ECLI:CZ:US:1999:1.US.411.97
sp. zn. I. ÚS 411/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.F., zastoupeného advokátkou JUDr. A.J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 19 Co 373/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne
1. 4. 1997, čj. 7 C 83/95 - 138, o zastavení řízení pro neodstranění vad při uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle jeho názoru došlo v řízení k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo taktéž podáno dovolání, Ústavní soud vyčkal do jeho vyřízení Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšším soudem ČR bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh ústavní stížnosti není důvodný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat - jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí - že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a tedy nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem není ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení interpretace nebo závěry současně neznamenají porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel v návrhu polemizuje se závěry a výklady obecných soudů a vesměs opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, se kterou se obecné soudy, zvláště pak soud odvolací, řádně vypořádaly. Především pak nesouhlasí s názorem soudu, že nemohl jednat, neboť nebylo ujasněno, vydání jakých konkrétních nemovitostí se žalobce domáhá, poukazuje na problémy se získáním geometrického plánu a kritizuje postup, kdy soud rozhodl bez nařízení jednání.
Ze spisového materiálu nicméně vyplývá, že sám stěžovatel po neodstranění vad návrhu ve lhůtách, které si stanovil (a které soud respektoval), požadoval, aby nebylo nařizováno jednání a bylo vyčkáno rozhodnutí okresního úřadu jako pozemkového úřadu, ovšem ve věci uplatňování nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., zatímco u soudu uplatňoval požadavky podle zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud považuje posouzení úplnosti (bezvadnosti) návrhu za samostatnou nezávislou činnost obecného soudu, do které není oprávněn zasahovat. Ostatně stěžovatel ve své ústavní stížnosti sám uznává, že podklady nebyly úplné. V jednání obecných soudů pak Ústavní soud nespatřuje porušení ústavních ustanovení, které je namítáno.
Pokud totiž stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je si třeba uvědomit, že se v něm výslovně uvádí, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva, přičemž tento postup stanoví právě občanský soudní řád., konkrétně pak podávání návrhů účastníky (jejich úkony) upravuje §41 a násl. Stanovený postup však stěžovatel nerespektoval.
I námitka porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je nepřípadná, neboť obecný soud může veřejně, za přítomnosti účastníků řízení, projednávat jen věc, která je v souladu se zákonem řádně specifikována, musí mít o čem jednat, tj. předmět řízení musí být dostatečně konkrétně vymezen ("které věci se týká"). Ostatně sám stěžovatel požadoval, aby nebylo nařizováno jednání, byť z důvodů jiných.
Obecně je pak třeba konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pro úplnost je třeba dodat, že jednání obecného soudu nelze eventuálně kvalifikovat ani jako porušení poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř., neboť tato povinnost nezahrnuje návod, co by účastník řízení měl nebo mohl v daném případě dělat, ale má jen napomoci k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení činit (srov. sp. zn. I. ÚS 63/96, resp. nález publikovaný pod č. 82, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu