proti zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to pouze subjektivních práv a svobod stěžovatele, a to zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených postupů vyšetřovatele Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové ani státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové však nevyplývají, ani nebyla prokázána. Rovněž ze spisového materiálu nevyplývá porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod, kdy prvé ustanovení se týká podmínek, za nichž lze uplatňovat státní moc a druhé zásahů do osobní svobody. Pokud jde o dohled nad zákonností v přípravném řízení trestním, je svěřen státnímu zástupci (§174 tr. řádu), který dbá na dodržování ustanovení trestního řádu, účelu trestního řízení a základních zásad trestního řízení orgány činnými v přípravném řízení a svou dozorovou činností zajišťuje, aby nedocházelo k bezdůvodnému trestnímu stíhání, nezákonnému omezování na osobní svobodě, jakož i na ostatních lidských právech a svobodách.
Podle ustanovení §9 odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nižší státní zastupitelství podřízeno dohledu nad svou činností vyššímu státnímu zastupitelství.
Ústavní soud se tedy podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, kde stěžovatel uplatňoval námitku, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, právo na spravedlivý proces a právo na uplatňování státní moci v mezích stanovených zákonem, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod. Nicméně nebylo zjištěno, že při vyšetřování či dozoru nad ním takové porušení skutečně nastalo a musel proto vycházet i z toho, že nedostatek průkazných tvrzení má svůj zdroj v dosud nevyčerpaných zákonných prostředcích, které má stěžovatel k dispozici, jak o tom bylo pojednáno výše.
Ze shora uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu