Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10.1999, sp. zn. I. ÚS 476/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 145/16 SbNU 81 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.476.97

sp. zn. I. ÚS 476/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu stěžovatelky T.J., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 228/97, ze dne 10. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 298/94, ze dne 8. 11. 1996, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 228/97, ze dne 10. 9. 1997, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 298/94, ze dne 8. 11. 1996. Ústavní stížnost je zdůvodněna tím, že postupem obou soudů došlo k porušení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Konkrétně potom stěžovatelka vytýká obecným soudům to, že podle písemného vyhotovení rozsudku soudu II. stupně byla členkou odvolacího senátu JUDr. H. Č., ačkoli ji ve skutečnosti zastupovala Dr. P. Je zde rozpor mezi protokolem z jednání odvolacího soudu a písemným vyhotovením rozsudku. Další výtka vůči postupu obecných soudů směřuje k tomu, že podle názoru stěžovatelky soudy, a to zejména soud I. stupně, vybočily z mezí zákonné poučovací povinnosti navrhovatele. To, že mělo být žalováno synalagmaticky je věcí nejen procesního, ale i hmotného práva. Stěžovatelka má zato, že soud I. stupně vedl navrhovatele k úpravě petitu tak, že jej poučoval o hmotném právu. Posouzení toho, zda je žalováno synalagmaticky, neprovedly obecné soudy správně, neboť nelze vytvořit částečnou synalagmaci vypuštěním části původního závazku a ve prospěch navrhovatele vyhovět žalobě, když účastníci původní trojsměny byli tři a předmětem trojsměny byly tři byty a výrok rozsudku zněl na vyklizení bytů pouze dvou. Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 6, a z něj zjistil následující skutečnosti. Žalobou u soudu prvního stupně žalobce A. B. tvrdil existenci svého práva nájmu k služebnímu bytu o jednom pokoji a kuchyni v Praze 6. Dále tvrdil existenci dohody o směně bytů, podle níž s manžely Ing. R. a J. U., jakož i s žalovanou T. J. dohodli závazek, podle něhož se žalobce měl nastěhovat do bytu III. kategorie T. J. v U. žalovaní manželé U. se měli nastěhovat do bytu II. kategorie A. B. v Praze 6 a T. J. se měla nastěhovat do bytu I. kategorie manželů U. v Praze 2. Dohoda byla ve skutečnosti realizována pouze tak, že manželé U. se v létě 1991 nastěhovali do bytu žalobce A. B. Praze a T. J. se nastěhovala do jejich bytu v Praze. Dohoda o výměně bytů však podléhala schválení příslušným správním úřadem, kterým byl v té době Obvodní úřad pro Prahu 6, který uzavřenou dohodu neschválil a směna bytů se tak stala neplatnou. Důvodem neschválení dohody byla skutečnost, že T. J., nyní stěžovatelka, neměla k bytu v U. užívací právo, tedy neměla právní titul byt užívat a disponovat jím podle tehdy platných předpisů. Žalobce A. B. proto dovozoval zachování svého práva nájmu k bytu v Praze 6. V žalobním petitu navrhoval tento žalobce vydání rozsudku, jímž by bylo uloženo manželům U. vyklidit žalobcův byt v Praze 6 a žalované T. J. vyklidit byt manželů U. v Praze 2. V průběhu řízení potom rozšířil žalobce žalobu o návrh na vyslovení neplatnosti dohody o výměně bytů uzavřené mezi jejími účastníky. Žalobní návrh změnil tak, aby povinnost k vyklizení manželům U. byla uložena oproti splnění povinnosti žalované T. J. Obvodní soud pro Prahu 6 svým rozsudkem vyslovil neplatnost dohody o výměně bytů. Uložil povinnost žalovaným manželům U. vyklidit byt v Praze 6, s povinností předat jej vyklizený žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku oproti povinnosti žalované T. J. vyklidit byt v Praze 2, a vyklizený jej předat manželům U. do tří dnů od právní moci rozsudku. V odvolacím řízení změnil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v části vyslovující neplatnost dohody o výměně bytů tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, přičemž nevyhověl návrhu na připuštění dovolání. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a dále tvrdila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Nejvyšší soud však dovolání usnesením ze dne 31. 8. 1998 odmítl, neboť jej shledal nepřípustným. Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti písemně vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Městský soud v Praze k námitce rozporu mezi písemným vyhotovením rozsudku a protokolu z jednání, týkající se složení odvolacího senátu, uvedl, že senát 11 Co jednal a rozhodoval ve věci ve složení předsedkyně JUDr. J. P. a soudkyně JUDr. K. P. a JUDr. J. K.. Členka odvolacího senátu 11 Co, JUDr. H. Č., byla v době projednání a rozhodnutí ve věci v pracovní neschopnosti a dle rozvrhu práce ji zastupovala JUDr. K. P.. Složení senátu je přesně zachyceno v protokolu o odvolacím jednání. Pouze nedopatřením při písemném vyhotovení rozsudku došlo k tomu, že jako členka senátu byla uvedena JUDr. H. Č. Tuto písařskou chybu napravil soud vydáním opravného usnesení, č. j. 11 Co 228/97-116, ze dne 20. 1. 1998. K námitce, že soudy vybočily z mezí zákonné poučovací povinnosti soud uvedl, že v rámci odvolacího řízení nebylo žádnému z účastníků poskytnuto hmotněprávní poučení. K otázce synalagmatické povahy závazku odkázal soud na odůvodnění vydaného rozsudku. Podle něj lze vztah z neplatné smlouvy považovat za synalagmatický tehdy, došlo-li už na základě smlouvy ke vzájemnému plnění smluvních stran. Žalobce, který z neplatné smlouvy žádné plnění nezískal, není povinen nic vracet podle §457 o. z. V tomto odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. Závěrem Městský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 6 jako účastník řízení se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastníci řízení Ing. R. U. a J. U. Ústavnímu soudu sdělili, že plně akceptují napadené rozsudky a jako vedlejší účastníci řízení nemají na projednávání ústavní stížnosti zájem. Další vedlejší účastník A. B., zastoupený advokátem JUDr. F. N., ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou. Nahlédnutím do protokolu o jednání Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1997 lze snadno zjistit, že JUDr. H. Č. se jednání odvolacího senátu neúčastnila, což bylo také potvrzeno opravným usnesením, sp. zn. 11 Co 228/97, ze dne 20. 1. 1998. K námitce hmotněprávního poučení vedlejší účastník uvádí, že před soudem I. stupně upravoval žalobní návrh, protože toto jeho oprávnění vyplývá z dispozičního práva se žalobou. Soud pak takovéto úpravy připustil, aniž by jakkoli tímto postupem porušil zákon v naznačeném či jiném smyslu. II. Ústavní soud v projednávané věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat na základě ústavní stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, konkrétně čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nezbylo Ústavnímu soudu než napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat. V případě namítaného porušení čl. 95 Ústavy ČR je třeba konstatovat, že toto ustanovení, podle jehož odst. 1 (odst. 2 z povahy věci nepřipadá v úvahu) je soudce vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, s právem na spravedlivý proces úzce souvisí. Za tohoto stavu se Ústavní soud soustředil na posouzení otázky, zda napadenými rozsudky obecných soudů a jim předcházejícím řízením nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a k porušení čl. 38 Listiny, o nichž stěžovatelka tvrdí, že byla postupem obecných soudů porušena. Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z obsahu spisu předloženého Obvodním soudem pro Prahu 6 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Vyloučení soudců upravuje občanský soudní řád v §14 až 16. Podle ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. jsou u soudu vyššího stupně vyloučeni z projednávání a rozhodování věci i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání. Uvedené se týká nejen soudce, který skutečně rozhodoval, nýbrž i soudce, který působil v rozhodující části řízení u soudu nižšího stupně. Jinými slovy, je vyloučen i ten soudce, který sice již nerozhodl ve věci samé, ale prováděl podstatnou část dokazování. O tom, zda je soudce vyloučen, rozhoduje senát nadřízeného soudu, a to především na základě skutečností uvedených v návrhu účastníka řízení a na základě vyjádření soudce. Každý soudce je ze zákona povinen oznámit neprodleně předsedovi příslušného soudu skutečnosti, pro které je vyloučen. V souzené věci je prokázáno, že nebylo rozhodováno vyloučeným soudcem, neboť z podepsaného protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 10. 9. 1997 je patrné, že soudkyně JUDr. H. Č., která byla činná v této věci u soudu I. stupně, se projednávání odvolání nezúčastnila. Senát Městského soudu v Praze rozhodoval ve složení předsedkyně JUDr. J. P. a soudkyně JUDr. J. K. a JUDr. K. P. Na této skutečnosti nic nemění ani písařská chyba v písemném vyhotovení rozsudku, která byla opravena opravným usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 11 Co 228/97-116, ze dne 20. 1. 1998. V posuzované věci nebylo třeba postupovat podle ustanovení §16 o. s. ř., jak v ústavní stížnosti naznačuje stěžovatelka, neboť složení senátu v době projednávání a rozhodování věci odpovídalo zákonu. Namítaná soudkyně JUDr. H. Č. byla sice členkou senátu 11 Co, ale v době projednávání předmětné věci byla v pracovní neschopnosti. Jestliže člena senátu v době jeho dlouhodobé nepřítomnosti nahradí jiný soudce, nemůže se jednat o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle cit. ustanovení Listiny "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Tento ústavní imperativ je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl k projednání věci povolán rozvrhem práce platným pro ten který soud. Z obsahu spisu nevyplývá ani další stěžovatelkou namítané porušení zákona, které spatřuje v tom, že obecné soudy vybočily z mezí zákonné poučovací povinnosti navrhovatele. Ústavní soud tento názor stěžovatelky nesdílí, když ani v ústavní stížnosti není tato výtka nijak blíže odůvodněna. Naopak má soud dojem, že je tato část ústavní stížnosti formulována velmi obecně. Soud I. stupně, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 10. 5. 1995, usnesením připustil úpravu žalobního petitu podle návrhu právního zástupce žalobce, a ponechal žalobci lhůtu 15 dnů k tomu, aby formuloval žalobní petit písemně. Podáním ze dne 12. 5. 1995 formuloval právní zástupce žalobce žalobní petit písemně a na jednání senátu dne 8. 11. 1996 byla změna žalobního petitu podle tohoto písemného návrhu usnesením připuštěna. Ústavní soud při přezkoumání řízení, jež předcházelo vydání napadených rozsudků, neshledal, že by obecné soudy z mezí poučovací povinnosti podle procesního předpisu (o. s. ř.) vybočily. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně posoudily synalagmatickou povahu závazku, Ústavní soud pouze uvádí, že podle ustanovení §457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Z neplatné dohody o výměně bytů však dostali plnění pouze žalovaní manželé U. a žalovaná stěžovatelka T. J., neboť pouze oni na základě neplatné dohody užívali směněné byty. Obecné soudy tedy postupovaly správně, když svými rozsudky uložily povinnost vyklidit a odevzdat vyklizený byt pouze žalovaným manželům U. a T. J. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 byla porušena stěžovatelčina základní práva nebo svobody, uvedené v ústavní stížnosti a zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Z rozboru věci plyne, že stěžovatelce bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (č. 36 Listiny), jež ostatně také plně využila. Postupem soudů nebyl porušen ani čl. 38 Listiny, neboť ve věci rozhodoval soud, který byl podle zákona příslušný a ani složení odvolacího senátu neodporovalo zákonu. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 20. října 1999