ECLI:CZ:US:1999:1.US.451.98
sp. zn. I. ÚS 451/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele ing. S. Ch., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1799/97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 1996, čj. 16 Co 172/96 - 64, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 10. 1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 26. 10. 1998.
Svým návrhem se domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1799/97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 16 Co 172/96, a věc vrátil k novému projednání a aby vydal předběžné opatření, kterým zakáže Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dále jednat a vydat rozhodnutí ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedené pod sp. zn. 8 C 5/92. Domnívá se, že dovolání nebylo podáno opožděně a že v důsledku nesprávných právních závěrů Nejvyššího soudu ČR mu byla odňata možnost hájit svá práva před soudními orgány a tím byl omezen ve svých občanských právech zaručených Listinou základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítanému porušení práva hájit svá práva před soudními orgány - tedy práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dalších jejích ustanovení, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud se mohl zabývat toliko ústavností postupu a rozhodování Nejvyššího soudu ČR, který byl v zákonem stanovené lhůtě bezprostředně napaden. Nezkoumal tedy především blíže argumentaci vztahující se k rozhodování soudů v roce 1992 a 1996.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že neakceptuje závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že dovolání bylo podáno opožděně. Ustanovení §240 občanského soudního řádu legitimuje k podání dovolání účastníka řízení a zároveň stanovuje lhůtu k podání, a to jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Tato lhůta je zákonnou lhůtou, a proto ji nelze prodloužit. Rovněž je u této lhůty vyloučeno použití ustanovení §58 o. s. ř. o prominutí zmeškání lhůty, neboť již samo ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. prominutí zmeškání lhůty vylučuje. Dovolací soud tedy postupoval zcela v intencích zákonného ustanovení §240 o. s. ř., když uvedl, že od právní moci usnesení odvolacího soudu, ať jde o sporná data 9. 9. 1996, 17. 3. 1997 nebo 19. 3. 1997, zcela evidentně do 2. 7. 1997, kdy dovolání bylo podáno k přepravě, uběhla výše zmíněná zákonná jednoměsíční lhůta.
K žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dále jednat a vydat rozhodnutí ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedené pod sp. zn. 8 C 5/92, Ústavní soud podotýká, že nemá jiných pravomocí než upravených v čl. 87 Ústavy ČR s tím, že ani z úpravy obsažené v §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze v tomto konkrétním případě dovodit jeho oprávnění přikázat jinému státnímu orgánu něco konat, zejména má-li především kasační pravomoci, což současně znamená, že není oprávněn na sebe atrahovat pravomoci jiných státních orgánů.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými usneseními došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, je třeba návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu