ECLI:CZ:US:1999:1.US.431.99
sp. zn. I. ÚS 431/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. B. G., Csc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 28 Ca 17/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 16. 7. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 2. 9. 1999.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary, okresního pozemkového úřadu, ze dne 25. 8. 1997, čj. PÚ 716/97 - 203, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí po svém dědečkovi J. M., když se domáhal jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a svůj nárok opřel o listinný důkaz - návrh na schválení darovací smlouvy ze dne 28. 4. 1946, z níž vyplývá, že prarodič daroval tehdy nezletilému navrhovateli a jeho bratru nemovitosti, které byly poté znárodněny. Stěžovatel má za to, že rozsudkem Městského soudu v Praze a v řízení před ním bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy a právo na projednání věci zákonným soudcem, jak mu zaručuje čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 28 Ca 17/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel odvozoval svůj nárok na předmětné nemovitosti z darovací smlouvy ze dne 28. 6. 1946. Ve skutečnosti se však jednalo o návrh Okresnímu soudu pro poručenské věci v Praze, který podal J. M. jako majitel nemovitostí a A. K. jako navržený opatrovník - poručník nezletilých P. a P. M. na schválení návrhu na smlouvu darovací, přičemž nebylo zjištěno, jestli bylo vůbec o podaném návrhu rozhodnuto. Z tohoto důvodu předloženým návrhem nelze prokázat přechod vlastnického práva na vnuky. S tímto závěrem Městského soudu v Praze se ztotožnil i Ústavní soud.
Pokud stěžovatel namítá, že v řízení před Městským soudem v Praze o vyloučení podjatého soudce nerozhodoval nadřízený soud, pak je nutno připomenout, že vyloučení soudce nastává ze zákona a ne až výrokem nadřízeného soudu (§14 o. s. ř.), podjatý soudce se jednání před odvolacím soudem účastnil pouze jako zástupce za členku senátu a ještě před jednáním ve věci samé bylo jednání vzhledem ke vznesené námitce podjatosti odročeno. K namítanému provádění důkazů je třeba konstatovat, že záleží pouze na uvážení soudu, zda a jaký důkaz provede. Jestliže se soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vypořádal s provedenými důkazy a tyto jsou v souladu se skutkovými zjištěními soudu, ke kterým soud v průběhu řízení dospěl, nelze mít za to, že byla porušena ustanovení občanského soudního řádu týkající se průběhu řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými již v průběhu řízení před soudem, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před obecným soudem bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudem, nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu