Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.06.1999, sp. zn. I. ÚS 478/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 94/14 SbNU 275 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.478.97

sp. zn. I. ÚS 478/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelů I. V., J. V., J. V., a B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997, č.j. 15 Co 739/95-117, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 1995, č.j. 11 C 53/92-89, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 1997, č.j. 11 C 53/92-101. Okresní soud tímto rozsudkem zamítl návrh žalobců I. V., J. V., J. V. a B. K., aby žalovaný R., státní podnik - Hradec Králové v likvidaci, byl povinen vydat žalobcům každému v rozsahu 1/4 celku nemovitosti čp. 12 "se stavební parcelou č. 12" se stavební parcelou č. 15/2 v Hradci Králové, zapsaných na listu vlastnictví č. 4 v katastrálním území Hradec Králové pro obec Hradec Králové. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1997, č.j. 11 C 53/92-101, byl výrok rozsudku okresního soudu opraven tak, že návrh žalobců, aby žalovaná organizace byla povinna vydat žalobcům každému v rozsahu 1/4 nemovitosti čp. 12 se st. parcelou p.č. 15/2 v Hradci Králové, zapsaných na LV č. 4 v kat. úz. Hradec Králové pro obec Hradec Králové, se zamítá. Okresní soud tak rozhodl na základě zjištění, že rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství MěNV v Hradci Králové ze dne 18. 10. 1965, č.j. Výst/4894-65/Bgn, potvrzeným rozhodnutím komise výstavby a vodního hospodářství MěNV v Hradci Králové ze dne 27. 11. 1965, č.j. 5708/65, byla k žádosti žalovaného vyvlastněna podle §18 stavebního řádu pro stavbu pivnice Černý kůň stavební parcela č. kat. 15, nově označené jako parcela č. kat. 15/2. Vyvlastněním pozemku současně došlo i k vyvlastnění nemovitosti na ní ležící, tj. předního traktu domu čp. 12. Náhrada za vyvlastnění byla stanovena v rámci vyhlášky č. 73/1964 Sb. na částku 1.208,28 Kč. Na základě těchto skutečností dospěl okresní soud k názoru, že žaloba není důvodná, neboť podle ust. §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. V daném případě všichni účastníci nebyli schopni podat důkaz o tom, že by náhrada za vyvlastnění nebyla právním předchůdcem žalobců vyplacena. Důkazní břemeno v tomto směru zcela spočívalo na žalobcích, "kteří jako o jeden z důvodů žaloby tento restituční titul opírali". Pokud se v průběhu řízení zmiňovali i o důvodu dle §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ten byl vyloučen správními rozhodnutími o vyvlastnění. Žalobcům se také nepodařilo prokázat, že by u nich došlo k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody. Politickou perzekucí se podle ust. §2 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. míní postižení osob, vzniklé jako důsledek příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě, které však u žalobců nebyly zjištěny. Za zásadní považoval okresní soud otázku týkající se překážky, pro kterou věc nelze vydat ve smyslu ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a podle něhož stavby, které zásadní přestavbou změnily svůj stavebně technický charakter, se nevydávají. Soud pro vyřešení této otázky ustanovil soudního znalce, který ji jednoznačně vyřešil v neprospěch žalobců. Proto byla žaloba o vydání předmětných nemovitostí zamítnuta. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 1995, č.j. 11 C 53/92-89, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 1997, č.j. 11 C 53/92-101, ve výroku sub I (ve věci samé) potvrdil, ve výrocích sub II a III výrok o nákladech řízení změnil, každému ze žalobců uložil nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení a návrhu žalobců na připuštění dovolání nevyhověl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud v souvislosti s otázkou, zda byla či nebyla vlastníkům nemovitosti proplacena náhrada za vyvlastnění ve výši 1.208,28 Kč, nesprávně dovodil, že bylo na žalobcích, aby prokázali, že náhrada nebyla vyplacena. Důkazní břemeno však leží na žalovaném, který musí prokázat, že k vyplacení náhrady došlo. Žalovaný však takový důkaz nepředložil. Proto se na něho ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb. vztahuje povinnost nemovitosti žalobcům vydat, aniž by bylo třeba dále zkoumat, zda existují i jiné důvody pro vydání nemovitosti. Krajský soud se dále zabýval ustanovením §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter a shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že se o takovou stavbu v případě domu čp. 12 jedná. Pro závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objemu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze 3 Cdo 199/93). Z předloženého znaleckého posudku a z výslechu znalce vyplývá, že obvodové zdivo a stropy jsou nové ze dvou třetin a původní střešní plášť byl nahrazen novým v podstatě stejnou konstrukcí. Takovéto stavební zásahy odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby. Dle názoru krajského soudu není třeba vypracovávat revizní znalecký posudek, neboť znalec měl dostatek podkladů pro posouzení, k jakým stavebním změnám na domě čp. 12 došlo. Z těchto důvodů Krajský soud v Hradci Králové rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové v napadeném výroku sub I. jako věcně správný potvrdil. Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1998, č.j. 23 Cdo 489/98-134, odmítnuto. Stěžovatelé v ústavní stížnosti znovu opakují námitky, které uplatňovali v řízení před obecnými soudy. Trvají na tom, že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 5. 1965 neobsahovalo výrok o tom, že se jím vyvlastňuje i dům čp. 12, a týkalo se prý jen pozemku. Krajský soud se dále vůbec nezabýval tím, že k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu. Stěžovatelé konečně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že došlo k zásadní přestavbě domu čp. 12 tak, jak to vyžaduje ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť soud vycházel ze znaleckého posudku č. 1267/49/93, v němž znalec výslovně zdůrazňuje, že posouzení změny stavebně technického charakteru stavby je věcí značně komplikovanou, a proto ve znaleckém posudku jen nastiňuje různé pohledy na problematiku, aniž by se jasně vyjádřil, zda k takové změně u předmětné stavby došlo. Znalec dále uvádí, že podklady, z nichž při zpracování posudku vycházel, jsou nedostatečné, především mu nebyla předložena projektová dokumentace k datu rozhodnutí o vyvlastnění. Stěžovatelé se domnívají, že závěry, které učinily obecné soudy na základě uvedeného znaleckého posudku jsou tedy značně zjednodušené a nepřesné. Podle jejich názoru z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že některé prvky dlouhodobé životnosti posuzované stavby (např. nosné zdivo nebo střecha) byly toliko vyměněny za stejné, nikoli nahrazeny jinými. Dále by prý bylo mylné pokládat v tomto případě schodiště za prvek dlouhodobé životnosti, neboť schodiště je tímto prvkem jen v případě, že tvoří součást stavebně technického charakteru stavby. Schodiště v domě čp. 12 však byla dřevěná a bylo by absurdní tvrdit, že jako taková by mohla tvořit součást nosného systému stavby. Stěžovatelé se proto domnívají, že stavebními úpravami domu čp. 12 k podstatné změně prvků dlouhodobé životnosti nedošlo. Pro případ opačného závěru by se měl soud zabývat otázkou, u kolika prvků dlouhodobé životnosti byla změna nutná a jak zásadní tato změna musí být, aby mohl být uplatněn §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Podle názoru stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Proto navrhli, aby bylo toto rozhodnutí zrušeno. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je vyloženo, jakými úvahami se krajský soud při svém rozhodování řídil. Krajský soud dospěl k závěru, že vydání nemovitosti brání ust. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelé domáhají, ztratily svůj stavebně technický charakter. Krajský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že ve smyslu ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. R., státní podnik Hradec Králové v likvidaci, zastoupený advokátem, jako vedlejší účastník řízení uvedl, že nesouhlasí s konstrukcí stěžovatelů, která zpochybňuje vyvlastňovací rozhodnutí, na jehož základě došlo k vyvlastnění stavební parcely a na ní ležící nemovitosti, tj. předního traktu domu čp. 12. Tato konstrukce je násilná, se snahou účelově zpochybnit jednoznačnou textaci vyvlastňovacího rozhodnutí, č.j. Výst/4894/65/Bgn, z 18. 10. 1965. Dále vedlejší účastník nesouhlasí se zpochybněním účelu vyvlastnění, neboť v odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že se jedná o stavbu, která je zahrnuta do plánu investiční výstavby Restaurací a jídelen pro rok 1965 a další léta. Šlo tedy o stavbu zahrnutou do státního plánu rozvoje národního hospodářství, která byla zdárně realizována. Vedlejší účastník konečně napadá tvrzení stěžovatelů, že nedošlo k naplnění ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť je přesvědčen, že znalecký posudek Ing. J. J. má dostatečnou vypovídací neschopnost, na jejímž základě lze dovodit závěr, že dům čp. 12 zásadní přestavbou ztratil svůj stavebně technický charakter. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Stěžovatelé dali souhlas s upuštěním od ústního jednání. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 53/92, vyplývá, že se Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení pečlivě zabýval všemi námitkami stěžovatelů. V první řadě dovodil, že okresní soud zastával nesprávný názor, podle něhož bylo na žalobcích, aby prokázali, že došlo k vyplacení náhrady za vyvlastněné nemovitosti. Naopak důkazní břemeno leží na žalovaném, který musí prokázat, že k vyplacení náhrady došlo. Žalovaný však takový důkaz nepředložil, takže se na něho vztahuje povinnost nemovitosti žalobcům vydat, aniž by bylo třeba dále zkoumat, zda existují i jiné důvody pro jejich vydání. Krajský soud v Hradci Králové však usoudil, že vydání předmětných nemovitostí brání ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, se nevydávají. V takovém případě však mají oprávněné osoby podle ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb. právo na finanční náhradu. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že se o takovou stavbu v případě domu čp. 12 jedná. Pro závěr o ztrátě stavebně technického charakteru je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objemu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 199/93). Ze závěrů znaleckého posudku i z výslechu znalce Ing. Ježka vyplývá, že obvodové zdivo a stropy jsou nové ze dvou třetin a původní střešní plášomegat byl nahrazen novým v podstatě stejné konstrukce. Takovéto stavební zásahy odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby. Krajský soud nepovažoval za potřebné vypracovávat revizní znalecký posudek, neboť znalec měl dostatek podkladů pro posouzení, k jakým stavebním změnám na domě čp. 12 došlo. Z těchto důvodů Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu v napadeném výroku sub I. jako věcně správný potvrdil. Ústavní soud nevidí důvod, aby se - se zřetelem na ústavně právní aspekty věci - od jejich stanoviska odchyloval. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (srov. Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Vydání 1., Praha C. H. Beck 1998, nález č. 139, str. 245 - 252), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V souzeném případě obecné soudy provedly řadu důkazů, a to předložením potřebných listin, výslechem svědků a znalce, a řádně je zhodnotily. Ústavní soud nemá důvod k tomu, aby do tohoto procesu zasahoval, pokud v provedeném řízení nevznikla taková vada, jež by je ve svých důsledcích činila jako celek nespravedlivým. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Krajský soud se pečlivě zabýval otázkou splnění podmínek postupu podle ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a pro její posouzení vycházel zejména ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce před soudem prvého stupně (viz č.l 63 a 63 v. spisu zn. 11 C 53/92), v níž znalec uvedl, že obvodové zdivo a stropy domu čp. 12 jsou ze 2/3 nové. Schodiště bylo zcela odstraněno, taktéž střecha je zcela nová, změna je tedy rovněž 100 %. Poměr zdiva nosných zdí proti původnímu zdivu se pohybuje mezi 1/2 až 2/3 nově zbudovaných zdí. Vnitřek domu, tj. příčky atd. jsou zcela nové. Podle názoru krajského soudu takovéto stavební zásahy odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. K této změně totiž dojde tehdy, jestliže se v důsledku zásadní přestavby obmění (vymění) ty konstrukce, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost původní stavby přímo odvisí. S těmito závěry se ztotožňuje i Ústavní soud, neboť nezjistil, že by závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními; proto je nelze považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jehož ochrany se stěžovatelé dovolávají. Z hlediska práva na "spravedlivý proces" nebylo zjištěno, že by v řízení před obecnými soudy byly porušeny základní procesní principy, neboť soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud se stěžovatelé dovolávají porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, pak podstatná část jimi uváděných důvodů spočívá v polemice s rozhodovacími důvody Krajského soudu v Hradci Králové. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví ústavně chráněn není a ani být nemůže. Otázka ochrany podle čl. 11 odst. 4 Listiny týkající se vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva, které je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, nebyla v projednávané věci s ohledem na postup podle ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. řešena. Proto se jí ani Ústavní soud nezabýval. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují v podstatě tytéž argumenty, které uplatňovali v řízení o vydání předmětného majetku. Především trvají na tom - jak již bylo uvedeno - že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 10. 1965 neobsahovalo výrok, že se jím vyvlastňuje (kromě pozemku) i dům čp. 12, dále namítají, že se Krajský soud v Hradci Králové vůbec nezabýval tím, zda k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu a konečně nesouhlasí s tím, že došlo k zásadní přestavbě domu čp. 12, jak to vyžaduje ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Ani těmto argumentům nelze přisvědčit. Pokud jde o námitku, že rozhodnutí o vyvlastnění neobsahovalo výrok, že se jím vyvlastňuje i dům čp. 12, Krajský soud v Hradci Králové se touto otázkou zabýval a přesvědčivě zdůvodnil, že došlo nejen k vyvlastnění pozemku, nýbrž i uvedeného domu (srov. výrok rozhodnutí o vyvlastnění). V otázce ztráty stavebně technického charakteru stavby ve smyslu §8 odst. 1 citovaného zákona vycházel krajský soud - jak již Ústavní soud uvedl - ze znaleckého posudku a výslechu znalce, z něhož vyplývá, že obvodové zdivo a stropy jsou nové ze dvou třetin a původní střešní plášť byl nahrazen novým v podstatě stejné konstrukce. Takovéto stavební zásahy odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby. Pokud jde o otázku, zda k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu, krajský soud uvedl, že v tomto případě bylo důvodem vyvlastnění podle §18 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství, tj. stavba pivnice "Černý kůň", což považoval za postačující pro závěr, že k němu došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu. Ústavní soud nevidí důvod, aby tento závěr z hlediska ústavněprávního přehodnocoval. Stěžovatelé se ústavní stížností v podstatě domáhají přehodnocení důkazů provedených obecným soudem. Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko (srov. Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, Vydání 1., Praha 1997, usn. č. 14 ve věci sp. zn. III. ÚS 124/96), podle něhož z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), resp. skutkového stavu (§250f občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Toto konstatování se vztahuje plně i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se Krajský soud v Hradci Králové nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelů zaručených v uvedených článcích Listiny, ani k porušení jiných základních práv a svobod stěžovatelů napadeným rozhodnutím nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. června 1999