Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.1999, sp. zn. I. ÚS 485/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 81/14 SbNU 167 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.485.98

sp. zn. I. ÚS 485/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. V. G. a soudců JUDr. V. K. a JUDr. V. P. věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. H. S., a T. R. S., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 10 C 15/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 35 Co 371/98, takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 10 C 15/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 35 Co 371/98, se zrušují. Odůvodnění: V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR o zaplacení částky 750.000,- Kč. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se stěžovatelé proti žalované domáhali finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Na základě provedeného dokazování soud konstatoval následující: Dne 1. 4. 1941 byla uzavřena kupní smlouva, podle níž B. a F. L. prodali své spoluvlastnické podíly v celkové výši 3/4 společnosti K. und B. G.m.b.H. z Norimberku a na tuto firmu byla ke dni 27. 6. 1941 převedena i zbývající 1/4 těchto nemovitostí. Dne 15. 9. 1942 byla - následkem konkursu - z obchodního rejstříku vymazána firma "Brüder Loebl und Söhne". Dne 20. 7. 1945 byla ohledně předmětných nemovitostí v pozemkových knihách poznamenána národní správa a správcem byl ustanoven J. L. Dne 22. 1. 1946 byl v obchodním rejstříku vymazán "výmaz" firmy Brüder L. und Söhne a byl obnoven dřívější stav, tzn. existence této veřejné obchodní společnosti. Dne 29. 4. 1946 byl prohlášen za mrtvého B. L., dědeček stěžovatelů z matčiny strany, a také byl vymazán z obchodního rejstříku jako společník této firmy. Dne 20. 10. 1946 byl proveden v obchodním rejstříku výmaz týkající se národní správy firmy Bratři L. a synové. Dne 22. 11. 1946 byla v pozemkových knihách učiněna poznámka, týkající se podání restitučního návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Dne 9. 5. 1947 se matka stěžovatelů D. S. se svým bratrem J. přihlásila o dědictví po svém otci B. L.. Dne 10. 5. 1947 vydal tehdejší ONV v Žatci tři výměry, jimiž byl zkonfiskován dům č.p. 289 se stavební parcelou č. 423, sírárna a sklad chmele č.p. 1148 s budovou, se stavební parcelou a továrna č.p. 1334 se stavební parcelou (dále jen "předmětné nemovitosti"). Tyto nemovitosti byly zkonfiskovány podle §1 dekretu č. 108/1945 Sb. jako "majetek firmy K. und B. G.m.b.H.". Dne 1. 3. 1948 ustanovil ONV v Žatci nad firmou Bratři L. a synové znovu národní správu podle dekretu č. 5/1945 Sb. Dne 23. 2. 1950 rozhodl Osidlovací úřad a Fond národní obnovy o přechodu práva vlastnického k majetkové podstatě firmy K. und B. G.m.b.H do vlastnictví Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky, s.r.o. Toto rozhodnutí se vztahovalo i na předmětné nemovitosti. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo pro "Ústředí" vloženo dne 27. 7. 1950. V současnosti je vlastníkem předmětných nemovitostí Ch., družstvo Ž. Obvodní soud dospěl k závěru, že se na souzenou věc vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nikoliv zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zákon o půdě se prý (na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb.) nevztahuje na tzv. židovský majetek, tj. na majetek zabavený v době nesvobody za okupace německými vojáky z rasových důvodů. Pro zákon o půdě tedy platí časová hranice pro restituční nároky, počínající 25. únorem 1948. Je-li prý tedy předmětem restituce finanční náhrada za nemovitosti, jež nelze vydat, není možno tuto finanční náhradu přiznat, pokud by měla být poskytnuta za obytné a hospodářské budovy, sloužící k zemědělské výrobě, jestliže nárok podle zákona č. 128/1946 byl oprávněné osobě po 25. únoru 1948 zamítnut z důvodů politické persekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, tak jako by tuto finanční náhradu bylo možno za splnění dalších podmínek přiznat podle čl. I. zákona č. 116/1994 Sb. Předmětné nemovitosti vlastnili bratři L. jako fyzické osoby (tedy nikoliv jako právnická osoba) a za fašistické okupace přešly na německou právnickou osobu K. und B. G.m.b.H. z důvodů rasové persekuce, takže se jednalo o majetkové převody, jež byly dekretem č. 5/1945 Sb. prohlášeny za neplatné (§1 odst. 1). Po účinnosti tohoto dekretu však nedošlo k obnovení vlastnických práv osob, které tato práva pozbyly v době nesvobody na základě jednání uzavřeného pod tlakem okupace, národní nebo rasové persekuce. Tyto osoby musely k obnovení vlastnického práva uplatnit svůj restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. a teprve kladným rozhodnutím příslušného státního orgánu došlo k jejich obnově. Matka a strýc stěžovatelů v roce 1946 tyto restituční nároky uplatnili, do 25. 2. 1948 však k jejich uspokojení nedošlo a k jejich uspokojení nedošlo ani v tzv. rozhodném období. Zda důvody neuspokojení nároků byly v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy se prý prokázat nepodařilo, neboť příslušné spisy jsou již skartovány. Stěžovatelům se tedy sice podařilo prokázat, že v minulosti došlo k pravomocnému zamítnutí restitučních návrhů jejich matky a strýce podle zákona č. 128/1946 Sb., z jakých důvodů však k zamítnutí došlo, se jim prokázat nepodařilo. Tato skutečnost prý však není rozhodná, protože nárok stěžovatelů je nutno posuzovat podle zákona o půdě, který nebyl novelizován podobným způsobem jako zákon o mimosoudních rehabilitacích. Mimo to k přechodu předmětných nemovitostí na stát nedošlo až rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23. 2. 1950, nýbrž již na základě tří konfiskačních výměrů ONV v Žatci ze dne 10. 5. 1947, tedy ještě před tzv. rozhodným obdobím. Tyto konfiskační výměry (nabyly právní moci dne 14. 6. 1947) prý sice byly vydány v rozporu s ustanovením §2 zákona č. 128/1946 Sb. s ohledem na probíhající restituční řízení, "jedná se však o akty orgánů státní správy, které jsou navíc pravomocné a soudu dnes nepřísluší v rámci restitučního řízení ... zkoumat jejich správnost". I kdyby však soud připustil, že předmětné nemovitosti na stát přešly v rozhodném období, nedošlo k jejich přechodu na stát z právních předchůdců stěžovatelů, a to s ohledem na skutečnost, že k obnově jejich vlastnických práv mohlo dojít pouze cestou restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., která však nebyla "v jejich prospěch kladně dovršena". Z uvedených důvodů Obvodní soud pro Prahu 8 dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami pro přiznání finanční náhrady (§4 odst. 2 písm. c) ve spojení s §16 zákona o půdě) a že tedy ve sporu nejsou aktivně legitimováni. Proto žalobu zamítl. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že se sice neztotožňuje s právními závěry soudu I. stupně, leč to nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku. Předmětná věc totiž nespadá pod režim zákona o půdě, nýbrž pod režim zákona č. 87/1991 Sb., neboť z provedených důkazů údajně vyplývá, že v předmětných nemovitostech byl realizován velkoobchod s chmelem, což nelze charakterizovat jako zemědělskou výrobu, "ale jako obchodování se zemědělským produktem". Podle názoru Městského soudu v Praze byl převod vlastnictví k předmětným nemovitostem ze spoluvlastnictví bratrů L. na německou společnost K. und B. G.m.b.H. uskutečněn pod tlakem rasové persekuce a vztahoval se na něj proto dekret č. 5/1945 Sb., jeho účinností však automaticky nedošlo k obnovení vlastnických práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody. Příslušný právní poměr totiž trval, dokud nebylo jednání, kterým byl založen, příslušným orgánem prohlášeno za neplatné. Nedošlo-li tedy k vynětí majetku z národní správy a jeho vrácení podle §24 tohoto dekretu, "pak bez uplatnění nároku podle §1 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 1 zák. č. 128/1946 Sb. a kladného rozhodnutí příslušného státního orgánu se původní vlastnické právo neobnovilo". V daném případě prý nebylo prokázáno vrácení majetku podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., bylo pouze zjištěno podání restituční žádosti podle zákona č. 128/1946 Sb. a její zamítnutí. Městský soud v Praze proto konstatoval, že se původní vlastnické právo k předmětným nemovitostem neobnovilo. Věcí se proto lze zabývat jen z hlediska ustanovení §3 odst. 2 restitučního zákona s tím, že podle zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhradu může požadovat pouze osoba, která by měla právo na vydání nemovitosti, tedy za splnění všech podmínek pro její vydání. Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odst. 1 a která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., "pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona". Z toho Městský soud v Praze dovodil, že musí být prokázáno zamítnutí restituční žádosti podle citovaných předpisů, provedené po 25. únoru 1948 z důvodů politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatelé však prý prokázali pouze zamítnutí restituční žádosti po 25. únoru 1948, nikoliv však důvody tohoto zamítnutí. "V tomto směru se ocitli v důkazní nouzi, neboť zmíněné rozhodnutí se nepodařilo dohledat." Stěžovatelé sice navrhli svědeckou výpověď svého právního zástupce (bývalého pracovníka finanční prokuratury), který měl potvrdit, že všechny restituce majetků (jako je majetek předmětný) musely být zamítnuty z politických důvodů, nicméně odvolací soud tento důkaz neprovedl, "neboť jím měly být prokázány skutečnosti obecné, nikoliv skutečnost, že právě v daném případě došlo k zamítnutí restituční žádosti z uvedených důvodů". Podle názoru Městského soudu v Praze tato skutečnost musí být prokázána zcela jednoznačně, neboť nelze vyloučit zamítnutí žádosti i z jiných důvodů, na které restituční zákon nedopadá (např. nedostatek aktivní legitimace těch, kdo restituční žádost podali). Závěrem odvolací soud odmítl právní názor Obvodního soudu pro Prahu 8 ohledně konfiskačních výměrů, neboť proti nim bylo podáno odvolání a navíc byly vydány na již neexistující firmu K. und B., takže nemohlo dojít k převodu nebo přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem z této firmy na stát. Neodpovídá prý tedy skutečnosti právní názor, že věci přešly na stát mimo rozhodné období, nýbrž k tomu došlo až rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23. 2. 1950. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že napadeným rozsudkem porušil Městský soud v Praze jejich základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto pochybení se prý Městský soud v Praze dopustil tím, že požadoval výlučně předložení usnesení bývalého Okresního soudu v Žatci o zamítnutí restituční žádosti, leč toto usnesení neměli stěžovatelé k dispozici, neboť soudní spis zn. Nc I 413/46, později Nc I 286/50, nebyl nalezen. Přestože prý jsou soudy povinny při skartaci starých spisů vyjímat a uschovávat konečná rozhodnutí, v daném případě se to nestalo. Právní zástupce stěžovatelů, který od roku 1952 až 1992 pracoval jako státní notář "na Okresním soudě v Lounech", byl údajně svědkem, jakým způsobem se se spisy zacházelo a je tedy pravděpodobné, že se celý předmětný spis prostě ztratil. Stěžovatelé proto požadovaný doklad nemohli předložit pouze vinou soudu. Rovněž nebyl nalezen spis bývalé Finanční prokuratury v Ústí nad Labem. Stěžovatelé však předložili usnesení býv. Okresního soudu civilního pro Prahu - jih ze dne 9. 5. 1947, č.j. D VI 600/45-26, podle něhož soud přijal dědickou přihlášku zůstavitelovy dcery D. S. (matky stěžovatelů) a zůstavitelova syna J. L., kterou podali v pozůstalosti po svém otci JUDr. B. L.. Soud jim zároveň svěřil správu pozůstalosti a uložil jim, aby do 3 měsíců předložili rozhodnutí soudu o restituci jmění zůstavitele. Z toho stěžovatelé dovozují, že restituce tehdy nemohla být zamítnuta např. z důvodu nedostatku aktivní legitimace (jak uvažuje Městský soud v Praze), neboť podle tehdy platného obecného zákoníku občanského byl za ležící pozůstalost aktivně legitimován jen přihlášený dědic, jemuž byla správa pozůstalosti svěřena. Kdyby toto usnesení nebylo soudu při podání žádosti o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. předloženo, soud by prý stížnost bez dalšího zamítl, nehledě k tomu, že Finanční prokuratura by takovou námitku ihned uplatnila. Všechny požadavky finanční prokuratury však byly splněny, neboť jinak by Okresní soud v Žatci nemohl protokolovat smír, který měla schválit již jen Finanční prokuratura v Ústí nad Labem a té byl také (podle přípisu ze dne 27. 11. 1950) příslušný spis zaslán ke schválení, "čímž mělo být restituční řízení vyřízeno". Místo toho však Okresní soud v Žatci dne 5. 9. 1952 sdělil, že návrh na restituci byl pravoplatně zamítnut. Stěžovatelé dále tvrdí, že jako důkaz navrhovali výslech svého právního zástupce, který je prý jedním z posledních pracovníků finančních prokuratur a který mohl dosvědčit, jakým způsobem se restituce po roce 1950 vyřizovaly, aby nemuselo být restitučním žádostem vyhověno. Šlo o třídní boj proti kapitalistům, i když byli dávno mrtví a zahynuli - jako děd stěžovatelů Dr. B. L. - coby osoby židovského původu vinou německého fašismu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a sdělili, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 8 a vedlejší účastník - Česká republika - Ministerstvo financí ČR. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze uvedl, že stěžovatelé nepředložili předmětné usnesení býv. Okresního soudu v Žatci o zamítnutí restituční žádosti. Ocitli se tedy v důkazní nouzi a odvolací soud opravný prostředek zamítl, v čemž prý však nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv a svobod. Proto Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnost a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření zdůraznil, že předmětem tohoto řízení nebyla náhrada škody způsobená nesprávným úředním postupem nebo rozhodnutím, nýbrž přiznání nároku na finanční náhradu podle restitučních předpisů. Stěžovatelům prý nic nebrání v tom, aby se domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu v Žatci při skartaci restitučních spisů. Stěžovatelé v restitučním řízení neunesli své důkazní břemeno a neprokázali důvody, jež vedly soudy k zamítnutí jejich restitučních nároků podle zákona č. 128/1946 Sb. Existenci těchto důvodů mohli stěžovatelé údajně prokázat jiným způsobem, než skartovanými restitučními spisy. Proto Obvodní soud pro Prahu 8 navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá Česká republika - Ministerstvo financí ČR považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Stěžovatelé prý v souzené věci prokázali pouze zamítnutí restitučního nároku po 25. 2. 1948, nikoliv však důvody tohoto zamítnutí, které mohly být i jiné, než řeší zákon č. 87/1991 Sb. Ministerstvo financí však - na rozdíl od názoru Městského soudu v Praze - tvrdí, že předmětné nemovitosti převzal stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. jako majetek německé arizátorské firmy K. und B., který nebyl podle zákona č. 128/1946 Sb. vrácen původním majitelům - fyzickým osobám bratrů L.. Tuto konfiskaci prý potvrdil ONV v Žatci svými výměry ze dne 10. 5. 1947, leč tato rozhodnutí měla toliko deklaratorní povahu. Při posuzování podmínek konfiskace byl rozhodující právní stav ke dni faktického skončení okupace, takže prý není podstatné, že firma K. und B. byla již ke dni vydání konfiskačních výměrů zrušena, nýbrž je významné, že existovala v době skončení okupace. Konfiskační výměry nabyly právní moci dne 14. 6. 1947 a jestliže odvolání bylo podáno dne 10. 6. 1947, zřejmě bylo podáno opožděně a bylo správním orgánem odmítnuto. Proto také pravděpodobně toto odvolání nebylo nikdy věcně vyřízeno. V opačném případě by nevyřešené odvolání znamenalo, že konfiskační výměry nemohly nabýt právní moci, jednalo by se tedy o neplatný právní úkon a případ by nemohl být vůbec posuzován podle zákona č. 87/1991 Sb. (mohl by být řešen jen občanskoprávní cestou). Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 23. 2. 1950 prý nelze za akt přechodu majetku na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. považovat, neboť tyto orgány vůbec nebyly k posuzování konfiskace tímto dekretem příslušné a rozhodovat o těchto otázkách příslušelo výhradně okresním národním výborům (§1 odst. 3 cit. dekretu). Rovněž z obsahu tohoto rozhodnutí pouze vyplývá, že jím došlo k vynětí předmětných nemovitostí z přídělového řízení a k jeho následnému odevzdání do vlastnictví Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky, tzn. nejednalo se o akt přechodu majetku na stát. K přechodu majetku na stát prý nedošlo ani zamítnutím restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. příslušným soudem. Soudy v těchto sporech totiž otázku přechodu majetku na stát neřešily, nýbrž pouze rozhodovaly o tom, zda došlo k neplatnému majetkoprávnímu aktu v době nesvobody a zda jsou splněny podmínky pro obnovení původního vlastnictví. Zamítnutí restitučního návrhu proto mělo za následek, že stát konfiskoval majetek jako německé vlastnictví cit. dekretem. V tomto případě však stát rozhodl o konfiskaci ještě před ukončením restitučního řízení, což sice bylo v rozporu se zákonem č. 128/1946 Sb. i s ustanovením §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. a není proto pochyb o nezákonnosti vydaného správního rozhodnutí, leč "zrušení cit. rozhodnutí dnes již není s ohledem na uplynulé lhůty možné". Z uvedených důvodů Ministerstvo financí jako vedlejší účastník navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud shledal, že v souzené věci je namístě zabývat se dvěma otázkami. Za prvé jde o otázku, kdy došlo k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát, konkrétně, zda k němu došlo až v rozhodném období. Za druhé jde o otázku, zda příslušný restituční nárok nebyl uspokojen z důvodů politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Zákon č. 87/1991 Sb. se totiž vztahuje pouze na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, tj. v tzv. rozhodném období (§1 odst. 1), přičemž oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto právních předpisů došlo z důvodu rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (§3 odst. 2) . Ústavní soud dospěl k těmto závěrům. ad 1) K první otázce, tj. k otázce doby přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát, zaujal Obvodní soud pro Prahu 8 stanovisko, že k němu došlo nikoliv v rozhodném období (tj. ne až na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23. 2. 1950), nýbrž již na základě tří konfiskačních výměrů ONV v Žatci ze dne 10. 5. 1947, které nabyly právní moci dne 14. 6. 1947, tedy ještě před rozhodným obdobím. Naopak Městský soud v Praze dospěl k závěru, že proti citovaným konfiskačních výměrům ONV v Žatci bylo podáno odvolání a byly vydány na již neexistující firmu K. und B., takže na jejich základě k přechodu vlastnictví dojít nemohlo a proto k němu došlo až zmíněným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, tzn. v rozhodném období. V souzené věci považuje Ústavní soud za podstatné, že Městský soud v Praze - jako soud druhostupňový - dospěl k závěru, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí došlo v rozhodném obdobím. Ústavní soud se proto soustředil na otázku, zda v tomto případě skutková zjištění mohou tento právní názor vyvrátit. Z předmětného soudního spisu Ústavní soud - mimo jiné - zjistil, že Okresní národní výbor v Žatci přípisem ze dne 12. 9. 1947 (tedy již poté, co citované konfiskační výměry údajně již nabyly právní moci, tj. 14. 6. 1947) sdělil Finanční prokuratuře v Praze, že právní předchůdci stěžovatelů "se neprovinili proti národům českému a slovenskému a nebyla prokázána jejich germanizační činnost", že "firma Bratří L. - synové není firmou spadající pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb., ježto majitel R. L. jest národně a státně spolehlivý" a že firma K. und B. vedla za okupace firmu Bratří L. - synové, velkoobchod chmelem, která však ihned po skončení okupace byla převzata národním správcem J. L. Z přípisu Místního národního výboru v Žatci ze dne 4. 6. 1947 (adresovanému ONV v Žatci) dále vyplývá, že podle názoru tohoto orgánu předmětné nemovitosti nepodléhají konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., "ježto náleží prokazatelně československým státním občanům, kteří se neprovinili" a proto MNV navrhl jejich konfiskaci zrušit, "ježto se stala nedopatřením". Přípisem ze dne 5. 1. 1948 MNV v Žatci postoupil odvolání R.a L. a spol. proti konfiskaci chmelařské živnosti firmy K. und B. Okresnímu národnímu výboru v Žatci s tím, že MNV doporučil tuto konfiskaci zrušit. Přípisem ze dne 11. 5. 1949 ONV v Žatci sdělil Okresnímu soudu v Žatci, že zasílá spisy týkající se žádosti o zrušení předmětné konfiskace a vrácení majetku a žádá "o připojení opisu tamního rozhodnutí o restituci majetku, aby event. mohla býti zrušena konfiskace vyslovená na firmu K. und B.". Z "Hlášení o předpokladech znárodnění" Ministerstvu vnitřního obchodu ze dne 8. 9. 1949 vyplývá, že u firmy Bratří Löblové a synové (včetně předmětných nemovitostí) jsou dány předpoklady pro znárodnění podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb., přičemž na tento podnik byla zavedena národní správa a byl na něj ještě v této době ze strany této firmy uplatňován restituční nárok. Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že v souzené věci existuje celá řada skutkových i právních nejasností: o konfiskaci předmětných nemovitostí bylo rozhodováno v době, kdy na tento majetek byl již vznesen restituční nárok; přestože předmětné konfiskační výměry měly nabýt právní moci již dne 14. 6. 1947, ještě dne 5. 1. 1948 bylo Okresnímu národnímu výboru v Žatci postoupeno odvolání proti nim; sám ONV v Žatci sdělil, že firma právních předchůdců stěžovatelů nespadá pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb.; MNV v Žatci předmětnou konfiskaci označil za "nedopatření"; ještě v roce 1949 byly prověřovány podmínky pro znárodnění předmětných nemovitostí, přičemž za jejich vlastníky byla nepřímo označena firma Bratří Löblové a synové atp. Na základě provedeného dokazování lze tedy usuzovat - jak učinil již Městský soud v Praze - že k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo až v rozhodném období a nikoliv podle zmíněných konfiskačních výměrů z roku 1947. Jde o otázku hodnocení provedených důkazů, které Ústavní soud - jak plyne z jeho ustálené judikatury - zpravidla nepřehodnocuje. Pro úplnost však Ústavní soud považoval za vhodné zabývat se i tvrzením vedlejšího účastníka (České republiky - Ministerstva financí ČR), že k rozhodování o přechodu majetku na stát nebyl příslušný Osidlovací úřad a Fond národní obnovy, nýbrž pouze ONV, který o konfiskaci v roce 1947 rozhodl nezákonně (neboť ještě nebylo ukončeno restituční řízení), že však na této skutečnosti s ohledem na uplynulé lhůty již nelze nic měnit. K této námitce Ústavní soud uvádí, že v souzené věci není jednoznačně zřejmé, že citovanými konfiskačními výměry k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát vůbec došlo. Byly sice označeny doložkou právní moci, nicméně (jak v napadeném rozsudku správně uvádí Městský soud v Praze) podle provedených důkazů bylo proti nim podáno odvolání, MNV v Žatci navrhoval jejich zrušení, s touto možností výslovně počítal i sám ONV v Žatci a ještě v roce 1949 byla za jejich vlastníky považována firma Bratří L. a synové. Je sice pravda, že účinky příslušné konfiskace nastávají ex lege, neboť právním důvodem konfiskace je příslušný dekret prezidenta republiky a výměry okresních národních výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití (srov. nález sp. zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, Praha, C. H. Beck, 1998, str. 425); nicméně nelze přehlédnout skutečnost, že v souzené věci - se zřetelem na ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 - vlastnictví firmy K. und B. k předmětným nemovitostem zaniklo (firma byla zrušena ke dni 30. 4. 1946) a že tedy - jak správně uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze - byly vydány vůči někomu, kdo již právně neexistoval. K této otázce již Ústavní soud - byť poněkud v jiné souvislosti - judikoval, že pokud byl konfiskační výměr ONV vydán vůči někomu, kdo již majetek nevlastnil, "byl tedy vydán v rozporu s tehdy platným právním řádem, podle kterého se jednalo o nicotný právní akt (paakt), na základě kterého nemohlo přejít vlastnictví na stát" (nález sp. zn. II. ÚS 129/98, dosud nepublikován). Za těchto okolností Ústavní soud zdůrazňuje, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve, ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud neshledal důvod ke zpochybnění závěru Městského soudu v Praze, že k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rozhodném období došlo. ad 2) Ústavní soud se dále zabýval druhou otázkou, tj. zda k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo z důvodů rasové persekuce a zda došlo k tomu, že tento (tj. restituční) nárok nebyl uspokojen z důvodů politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. V této otázce Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 8 dospěly k závěru, že tato skutečnost se nepodařila prokázat, neboť příslušné spisy již byly skartovány a stěžovatelé se tedy ocitli v důkazní nouzi. K tomu však Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností uvádí, že se na předmětné nemovitosti vztahovalo ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. (o čemž jednoznačně - byť nepřímo - svědčí např. i to, že již dne 20. 7. 1945 byl podle §2 odst. 1 tohoto dekretu národním správcem zmíněné firmy jmenován J. L., tzn. jeden z původních spoluvlastníků, a že tedy se evidentně nejednalo o osobu státně nespolehlivou), přičemž právní předchůdci stěžovatelů uplatnili svůj restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. K uspokojení tohoto nároku však před rozhodným obdobím ani v něm nedošlo. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje - jak již uvedl - že v těchto případech je třeba respektovat to, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je náprava křivd spáchaných v rozhodném období, přičemž toto období je ustanovením §2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 23/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha, C. H. Beck, 1998, str. 161). Tvrdit za těchto okolností, že restituční nároky právních předchůdců stěžovatelů sice byly neuspokojeny, avšak důvod tohoto neuspokojení se kvůli skartaci příslušných spisů nepodařilo prokázat a proto ani restituční nárok stěžovatelů nemůže být úspěšný, by bylo - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem tohoto případu (tj. že se především jednalo o relativně velkou firmu, zabývající se velkoobchodem s chmelem, a patřící "kapitalistům židovského původu") - zjevně nespravedlivé. Proto Ústavní soud usuzuje, že za této situace lze stěží ztrátu předmětného spisového materiálu přičítat k tíži stěžovatelům. Je totiž třeba zdůraznit, že i když je důkazní břemeno na straně stěžovatelů, nelze restituční zákon vykládat restriktivně, výlučně v jejich neprospěch. Jádro věci spočívá v tom, že se nepodařilo vyhledat příslušný spis, resp. rozhodnutí o zamítnutí restituční žádosti jejich právních předchůdců. Přitom se nepochybně jednalo o rozhodnutí zásadní, které státní orgány z preventivních důvodů archivovat měly. Pokud Obvodní soud pro Prahu 8 namítl, že se stěžovatelé měli domáhat náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v jiném řízení, Ústavní soud dovozuje, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba ztrátu či skartaci spisu vzít v úvahu i v restitučním řízení, a to zejména tehdy, jestliže je proti stěžovatelům namítáno, že se z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu u úředního orgánu důkazního břemene nezhostili. Při úvaze o důvodu zamítnutí restituční žádosti nelze dále abstrahovat ani od notoricky známého tzv. třídního a někdy i rasového přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Z tohoto pohledu se totiž v souzené věci jednalo o kapitalistický majetek židovské rodiny, v kterýchžto případech byly persekuční akty na denním pořádku. V souzené věci, byť - jak vyplývá z obsahu spisu - byly příslušný MNV a ONV proti zamítnutí restitučních nároků právních předchůdců stěžovatelů, přesto k tomuto zamítnutí došlo. Lze tedy, se zřetelem k daným okolnostem, usuzovat, že důvodem zamítnutí restitučního nároku stěžovatelů byla vskutku persekuce ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., bez ohledu na to, že se příslušné rozhodnutí (tento důvod vyslovující) nepodařilo najít. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že citovanými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36 Listiny. Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 10 C 15/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 35 Co 371/98, zrušil [ust. §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. května 1999