ECLI:CZ:US:1999:1.US.481.97
sp. zn. I. ÚS 481/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr.Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti Z.S., zastoupené advokátem JUDr. T.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 1997, č.j. 9 Co 476/97-259, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 4. 1997, č.j. 8 C 233/93-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 4. 1997, č.j. 8 C 233/93-206, kterým byl zamítnut její návrh na určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve F.-M. pro k. ú. B. na LV č. 1251, a to domu čp. 697 na p.č. 924/1, pozemku p.č. 924/1 - zastavěná plocha, pozemku p.č. 924/2 - zastavěná plocha, pozemku p.č. 925 - zahrada a stavby garáže na pozemku p.č. 924/2.
Okresní soud tak rozhodl na základě zjištění, že stěžovatelka uzavřela dne 19. 5. 1987 kupní smlouvu s odpůrcem V.B. ohledně ideální 1/2 uvedených nemovitostí a v řízení před soudem tvrdila, že tato smlouva je absolutně neplatná podle ust. §39 občanského zákoníku. Záměrem účastníků bylo totiž obejít ust. §23 odst. 4 zák. č. 146/1984 Sb., kterým byla pro třetí skupinu osob stanovena sazba notářského poplatku 20 % ze základu pro případ darování, zatímco v případě prodeje činila sazba podle §23 odst. 3 cit. zákona pouze 5 % ze základu. Fingováním kupní smlouvy účastníci této smlouvy obešli ustanovení zákona o vyšší sazbě poplatku, čímž odpůrce ušetřil na úkor státu částku 8.690,- Kč. Výpovědi stěžovatelky v průběhu řízení před soudem byly měněny, takže se soudu jevily jako nevěrohodné. V původním návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 30. 9. 1993 odkazovala na kupní smlouvu ze dne 19. 5. 1987 "s tím", že kupní cena nebyla zaplacena a netvrdila, že by mělo dojít k fingování úplatného převodu za účelem obejití zákona o poplatcích. Dalším návrhem se domáhala na odpůrci zaplacení částky 91.548,90 Kč s přísl., což je částka, která jí podle kupní smlouvy ze dne 19. 5. 1987 měla být předána na vkladních knížkách. Nedomáhala se částky 33.100,- Kč, tj. zbytku kupní ceny. O účelovosti výpovědí navrhovatelky v průběhu řízení svědčí dále to, že smlouva byla uzavřena dne 19. 5. 1987 a po delší době dne 27. 5. 1993 navrhovatelka a odpůrce prodali jako spoluvlastníci část předmětných nemovitostí R. a M.S. jako kupujícím. V té době tedy spoluvlastnictví odpůrce k těmto nemovitostem nijak nezpochybňovala. Dále bylo zjištěno, že od doby uzavření kupní smlouvy dne 19. 5. 1987 došlo ke změnám u pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy, a to nejen co se týče parcelních čísel, "ale z geometrického plánu č. 765-436/91 lze zjistit, že současné pozemky zahrnují i část výměry z původního pozemku p.č. 913, kterou navrhovatelka a odpůrce nabyli od E.S. a J. a H.K., kupní a darovací smlouvou ze dne 24. 9. 1992". Návrh na určení, že navrhovatelka je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí proto, že kupní smlouva ze dne 19. 5. 1987 je neplatná, není logický, neboť část pozemku ve spoluvlastnictví účastníků zahrnuje i pozemky podle kupní a darovací smlouvy ze dne 24. 9. 1992, kterou navrhovatelka nezpochybnila. Proto byl návrh stěžovatelky zamítnut.
Stěžovatelka dále navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 1997, č.j. 9 Co 476/97-259, kterým krajský soud připustil zpětvzetí návrhu na určení, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem části parc. č. 924/1 zastavěná plocha označené v geometrickém plánu ze dne 10. 12. 1991, č. 765-436/91, jako díl "h" o výměře 22 m2 a části parc. č. 925 zahrada označené tamtéž jako díl "g" o výměře 85 m2, vše v kat. úz. B., rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu zrušil a řízení o tomto návrhu zastavil. Jinak rozsudek okresního soudu potvrdil.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že se navrhovatelce nepodařilo prokázat, že skutečným úmyslem obou účastníků kupní smlouvy ze dne 19. 5. 1987 bylo uzavření smlouvy darovací. I kdyby však byla tato kupní smlouva vskutku uzavírána jako simulovaný právní úkon s motivem obejít poplatkové důsledky plynoucí ze smlouvy darovací, nepřísluší navrhovatelce aktivní legitimace k uplatnění odpovídajícího nároku, neboť dle žaloby to měla být též ona, jejíž jednání sledovalo cíle nekonformní tehdejší právní úpravě. V jejich důsledku se tak navrhovatelka vyhnula svému postavení ručitelky notářského poplatku z darování, "popř. stát byl ochuzen o odpovídající část notářského poplatku". Nikdo se však nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti, což je právní princip, který platil i v římském právu jako zásada "nemo turpitudinem suam allegans auditur". Proto Krajský soud v Ostravě v tomto směru potvrdil rozsudek okresního soudu, který návrh navrhovatelky na určení vlastnictví ke zbylé části nemovitostí zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že kupní smlouva ze dne 19. 5. 1987 byla pouze simulovaná, neboť původně sice chtěla předmětné nemovitosti odpůrci darovat, ale na jeho popud přistoupila k uzavření fiktivní kupní smlouvy, neboť odpůrce měl snahu obejít důsledky v podobě poplatků z darování, které v té době byly vyšší než poplatky z převodu kupní smlouvou. Navrhovatelka byla odpůrcem fyzicky napadena, proto se domáhala vrácení předmětných nemovitostí v důsledku porušení dobrých mravů, avšak vzhledem k uzavření kupní smlouvy nastal právní stav, který jí znemožňuje od kupní smlouvy odstoupit. Stěžovatelka uvedla, že předmětná kupní smlouva je podle jejího názoru neplatná od samého počátku, neboť ze strany obou účastníků šlo o fingovaný právní úkon, který měl zastřít skutečný převod nemovitostí darováním, a nebyla jí zaplacena kupní cena, čímž byla porušena její základní práva zaručená v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tento článek zaručuje každému právo vlastnit majetek a určuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Proto navrhla, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, jak by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Jeho pravomoc je vázána na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila námitky, spočívající právě v porušení základních práv a svobod (konkrétně v porušení článku 11 odst. 1 Listiny), nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí z tohoto hlediska zabývat. Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 8 C 233/93, však zjistil, že se stěžovatelce ani v řízení u okresního soudu , ani v řízení u krajského soudu nepodařilo prokázat její žalobní tvrzení, že skutečným úmyslem účastníků kupní smlouvy z 19. 5. 1987 bylo ještě v době uzavření této smlouvy něco jiného, totiž uzavření smlouvy darovací. Skutečnost, že účastníci smlouvy ještě před jejím vlastním uzavřením zvažují důsledky všech v úvahu přicházejících právních úkonů (tedy i důsledky poplatkové) a na základě této úvahy se pak svobodně, vážně, určitě a srozumitelně rozhodnou pro ten právní úkon, který jim subjektivně vyhovuje nejlépe (a to i s ohledem na zmíněné poplatkové důsledky), neznamená bez dalšího zjištění, že by byl takový právní úkon absolutně neplatný pro obcházení zákona ve smyslu §39 občanského zákoníku. To správně dovodil již Krajský soud v Ostravě a Ústavní soud nevidí důvod, aby se - byť se zřetelem na ústavně právní posouzení věci - od tohoto názoru odchyloval.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy. Závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obou soudů. Navrhovatelkou blíže neodůvodněný odkaz na č. 11 odst. 1 Listiny rovněž nemůže obstát, neboť tímto článkem je chráněno vlastnické právo existující, již konstituované a nikoli pouze tvrzený nárok na ně.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky okresního s krajského soudu základní práva a svobody stěžovatelky porušeny nebyly.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu