Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.07.1999, sp. zn. I. ÚS 469/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 97/15 SbNU 11 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.469.98

sp. zn. I. ÚS 469/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele JUDr. P. L., , o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 246/98, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a proti opravě rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 246/98, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a oprava rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 11. 1998 a doplněným podáním, doručeným dne 25. 1. 1999. Ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí, která podle něj porušují řadu ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, případně zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a konstatoval, že tato rozhodnutí porušují zároveň jeho ústavní práva uvedená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5, resp. čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost směřuje především proti tomu, že nový vlastník nemovitosti je povinen platit nedoplatky za předešlého vlastníka, že finanční orgány nerespektovaly, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti jen rozhodnutím a že výzva k zaplacení charakteru upomínky byla dodatečně několikrát měněna. Ústavní soud považoval za důležité především zdůraznit, jak již učinil v řadě svých rozhodnutí, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani provedených či použitých důkazů a svou přezkumnou pravomoc vykonává především tehdy, kdy napadeným rozhodnutím soudu bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud neřešil tedy v řízení o tomto případě možné chyby či opomenutí, týkající se konkrétních rozhodnutí o výši daňových povinností stěžovatele, a zaměřil se na ústavněprávní stránku věci, průběh řízení a spravedlivý proces v daném případě a namítané porušení základních práv a svobod. Ústavní soud si vyžádal stanovisko obou finančních orgánů i dotčeného soudu, aby zjistil rozhodující skutečnosti. Vyšel přitom z vyjádření Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, které skutečně vystihlo podstatu sporu v této věci, očištěnou od vedlejších, méně významných, faktorů a rekapitulovalo celý případ. Podle údajů uvedeného úřadu vyměřil Finanční úřad v P. družstvu S. C. Praha daň z nemovitosti za roky 1993, 1994, 1995 a 1996 jako vlastníku nemovitosti v katastrálním území Vyklantice - obytná budova, stavební parcela č.1 a parcela č. 38/2. Jmenované družstvo tuto daň nezaplatilo. Stěžovatel se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 14. 10. 1996, když dárkyní byla paní L., která tyto nemovitosti získala na základě kupní smlouvy. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 16. 10. 1996. Z titulu svého vlastnictví měl podat stěžovatel přiznání na daň z nemovitosti na r. 1997 do 31. 1. 1997, což učinil, i když opožděně, a správcem daně mu byla vyměřena daň z nemovitosti na r. 1997 podle §46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve výši Kč 1 776,--. Jádrem rozporu mezi stěžovatelem a orgány veřejné moci se však ukázala být skutečnost, že předchozí vlastník nemovitosti, výše zmíněné družstvo, neuhradil vyměřenou daň za předchozí zdaňovací období a vymáhání nedoplatku finančním úřadem bylo bezvýsledné. Správce daně poslal proto dne 10. 7. 1997 stěžovateli výzvu k úhradě nedoplatku na daň z nemovitosti v celkové výši Kč 12 744,-- s náhradní lhůtou splatnosti. Svůj postup opřel o §13 odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., v platném znění, podle něhož dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek na nové poplatníky. V následující době upravil výši nedoplatku daně na Kč 8 367,--, což do značné míry souvisí s projednávanou právní otázkou. Závažnějším se však jeví stanovisko finančních orgánů, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku, vydaná podle §73 zákona č. 337/1992 Sb., byla označena za rozhodnutí procesní povahy, neboť jde údajně o procesní úkon, kterým je daňový dlužník vyzýván k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti pod sankcí exekuce. Procesní povaha rozhodnutí je spatřována v tom, že tímto rozhodnutím není rozhodováno o hmotných právech či povinnostech daňového dlužníka, neboť je pouze vyzýván k úhradě daňového nedoplatku. Této výzvě musí vždy předcházet rozhodnutí, ve kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost, obvykle platebními výměry. To se v tomto případě údajně stalo tím, že platební výměry byly zaslány původnímu vlastníku nemovitosti. Stěžovatel se proti tomuto "rozhodnutí", resp. výzvě, odvolal a finanční ředitelství odvolání stěžovatele zamítlo. O přezkoumání požádal stěžovatel poté Krajský soud v Českých Budějovicích a ten usnesením řízení zastavil, neboť napadené rozhodnutí je podle něj rozhodnutím procesním, a je proto vyloučeno z přezkumu. Finanční úřad v P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 2. 1999 popírá oprávněnost stížnosti stěžovatele, že výzvu k zaplacení daňového nedoplatku nelze považovat za rozhodnutí, protože neobsahuje předepsané náležitosti, a to délku prodlení, vznik daňové povinnosti, původní splatnost vyměřené daně atd. a tvrdí, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Rovněž popírá, že by stěžovatel nebyl při ústním jednání informován o nedoplatcích a zdůrazňuje, že daňová povinnost byla původnímu vlastníkovi řádně vyměřena a platební výměry doručeny. Pokud nebyla uhrazena, přešla povinnost uhradit nedoplatek na nového poplatníka podle §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, tudíž ze zákona. Z toho důvodu se podle něj žádný další platební výměr nevydává, jen výzvou se poplatník uvědomuje o výši dosud nezaplacené daně. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření ze dne 19. 2. 1999 se obrátil ke dvěma rozhodujícím otázkám. Podle něj obsahem podání je zpochybnění možnosti přechodu daňového nedoplatku na dani z nemovitostí na dalšího vlastníka a právní zjištění soudu o tom, že opravné rozhodnutí správce daně je rozhodnutím procesní povahy. Povinnost stěžovatele zaplatit daňový nedoplatek plyne z §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, který výslovně stanoví, že při změně vlastnických práv přechází povinnost uhradit daňový nedoplatek na nového vlastníka, který má nemovitost ve svém vlastnictví k 1. 1. následujícího zdaňovacího období. Nový vlastník je tedy ze zákona povinen dříve stanovený daňový nedoplatek uhradit. První věta §13 b) odst. 2 zákona dopadá na daňové nedoplatky vzniklé ve zdaňovacích obdobích, která předcházela zdaňovacímu období, v němž došlo k převodu vlastnických práv. Poslední věta normy, které se stěžovatel dovolává, pak dopadá právě na to zdaňovací období, kdy k převodu došlo. Za daň nezaplacenou daňovým poplatníkem právě v tomto zdaňovacím období nový vlastník ručí. K dalším žalobám uvedeným v ústavní stížnosti soud uvádí, že řízení byla krajským soudem zastavena, protože rozhodnutí žalobami napadená jsou procesní povahy. Opravou procesního úkonu správce daně nebyla zasažena sféra subjektivních práv stěžovatele, ale byla jí dotčena práva stěžovatele procesní povahy. V důsledku toho nejsou v případě opravného rozhodnutí dodrženy podmínky předepsané §247 odst. 1 o. s. ř. pro přezkum rozhodnutí soudem, když základním požadavkem pro řízení podle hlavy druhé části páté o. s. ř. je zásah do subjektivních práv žalobce vyvolaný rozhodnutím úřadu veřejné správy. Jestliže §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. výslovně vylučuje procesní rozhodnutí z kognice soudu a soud je podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán zákonem, pak soud musí při svém rozhodování toto inkompetenční ustanovení respektovat. Se zřetelem k článku 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nemohlo proto napadeným rozhodnutím soudu dojít k zásahu do práv, jak se jich stěžovatel dovolává. Ústavní soud, poté když se seznámil s ústavní stížností, rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z průběhu celého případu shledal Ústavní soud, že ústavní práva stěžovatele byla porušena ve dvou případech. Jednak pokud jde o realizaci povinnosti nového vlastníka nemovitosti nést nedoplatky na dani z nemovitosti, které nezaplatil jeho předchůdce, jednak pokud jde o zastavení řízení krajským soudem. Ústavní soud vyšel z ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, jehož první a třetí věta se dotýkají postavení nového vlastníka. V prvé větě se uvádí: "Dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek, počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období, na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu". Třetí věta pak zní: "Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí". Toto ustanovení zákona o dani z nemovitostí bude zřejmě dostačující k řešení otázek daňových nedoplatků v daných případech. Neruší však ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které výslovně stanoví, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani tím, že se odvolal na to, že podle něho povinnost uhradit nedoplatek přešla na nového poplatníka, tudíž ze zákona, protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena. Správní orgán v této souvislosti také pominul, že nový poplatník o této své domnělé povinnosti ani nevěděl, resp. nemusel vědět. Správní orgán si nebyl zřejmě vědom svého pochybení, když mohl konstatovat, že z uvedených důvodů se žádný další platební výměr nevydává. Správní orgány navíc nepochybně porušily zejména §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, který zavazuje správce daně postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Této odpovědnosti je nemůže zbavit ani výklad správních orgánů k §13 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, kde pod krycím názvem "zdaňovací období", jímž je konkrétně kalendářní rok, je uvedena ještě další věta, že "ke změnám skutečností rozhodných pro daňovou povinnost, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží". Jejich osobitá interpretace spočívá v tom, že za změnu skutečností považují nejen změny v předmětu daně, ale i změny v subjektu daně, tj. osobě poplatníka. Tento přístup rozhodně nelze považovat za úzkou součinnost s daňovými poplatníky, neboť svědčí o tom, že daňový subjekt, tedy v prvé řadě občan, je pokládán spíše za daňový objekt, za předmět působení finančních orgánů, než za osobu, s níž je třeba podle zmíněného §2 odst. 2 v řízení komunikovat. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Tento nesprávný postup správních orgánů pak následně, ale bezprostředně ovlivnil rozhodnutí krajského soudu, který tak mohl dospět k závěru, že byly vytvořeny předpoklady pro to, aby zastavil řízení, neboť podle §248 odst. 2 písm. e) soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Krajský soud akceptoval bez dalšího názor obou finančních orgánů, že nezaplacená daň z nemovitostí předchozím vlastníkem nemovitého majetku představuje daňový nedoplatek současného vlastníka - stěžovatele. Nevěnoval pozornost skutečnostem, že novému majiteli zákon sice určuje povinnost uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 zákona č. 337/1992 Sb. také mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi. Výzva podle ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na niž se finanční orgány odvolávají, však neukládá stěžovateli žádnou povinnost a svou povahou i zněním je pouhou upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku. Nelze proto mít za to, že by na základě takové výzvy vzniklo právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci dříve, než stěžovatelem daňová povinnost bude stanovena ve smyslu ustanovení §32 odst. 8 citovaného zákona. Tak ostatně konstatoval Ústavní soud i ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 186/96. Z uvedených důvodů neakceptoval Ústavní soud argumentaci obsaženou v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 21/99 a IV. ÚS 37/99, jimiž byla ve srovnatelných věcech ústavní stížnost odmítnuta. Z ustanovení citovaného §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. lze i dovodit, že sám pojem "splatný daňový nedoplatek" předpokládá, že správce daně daňovému subjektu daň již vyměřil a předepsal podle ustanovení §32 odst. 1 citovaného zákona svým rozhodnutím. Proto také poučení uvedené ve "Výzvě", že nedoplatek může být bez dalšího vymáhán exekucí, se v tomto případě jeví jako nesprávné, protože takové právo finančnímu orgánu proti tomuto stěžovateli v uplatňovaném rozsahu nevzniklo. Pro soud potřebné údaje a oprávněné námitky ostatně vyplývaly ze spisu v různých stadiích jednání. Tím ovšem, že soud dospěl k názoru, že napadená rozhodnutí správních orgánů jsou jen rozhodnutími procesní povahy, ač měla podle povahy věci nepochybně všechny atributy meritorního rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení situaci, že stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu a byla tak porušena jeho ústavní práva. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 C 246/98, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a Finančního úřadu v P. ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, byla porušena ústavní práva stěžovatele, jak byla již výše zmíněna, ale zejména právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. července 1999