ECLI:CZ:US:1999:1.US.516.98
sp. zn. I. ÚS 516/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele P. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 201/98 - 25, ze dne 23. 9. 1998, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §40 odst. 1 písm. e), §44 odst. 1 písm. d), a §44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 201/98 - 25, ze dne 23. 9. 1998, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti Policii ČR, Správa jihočeského kraje České Budějovice. Rozhodnutím žalovaného - Policie ČR, Správa Jihočeského kraje České Budějovice, č. j. PJC 266/ZŘ-SČ-98 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie ČR v Prachaticích ze dne 16. 4. 1998, č. j. ORPT 265/ZBR-98, jímž bylo rozhodnuto o tom, že mu nebude vydán zbrojní průkaz s odvoláním na ustanovení §44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen "zákon o střelných zbraních"). Podle správního orgánu nesplňuje stěžovatel jako žadatel o vydání zbrojního průkazu podmínku bezúhonnosti vzhledem k tomu, že byl dne 29. 8. 1995 odsouzen pro trestný čin podle §176 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel v rozhodnutí správních orgánů i soudu spatřuje porušení Listiny základních práv a svobod, a to především jejího čl. 1, garantujícího rovnost v právech, čl. 4 odst. 3 garantujícího rovnou aplikaci zákonných omezení základních práv a svobod, zejména pak čl. 4 odst. 4, podle něhož při omezení základních práv a svobod má být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen pro trestný čin, avšak bylo rozhodnuto o jeho osvědčení a proto se na něho nadále hledí jako by nebyl odsouzen. Zákon o střelných zbraních však zcela v rozporu s trestním řádem diskriminuje stěžovatele, na kterého se má hledět jako na osobu zcela nevinnou. V každém případě nelze pominout, že trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen, je trestným činem, který spadá do poslední amnestie prezidenta republiky. Stěžovatel má podle názoru soudu smůlu, že jeho trestný čin byl zahlazen právě před vyhlášením amnestie. Stěžovatel podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spojil ústavní stížnost také s návrhem na zrušení ustanovení §40 odst. 1 písm. e) a §44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. Proto senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 20. 1. 1999 přerušil a věc postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí. Usnesením, sp. zn. Pl. ÚS 1/99, ze dne 28. 1. 1999, byl návrh odmítnut pro jeho nepřípustnost (§35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích a vedlejší účastník řízení - Policie ČR, Správa Jihočeského kraje v Českých Budějovicích. Účastník řízení uvedl, že zákonné podmínky předepsané pro žadatele o vydání zbrojního průkazu jsou aplikovány na každého a nepředstavují omezení základních lidských práv a svobod. Soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel uplatňuje stále stejné námitky jako v odvolání proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie ČR Prachatice a jako v žalobě podané u Krajského soudu v Českých Budějovicích. S původně uplatňovanými námitkami se správní orgán vyrovnal již v odvolacím řízení. Postup a rozhodování správního orgánu byl v souladu se zákonem, což bylo potvrzeno krajským soudem.
II.
Po přezkoumání všech formálních náležitostí ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že nic nebrání v projednání ve věci samé. Po zhodnocení všech podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou, a to zejména z níže uvedených důvodů.
Podmínky pro nabývání vlastnictví ke střelným zbraním, registraci, nošení a používání střelných zbraní upravuje zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění zákona č. 13/1998 Sb. Jednou ze základních podmínek pro získání zbrojního průkazu je bezúhonnost a spolehlivost žadatele o zbrojní průkaz, vyjádřená v §40 odst. 1 písm. e) a §44 zákona o střelných zbraních. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci vycházela z ustanovení §44 odst. 1 písm. d) ve spojení s §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Stěžovateli byla jeho žádost o vydání zbrojního průkazu zamítnuta s odvoláním na skutečnost, že v minulosti byl uznán vinným trestným činem, který byl spáchán úmyslně a neuplynulo alespoň deset let od pravomocného odsouzení nebo ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento trest uložen. Bezúhonnost stěžovatele pak správní orgány i soud posuzovaly podle ustanovení §44 odst. 2 cit. zákona, podle něhož se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona.
Nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, již Ústavní soud judikoval, že ustanovení §44 zákona o střelných zbraních je dostatečně konkrétní právě stanovením všech jednoznačně vymezených podmínek, za kterých lze střelnou zbraň získat. Z hlediska bezúhonnosti je to právě ona doba vymezená ustanovením §44 odst. 1 písm. a) až d) cit. zákona. Tato doba je stanovena přesně a určitě a platí také za přesně stanovených podmínek pro všechny subjekty stejně. V již zmiňovaném nálezu Ústavní soud vyslovil, že ustanovení §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních není protiprávní a tím méně protiústavní, ale pouze a jenom odstraňující případné pochybnosti především procesního charakteru. Jde o zákonnou úpravu, která speciálně vymezuje pojem bezúhonnosti v souvislosti s nárokem na zbrojní průkaz. Při posuzování podstaty ústavní stížnosti je tedy především nutné zkoumat, zda orgány veřejné moci, které ve věci rozhodovaly, nevybočily při aplikaci tohoto ustanovení z ústavních mezí a v důsledku toho neporušily některé ze stěžovatelových základních práv.
Základním argumentem stěžovatele je tvrzení, že správní orgány i soud aplikovaly na jeho případ ustanovení §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, které však podle jeho přesvědčení aplikovat neměly a nemohly. Stěžovatel byl dne 29. 8. 1995 trestním příkazem Okresního soudu, č. j. 4 T 207/95-13, v Prachaticích odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích, č. j. 4 T 207/95-21, ze dne 5. 12. 1996, bylo rozhodnuto, že se stěžovatel osvědčil (§60 odst. 1 trestního zákona). Podle ustanovení §60 odst. 4 trestního zákona bylo-li vysloveno, že se odsouzený osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
Jde o zákonnou fikci, jejíž účinky jsou stejné jako účinky spojené se zahlazením odsouzení výrokem soudu podle §70 trestního zákona a nastávají okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo vysloveno, že se odsouzený osvědčil. Instituce zahlazení odsouzení podle §69 trestního zákona umožňuje pachateli trestného činu, aby při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším životě. Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Jde o stejné účinky, jako u rozhodnutí soudu o osvědčení se odsouzeného ve zkušební době. Ustanovení §44 odst. 1 zákona o střelných zbraních vymezuje bezúhonnost jasně a přesně a zcela evidentně z jeho konstrukce vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti je to, že se na žadatele případně hledí, jako by nebyl odsouzen, bez významu. Podle názoru Ústavního soudu je však nutné v zájmu zachování rovných práv ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod používat při vymezení pojmu zahlazení odsouzení, tak jak je používán v §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, extenzivního výkladu. Skutečnosti, na jejichž základě mohou nastat účinky zahlazení, které jsou ve své podstatě stejné - tj. na pachatele se hledí, jako by odsouzen nebyl, jsou trojího druhu. Je to jednak rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzení pachatele zahlazuje nebo že se odsouzený osvědčil (§69, 70, 87 a 60 trestního zákona a §363-365 trestního řádu). Dále jde o zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebo o udělení individuální milosti, kdy může jít o akt samotného zahlazení odsouzení nebo o prominutí trestu nebo jeho zbytku s výslovně uvedeným účinkem, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Konečně pak může jít o právní fikci, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, která vzniká přímo ze zákona v souvislosti s některými druhy trestů nebo v případech upuštění od potrestání. Zákon o střelných zbraních pak taxativně vymezuje, kdo se za bezúhonného nepovažuje, a to způsobem poměrně přísným, avšak zcela jasným. Zákon tedy stanoví pro držení střelné zbraně kritéria přísnější, než jaká zná zákon pro zahlazení odsouzení. Výslovné ustanovení §44 odst. 2 pak je spíše již nadbytečné. Poznámku pod čarou, která odkazuje jen na některá ustanovení trestního zákona a trestního řádu, totiž nelze považovat za pravidlo s normativním obsahem, a proto, s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o vydání zbrojního průkazu, musí být při posuzování bezúhonnosti žadatele odhlédnuto od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku domněnky neodsouzení, ať již jejich účinky nastávají přímo ze zákona, nebo až pravomocným rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutí prezidenta republiky. Opačný výklad by naopak vedl právě k porušení rovnosti mezi jednotlivými žadateli o vydání zbrojního průkazu, což by byla z hlediska ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod praxe nepřijatelná (viz také nález IV. ÚS 366/98).
V otázce aplikace rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.) se Ústavní soud zcela ztotožnil s argumentací soudu, použitou v odůvodnění jeho rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzený ve zkušební lhůtě osvědčil, bylo učiněno již dne 5. 12. 1996, tedy více než rok před amnestií prezidenta republiky.
Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti a zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (č. 36 Listiny), jež ostatně také využil. Nedošlo ani k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť jak správní orgány, tak soud při svém rozhodování postupovaly v souladu se zákonem.
Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. srpna 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu