ECLI:CZ:US:1999:1.US.402.99
sp. zn. I. ÚS 402/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů O. B., V. Š., A. P., a N. P., všech zastoupených advokátem JUDr. I. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 1999, sp. zn. 10 Ca 159/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Českém Krumlově ze dne 16. 4. 1999, č.j. PÚ 39325/98, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím okresní úřad určil, že se do vlastnictví stěžovatelů (oprávněných osob) vydává parcela č. kat. 169 v katastru nemovitostí st. p. č. 90 v katastrálním území a obci K. (dále jen "předmětná nemovitost"), neboť kupní smlouva, jíž předmětnou nemovitost získal stát, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen "zákon o půdě"].
Krajský soud dospěl k závěru, že se pozemkový úřad vůbec nezabýval otázkou politického nátlaku v rozhodném období a vycházel pouze z toho, že právní předchůdkyně stěžovatelů "prodávala poškozený dům, přičemž k poškození došlo demolicí sousedních staveb". Pozemkový úřad údajně vůbec nevzal na zřetel další listinné důkazy, z nichž je zřejmé, že předmětný dům byl "nejméně od roku 1984 uvažován k demolici pro účely výstavby." Skutečnost, že se výkup uskutečňoval pro účely výstavby, má prý totiž důsledky při posuzování toho, zda předmětná kupní smlouva byla uzavírána v tísni. Rovněž existence nápadně nevýhodných podmínek prý v daném případě nebyla prokázána, neboť znalecký posudek odpovídal příslušnému cenovému předpisu. Vzhledem k tomu krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu nemá oporu ve spise a že důkazy byly hodnoceny nesprávně, takže v důsledku toho je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Proto Krajský soud v Českých Budějovicích citované rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně uvedl, že podle §250l odst. 2 a §250 f odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nebylo třeba k projednání opravného prostředku nařizovat jednání, protože napadené rozhodnutí je zrušováno pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádějí, že přípisem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 1999 byli požádáni, aby sdělili, zda dle ustanovení §250f) odst. 1 občanského soudního řádu souhlasí s projednáním věci bez jednání. Přestože s projednáním věci bez jednání nesouhlasili, rozhodl soud bez jednání, a to v jejich neprospěch. Proto se stěžovatelé domnívají, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích porušil jejich základní právo, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a navrhli, aby byl tento rozsudek zrušen.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je soudce zpravodaj povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh tyto formální (zákonem stanovené) náležitosti splňuje, připraví soudce zpravodaj věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu. Učiní to tedy tehdy, neshledá-li důvody k odmítnutí návrhu podle §43 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (§42 odst. 1 cit. zákona).
V souzené věci dospěl soudce zpravodaj k těmto závěrům.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Proto lze ústavní stížnost podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Dalším nezbytným formálním předpokladem úspěšného podání ústavní stížnosti je to, že musí být směřována proti pravomocnému rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tyto podmínky však splněny nebyly. V daném případě totiž stěžovatelé podali ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo skončeno, neboť napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích toliko zrušil citované rozhodnutí Okresního úřadu v Českém Krumlově, pozemkového úřadu, který bude muset vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek.
Výjimku ze zmíněného principu subsidiarity představuje ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (na něž se však stěžovatelé neodvolali), podle něhož "Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (poznámka: tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo".
Použití tohoto ustanovení však v souzené věci nepřipadá v úvahu.
Při jeho interpretaci je totiž nutno vycházet především z Ústavy ČR, podle níž [čl. 87 odst. 1 písm. d)] "Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod". Tomu koresponduje rovněž ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je možno ústavní stížnost podat proti pravomocnému rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci. Protože je zřejmé, že rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež dosud nenabylo právní moci, nelze považovat za "jiný zásah orgánů veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, neboť se stále jedná o "rozhodnutí" (byť nepravomocné), nelze ani výkladem ustanovení §75 odst. 2 písm. a) cit. zákona dospět k ústavně konformnímu závěru, že by toto ustanovení představovalo výjimku z principu, podle něhož Ústavní soud rozhoduje toliko o ústavní stížnosti proti rozhodnutím pravomocným. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že je lze použít pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 cit. zákona (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 201/99 ze dne 21. 7. 1999), leč rozhodnutí, jež napadá, je rozhodnutím pravomocným.
K takové situaci však v souzené věci zjevně nedošlo a ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto na tento případ nedopadá. Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - takže se jí meritorně zabývat nemůže.
Za tohoto stavu se Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatelů, že obecný soud rozhodl bez ústního jednání, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj