ECLI:CZ:US:1999:1.US.446.98
sp. zn. I. ÚS 446/98
Usnesení
I. ÚS 446/98
CESKA REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ch., zastoupeného advokátkou JUDr. I. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. 44 Ca 112/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní úřad Trutnov, pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 19. 2. 1996, č.j. POZ/1303/92-Pt, stanovil, že J. G. a A. G. (oprávněné osoby) jsou vlastníky parcely č. 948/3, louka o rozloze 0,2811 ha v katastrálním území V. Ú. II (dále jen "předmětná nemovitost").
V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že J. G. prodal kupní smlouvou ze dne 16. 5. 1973 část parcely č. 948/1 o výměře asi 30 arů kupujícímu I., výrobní družstvo stavební. K upřesnění prodané části parcely na výměru 0,281 ha a k přiřazení nového parcelního č. 948/3 došlo geometrickým plánem v roce 1976. Oprávněné osoby však předmětnou kupní smlouvu pokládaly za neplatnou, neboť nemovitost byla ve vlastnictví obou majitelů, tj. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, a prodána byla toliko jedním z nich. Pozemkový úřad proto podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), shledal, že restituční nárok byl dán, neboť k převzetí nemovitostí došlo
I. ÚS 446/98
bez právního důvodu. Přestože prý povinná osoba (I.) věděla, že na předmětnou nemovitost byl uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě, prodala ji kupní smlouvou ze dne 28. 6. 1993 A. Ch. (stěžovateli), čímž porušila ustanovení §5 odst. 3 cit. zákona, podle něhož povinná osoba ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Tento převod byl tedy "pro správné posouzení nároku oprávněných osob" právně nerozhodný. Stěžovatel A. Ch. se k restitučnímu řízení nevyjádřil, ačkoliv mu bylo písemně dáno na vědomí, že na jím koupenou parcelu byl uplatněn restituční titul.
Krajský soud v Praze na návrh stěžovatele rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, č.j. 44 Ca 142/96-41, citované rozhodnutí Okresního úřadu Trutnov zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že v souzené věci nebyl restituční titul prokázán, nebot' podle ustanovení §145 odst. 1 občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) běžné záležitosti týkající se společných věcí mohl vyřizovat každý z manželů a v ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů, jinak byl právní úkon neplatný. Podle ustanovení §40a tohoto zákona se právní úkon považoval za platný, jestliže se ten, kdo byl takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolal. Z toho vyplývá, že pokud oprávněné osoby své právo dovolat se neplatnosti právního úkonu neuplatnily, nahlíželo se na právní úkon jako na platný, přičemž právo dovolat se neplatnosti právního úkonu podléhalo tříleté promlčecí době.
Proto Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva, uzavřená mezi J. G. a I., byla platná. Naopak je prý neplatná kupní smlouva, uzavřená mezi I. a stěžovatelem, nebot' odporuje ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Krajský soud uzavřel, že pokud se oprávněné osoby budou domáhat vrácení předmětné nemovitosti na základě uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1973, musí prokázat splnění zákonných podmínek restitučního důvodu, v tomto případě podmínky uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě]. Proto Krajský soud v Praze citované rozhodnutí okresního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní úřad Trutnov, pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 16. 6. 1997, č j. POZ/1303/92-Ptb, opětovně určil, že oprávněné osoby jsou vlastníky předmětné nemovitosti. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že kupní cena, zaplacená za předmětnou nemovitost podle kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1973, činila částku 3.600,- Kčs, tj. 1,20 Kčs za 1 m2, po
I. ÚS 446/98
přesném geometrickém zaměření tato částka činila 1,28 Kčs za 1 m2. Podle ustanovení §4 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. však byla maximální cena pozemku v obcích do 2000 obyvatel stanovena ve výši 4 Kčs/m2. Proto pozemkový úřad dospěl k závěru, že "pouhých 32% možné ceny jsou velmi nevýhodné podmínky". Zároveň pozemkový úřad shledal, že byla naplněna také zákonná podmínka tísně, nebot' prý na předmětné nemovitosti
(louce) se "bezohledně chovali rekreanti" a protože nebylo možno se tehdy domoci nápravy u družstva, bylo doporučeno, aby manželé G. louku raději prodali. Proto J. G. nakonec předmětnou nemovitost prodal a "sklízel pak jiné louky vzdálenější", jeho manželka však" jako protest" odmítla louku prodat a kupní smlouva proto byla uzavřena bez její účasti.
Z uvedených důvodů pozemkový úřad návrhu oprávněných osob vyhověl. Za povinnou osobu označil I., nebot' ten měl ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitost ve svém vlastnictví, a pozdější prodej stěžovateli byl neplatný. Proto stěžovatel nebyl účastníkem řízení, "pro objektivnost jednání však jeho právní zástupkyni je rozhodnutí zasíláno na vědomí".
Napadeným usnesením Krajský soud v Praze opravný prostředek stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Okresního úřadu Trutnov, pozemkového úřadu, odmítl. V odůvodněni tohoto usnesení uvedl, že právní zástupkyně stěžovatele převzala rozhodnutí okresního úřadu dne 19. 6. 1997 a stěžovatel proti němu podal opravný prostředek dne 8. 9. 1997. Protože se však podle ustanovení §250m odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") návrh podává ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí, Krajský soud v Praze shledal, že opravný prostředek byl podán opožděně. Přestože stěžovatel nebyl v rozhodnutí okresního
úřadu označen za účastníka řízení, bylo citované rozhodnutí jeho právní zástupkyni řádně doručeno a opravný prostředek měl tedy být podán v zákonné 30denní lhůtě, k čemuž nedošlo.
V záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že podal žalobu ve smyslu ustanovení §247 a násl. o.s.ř., leč krajský soud ji "překvalifikoval jako opravný prostředek ve smyslu části V. hlava III.". Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 11, v čl. 36 odst. 2 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nebot' krajský soud se nezabýval jeho tvrzením, že byl na svých právech zkrácen citovaným rozhodnutím okresního úřadu, který jej nepovažoval za účastníka řízení. Mimo to
I. ÚS 446/98
byla stěžovateli a jeho právní zástupkyni pozdě doručena obsílka, takže se nemohli osobně zúčastnit jednání před krajským soudem.
Stěžovatel dále tvrdí, že předmětnou nemovitost řádně koupil, restituční nárok oprávněných osob byl vznesen až po uzavření (této) kupní smlouvy a stěžovatel je proto jejím jediným vlastníkem. Navíc prý povinná osoba I. v době vydání rozhodnutí okresního úřadu již právně ani fakticky neexistovala, nebot' ke dni 30. 4. 1997 byl proveden její výmaz z obchodního rejstříku bez právního nástupce. Proto tedy citované rozhodnutí okresního úřadu nikdy nemohlo nabýt právní moci.
Stěžovatel konečně dovozuje, že jej okresní úřad jako účastníka řízení zcela opominul, takže mohl podat toliko žalobu ve smyslu ustanovení §247 a násl. o.s.ř., nebot' k podání opravného prostředku nebyl legitimován (nebyl účastníkem řízení). Krajský soud prý však tyto skutečnosti nevzal na vědomí a zabýval se žalobou jako opravným prostředkem, který odmítl.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Praze, dále Okresní úřad Trutnov, pozemkový úřad, a vedlejší účastník - Pozemkový fond ČR. I. Praha, v.d.s., se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Krajský soud v Praze uvedl, že podanou žalobu překvalifikoval jako opravný prostředek, nebot' prý podmínky ustanovení §247 odst. 2 o.s.ř. nebyly splněny. Soud předvolání k jednání stěžovateli doručil ,4 dny před jeho konáním, a to přesto, že na svých podáních uváděl nesprávnou adresu. Protože však soud opravný prostředek pro opožděnost odmítl, rozhodl bez jednání a bez přítomnosti účastníků.
Okresní úřad Trutnov, pozemkový úřad, zastává názor, že nárok oprávněných osob byl uplatněn včas. Majetkový převod předmětné nemovitosti byl podle ustanovení §5 zákona o půdě neplatný, byl protizákonný a neměl být proto proveden vklad příslušné kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Stěžovatel proto nebyl účastníkem řízení, leč přesto mu bylo citované rozhodnutí okresního úřadu zasláno na vědomí a mohl ve lhůtě podat opravný
I. ÚS 446/98
prostředek. Neplatnost kupní smlouvy mezi stěžovatelem a I. prý musí potvrdit soud a oprávněné osoby získaly k příslušné žalobě legitimaci až rozhodnutím okresního úřadu.
Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti
vzdal.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že Krajský soud v Praze chybně a v rozporu se zákonem "překvalifikoval" jeho správní žalobu proti uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu Trutnov jako opravný prostředek a v důsledku toho bylo zmíněné podání shledáno opožděným.
Z předmětných správních a soudních spisů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí Okresního úřadu Trutnov, pozemkového úřadu, ze dne 16. 6. 1997, č.j. POZ/1303/92-Ptb, bylo právní zástupkyni stěžovatele JUDr. T. doručeno dne 19. 6. 1997. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal prostřednictvím svojí právní zástupkyně podání, označené jako "žaloba na zahájení řízení ve smyslu §247 a násl. o.s.ř.", které bylo Krajskému soudu v Hradci Králové doručeno dne 8. 9. 1997.
Z toho vyplývá, že stěžovatel svoji "žalobu" podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové opožděně. Pokud by se totiž jednalo o opravný prostředek - jak v odůvodnění napadeného usnesení uvádí Krajský soud v Praze - bylo by nutno jej podat ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí. I kdyby však krajský soud stěžovatelovo podání posoudil jako správní žalobu, lhůta k jejímu podání by dodržena nebyla, nebot' podle ustanovení §250b o.s.ř. "žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout." Protože konec lhůty určené podle měsíců připadá na den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná (§122 odst. 1 občanského zákoníku) a protože předmětné rozhodnutí okresního úřadu bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 19. 6. 1997, skončila by lhůta k podání správní žaloby dne 19. 8. 1997. Protože však stěžovatel svoji "žalobu" podal až dne 8. 9. 1997, učinil tak opožděně, a to i tehdy, jestliže by ji krajský soud posoudil jako správní žalobu a nikoliv jako opravný prostředek.
I. ÚS 446/98
Za této situace tedy není v souzené věci rozhodné, zda Krajský soud v Praze "žalobu" stěžovatele kvalifikoval jako opravný prostředek ve smyslu §250m o.s.ř. nebo správní žalobu ve smyslu §240 a násl. o.s.ř., nebot' v obou případech jde o návrh, který byl podán opožděně.
Z toho důvodu se Ústavní soud již nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, nebot' to považuje za nadbytečné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 1999
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu