ECLI:CZ:US:1999:1.US.472.98
sp. zn. I. ÚS 472/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele dipl. ing. O. B., zastoupené doc. JUDr. A. G., Csc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1884/97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 25 Co 14/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. Nc 2169/95, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá svou ústavní stížností ze dne 9. 11. 1998 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1884/97, kterým bylo z důvodu opožděného podání odmítnuto její dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 25 Co 14/97, o vydání věci. Stěžovatelka uvádí, že napadeným rozhodnutím, resp. především rozhodnutími mu předcházejícími, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Navrhuje, aby Ústavní soud zrušil jak rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tak rozhodnutí mu předcházející.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR především zkoumá, zda v řízení před soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a sleduje, zda byly dodrženy ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V daném případě stěžovatelka sama uvádí, že se nedomnívá, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolání odmítl jako opožděné. Podle jejího názoru však lze pochybení spatřovat v tom, že se dovolací soud dostatečně nezabýval okolnostmi daného případu, čímž byl podle jejího názoru porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; k tomu již nic bližšího neuvádí. Konstatuje jen, že porušení dalších ústavně zaručených práv lze spatřovat zejména v rozhodování soudů prvního a druhého stupně.
Ústavní soud především konstatoval, že jediná námitka, která směřuje vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, totiž že se dovolací soud dostatečně nezabýval okolnostmi daného případu, není správná. Pokud Nejvyšší soud ČR zjistil, že návrh byl podán opožděně, nebyl již povinen se zabývat meritem věci. Ani Ústavní soud nemá důvod zabývat se meritem věci, resp. řízeními mu předcházejícími, pokud byl návrh odmítnut z formálních důvodů. Jestliže stěžovatelka vlastním zaviněním zmeškala lhůtu k podání dovolání - a odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR ostatně nezpochybňuje - není akceptovatelná ústavní stížnost, resp. ta její část, kde se stěžovatelka svým návrhem fakticky pokouší o "znovuotevření" případu. Námitky k rozhodování soudů prvního i druhého stupně stěžovatelka měla a mohla uplatnit ve včas podaném dovolání.
Ústavní soud k tomuto závěru dospěl také na základě analogie s ustálenou judikaturou evropských institucí na ochranu lidských práv, která vychází z toho, že nejde o vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků, není-li vnitrostátní odvolání přípustné z důvodu procesní vady (např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z roku 1994 ve věci K. Háva versus Česká republika, D. R. 78, str. 139 - 145). Aplikováno na podmínky Ústavního soudu a daný případ, Ústavní soud nezkoumá rozhodnutí, resp. procesní postupy soudů první a druhé instance, které jsou napadány toliko zprostředkovaně, kdy stěžovatelčino dovolání (poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje) bylo odmítnuto z důvodu procesní vady, tj. opožděného podání návrhu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z jiného úhlu pohledu by bylo lze mít za to, že stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, neboť nepodala dovolání včas.
Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a musel tedy ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu